HAPPY END

October 4, 2017

Nevím čím to je, ale k některejm věcem se dostávám až skoro po roce, co tomu tady říkám doma. Jako kupříkladu včera, kdy jsem se úplně poprvý dozvěděla o existenci jakýhosi PMQ, což by měla bejt skromnější obdoba hong-kongskýho art districtu, přesněji řečeno otevřenýho rezidenčního objektu pro umělce, jejich dílny a studia. Haleluja, skutečně!

 

Objekt se nachází v prudkým kopci ulice Aberdeen a za nenápadnou vstupní bránou se rozevírá prostorný nádvoří, který na mě působí vyklizeně a ospale. Kde je hudba? Kde jsou rezidenti, co tu tvoří podivný happeningový tiátr a kde jsou lidi, co se tím bavěj? Kde je dostání mejm stereotypům o uměleckým hubu?

A tak sem zase jednou marně čekala místo s kumulovanou energií, ale žádný takový jsem  nenašla...

 

 

Jedna holčina tu sice na štaflích vyzdobovala jeden z šedejch sloupů, ale jinak si prostě nemůžu pomoct - kreativním duchem to tu vůbec nečpí !

 

Zase si ale říkám, že to důležitý se asi děje uvnitř toho pětipatrovýho komplexu... Živě si barvím romantickou představu o tom, jak se umělec ze dveří 301 ráno vzbudí, udělá si kafe a jde do dveří 302 prodiskutovat dvanáctej smysl svý umělecký ideje, zatímco umělec z pokoje 302 už od ranních hodin pracuje na svým vlastní veledíle. Když tak vstupuju do budovy a na schránkách shlížím jména všech těch zabydlenejch umělců, neočekávám nic míň... 💙

 

 

Hejt nehejt, tohle s mou představou nemá vůbec nic společnýho. Tady se generujou prachy, tak jak je to pro Hong Kong nejvíc typický. Takže zatímco očekávám závan inspirace a kreativity typu transformovaný Pragovky, nabízí tahle historická budova (původně první vládní škola v Hong Kongu a následně ubytovací zařízení pro policisty a jejich nově založené rodiny - PMQ, tj. Police Married Quarter), něco docela jinýho a bohužel nezajímavýho...


Vlastně obchody se značkovým, resp. designovým (fakt už do semletí omrzelej pojem) zbožím. "Umělečtí residenti" sedí u kasy a čekaj, co se prodá. Nikdo tu nediskutuje, nevoní tu žádný kafe a aktivně se tu netvoří. A tak tenhle komplex zklamaně prohlašuju za pozlátko, zaklínaný stále zvučnou nálepkou umění a designu.

 

 

Abych nebyla úplně nespravedlivá, dá se tu alespoň celkem příjemně posedět, vyhlížet do vnitrobloku a pozorovat protější stranu budovy. Ale že by to bylo terno, to zas ne.

 

 

V celým prostoru tak nakonec můžu vyzdvihnout jedinou věc, jednu výstavní anomálii. Je to decentní instalace od studia Okapi s názvem Over and Over. V hlavní roli tu účinkujou vonný chrámový tyčinky, který jsou zabudovaný do hlavní desky jako komíny v industriálním městě. Bohužel skutečnou legendu k projektu jsem stihla zapomenout, ale však on si každej něco domyslí. A když ne, tak je to aspoň pěkný, ne?

 

 

Cestou pryč si říkám, jak zabitej potenciál tenhle objekt má a pro informaci si dohledám, co tahle sranda vůbec stojí. Měsíční pronájem pokoje je za 18,000$ (o několik málo tisíc dolarů víc, než je tady vůbec průměrnej měsíční plat) a smlouva vyžaduje pronájem na celý dva roky. Tak to je škoda, říkám si... kdyby to šlo, třeba by to mělo cenu na měsíc zkusit a udělat tam pořádný třebíčský tóčo.

Náladu si spravím ve Fringe Club a dobře dělám! Kromě toho, že dočtu kapitolu o Maově intrikách a brutalismu při výstupu k moci během 30.let, kopnu do sebe konečně dobrý kafe (ne jak z řetězce Pacific Coffee, co jsem mu u nás vydaná napospas), vyběhnu do patra, abych si  nenasytně nabrala všechny možný letáky o uměleckejch akcích a vůbec všechno, co je o umění a není přibitý ke zdi. No a pak mě do zraku udeří instalace z drátků a jejich stínohra...

 

 

Nesměle nakouknu do vyprázdněnýho prostoru se dvěma lidma, co na mě okamžitě upřou neuhýbavej pohled. Nezírejte na mě, já si sem du jenom nahrabat nějaký samolepky a zase pudu.. Dáma mě ale velmi mile vyzve dovnitř. Tak teda jo, lepítka vemu cestou ven.

Na velký bílý desce je několik měděných plátů s opakující se situací - cesta, lucerna, lavička, strom, člověk. Fotím si to mobilem, protože k mýmu vzteku jsem vyplejtvala baterku foťáku na nudný PMQ. Zezadu ke mě přistoupí ona dáma a prý, jestli bych o tom chtěla něco slyšet? Tak teda další jo.

 

 

Dáma mi vysvětlí, že práce jsou dílem umělce Joe Li, což je ten opodál stojící společník, a že sama je jeho velkou fanynkou. Uznám, že se mi líbí jednoduchost, materiál i efekt těch plátů a ať mi prosím upřesní, o co jde. Na vizitkách, který jsem mezitím stihla ukradnout ze stolečku, stojí, že se to jmenuje Path. Jo, to vidím...

Dáma mě upozorní, že na cestě člověk není nikdy sám. "No...", zamumlám skepticky, ale pak si všimnu, že to tvrzení vztahuje k Joeovi práci. Tam opravdu není nikdy člověk sám. Vzájemně pak zažertují, že tady Joe prostě sám být ani neumí. Joe pak vezme demonstrativně jednu z těch cest a bezeslovně ji začne ohejbat, jako že cesty bejvaj různě nahnutý, někdy dokonce hodně do kopce. Celej plát zakřiví, abych viděla, jak to myslí. To je roztomilý, pomyslím si. Na zeď bych si to klidně dala...

Na protější straně pokoje pak visí jiný uchopení konceptu cesty, který se vztahuje ke druhému názvu na vizitce, tedy Fate. V tomhle pojetí cest osudu je znát evoluce tématu. Nejdřív začíná autor s přimočarým osudem, teda takovým, který přijde zlehka, protože se cesta nehloubí a nevětví v prostoru tak, aby se osudové setkání zkomplikovalo. Proto 2D.

 

 

Pak jsou ale osudy zamotanější, osudy ve formě 3D. Joe přistoupí k jedné krychli a otočí ji tak, aby mi ukázal smysl pod čarou. Totiž, osudový setkání, který proběhne vždy pouze tehdy, pokud se cesty správně nakloní. Tady dostává stínohra nový rozměr a v momentálním rozpoložení mě ta hravost hrozně nadchne. No, není to fakt děsně roztomilý? Joe je jasnej fatalista a s vážností říká, že člověk je plnej, až když najde svoji druhou půlku. Jo, a pak, že je estetika mrtvej obor. Znale v tom vidím analogii s Platonovou hostinou, kdy Aristofanes říká, že každý člověk je jen symbolon, teda půlka. Proto je taky touhou každýho člověka láska k jednotě, spojení těl i duší, potřeba vzniku celku. Měla sem mu to říct, třeba by si to přečetl a připojil nějakej prvek ke svýmu vlastnímu příběhu...

 

 

Úplně nejkomplikovanější osud pak v jeho práci představuje krychle s žebříky a mnohonásobnými slepými cestami. Protože sem pintlich, projdu si každou krychli zvlášť, abych se utvrdila, že lidi v Joeově světě ke svýmu osudu fakt vždycky dojdou. Pak si všimnu, že u té nejkomplikovanější krychle se osud vede jen po vnějším obvodu. To se nikde jinde neděje, a tak zajdu za dámou a ptám se proč. Prstem projíždí po cestách a sama si toho všímá. Smysl ale nezná, takže volá Joe, aby mi to objasnil. Odpověď? To je setkání out of the box. Hm, co asi může bejt osud out of the box?

 

 

Oběma děkuju za jejich čas a než se naděju, vyměňujeme si s Rachel kontakt. Poprosím je nakonec, aby mi pro můj amatérskej blog zapózovali, ale Rachel myslí, že bude lepší, když mě s Joem vyfotí sama. Vlasy na pěst, ale ďas to vem. To by bylo tak fajn, kdybych tu měla kámoše přes art!

 

 

Jo a na ty samolepky sem si při odchodu samozřejmě s přehledem zapomněla...

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload