DVAKRÁT ODJINUD

September 21, 2017

Kdysi v prosinci jsem si naslibovala, že se na Tai Lam Chung vrátím buď s hikingovejma hůlkama nebo s menším zadkem, ale rozhodně ne na kolech. Jo, sliby, chyby.

V sedle rozčileně diskutujeme, kdo z nás je větší magor. Já totiž preferuju táhlou a mírnou bolest při chůzi a Honza střídání těžkých výšlapů na kole, následovaných euforickou odměnou při sjezdech a na rovinkách. Jako, diskuze je to značně nevyrovnaná, protože mi Honza v kopci ujíždí.

Když vyjedeme k přehradě, nabídne se nám pohlednej výhled na kaskádovitý vězení Tai Lam Chung Correctional Institution, kde si kroutěj svoje zločinci malých přestupků nebo vyššího stáří, který prej není nutný tolik střežit (prej minimal security risk). A já si celou dobu mylně myslela, že to je ústav pro blázny! To jsem ráda, že z kopečku nebudou utíkat pomatenci, ale jenom kapsáři třetího věku. 👍

 

 

Při pohledu na vodní rezervoár se vynořujou ostrůvky, kterejm se říká Ten thousand Islands. No, takhle naplocho se to moc nejeví, ale až budou ty hikingový hole, dáme si to pěkně ze shora, jak se sluší a patří...

 

 

Jen co mě po pár minutách jízdy přestane mučit potřeba vypít minimálně Bajkalský jezero, upozorní mě Honza opatrně, že stoupání nás teprve čeká. Ovšem v tomhle vedru dospívám k jedinýmu rozumnému řešení.

 

 

Sesedám a kolo přehraju Honzovi, protože na infarkt se cejtím ještě příliš mladá. Tohle není dobrej nápad, je tu aspoň šedesát stupňů.

 

 

I bez kola mám při stoupání co dělat a zrak tak urputně držím maximálně na metr před sebou, abych neviděla, jak se kopec zvedá. Z důkladnýho prozkoumávání vlastních tkaniček mě vytrhne až Honzovo zapištění. Na deset čísel před ním se proplazil alespoň metr a půl dlouhej had. Tak nic, celkem poslušně zase nasedám na to kolo. Dobrý je, že to nebyla místní čínská kobra, a tak se můžu soustředit jen na to, že umřu na vedro a ne na uštknutí. Jaká úleva...

 

 

Přehradu ve finále nadjedeme a na plácku k odpočinku sebou úlevně sekneme. Z klidu nás vyruší skupinka holek, co Honzu odprosí, aby si s nima udělal pár fotek. Vyčouhlej Honza je ve společnosti dam nesvůj a když se muslimské skautky doptává, odkaď že teda holky jsou, mi pak s úžasem sděluje, že to bych asi neřekla, ale jsou z Indonésie. Aha a ta plápolající metrová vlajka asi říká že jsou z Narnie nebo co? Prej, jaká vlajka.

 

 

Zpět přes přehradu se přesouváme k vodě, kde se shodneme na nutnosti vykoupání. Plavky neplavky, rybář nerybář, i já vrhnu do vody se sladkovodníma rybama. Fakt ale je, že voda má teplotu ranního čaje a dotěrný mrcasení tlustejch sumců prostě není nic pro mě...

 

Zase bez holí a zase za vypjatý diskuze o tom, kdy sestoupit z kola a vydat se po svejch. Já naštěstí víc remcám, takže kola přivazujeme k prvnímu rantlu na kterej narážíme.

I když tuhle procházku dělí od tý předchozí celý tři měsíce, je pořád minimálně 33° a meteorologický stanice to označujou jako "feel like 40°". No, feel like hell, jsou to prostě tropy...

Vydáváme se na MacLahose Trail, kterej má v tomhle úseku podobu úhledně vybetonovaný rovinky, jako stvořený pro divokou jízdu na kole. Ale tady se na kolech do rezervací nesmí, to není jak u Hostivařský přehrady. Teda, bohužel... 

 

 

Vlastně, on ten MacLahose Trail sdružuje stezky po celým New Territories a dohromady má něco přes 100km cest, což je celkem slušnej flák cesty. Naprosto ideální pro lidi, co si o víkendech potřebujou pročistit hlavu a vypadnout z města a nezbytný pro ty, co žijou v Kowloonu.

 

 

Tenhle úsek je fakt nenáročnej - cesta se nikam nezvedá a ze strany člověka stíní aleje stromů. Výhledy tu proto nejsou tak scénický jako v jiných úsecích trailu, zato se ale člověk prostě příjemně projde a v obličeji nevypadá - aspoň já - jako po deseti hodinovým porodu šesterčat.

 

No, úsměv se tu prostě hodí.

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload