THIS IS CHINA!

September 2, 2017

Všem oblastem mimo Hong Kong Island tu místní nadávaj do hong kongskýho dark sidu, ale konkrétně Kowloonu to označení sedne jak prdel na hrnec. Kowloon je totiž špinavej, smradlavej, přelidněnej a hlučnej. Obzvlášť přes léto je to hotová sálající pekelná díra pro celý dva miliony lidí, kterou nejde bez pevnejch nervů procházet víc jak tři hodiny. Už během nich se totiž v jednom umocňuje pocit, že do plic nasátej hutnej a těžkej vzduch ze všech těch na maximum běžících větráků, vejfuků a výparů, nepude vykompenzovat ani dvoutýdenním ozdravným pobytem v lese. A snad v každým se aspoň na moment vynoří malej zelenej fašista, co odsoudí všechen ten bordel, co se tu každej den rozeseje...

 

 

Na okraje chodníků a do pěšiny vlasů člověku navíc v jednom kuse kape zkondenzovaná voda ze začernalejch a zaprášenejch klimatizací, co po několika kusech visí z každýho patra stejně zaneřáděnejch činžáků. Prádlo tu visí z oken přímo do ulice, asi aby vyschlo v dusnu a načpělo pouličním smradem z jídla, co v temnejch uličkách mezi baráky nikdy nespatřilo světlo světa. Na každým rohu tu člověk narazí na pojízdnej stánek, ve kterým se koule čehosi ráchaj v takový světle hnědý srajdě a lidi to kupujou navzdory vědomí, že se to celej den válelo v nádobě friťáku a jeho přepáleným oleji. Podle chuti ale stánky nabízej i jiný věci, jako třeba smažený uši a jiný dobroty, co by se ostýchal sežrat i ten nejloudivější pes bez čuchu a o kterých průvodci rádi prohlašujou, že ochutnávka z kuchyně ulice je nejlepším způsobem, jak se sžít s autentickou kulturou města. Pro mě je to teda jednoznačně no way...

 

 

Kowloon je v zásadě jeden obří market, počínaje improvizovaným vyskládáním různýho artiklu přímo podél zábradlí chodníků, v prodejních budkách z plechu, který se krčí v kdejaký zapraseným průchodu mezi ulicema, aby se v nich ostřílenej obchodník vyhnul žhavýmu slunci, nebo v jednom z milionu krámů, kde se s klidem dřímá, protože dovnitř zřídka vkročí cizí noha....

 

 

Ostatně, právě na rozích oněch uliček hanby, co se jima se zatajeným dechem dá projít a vyhnout se tak přeplněnejm hlavním třídám, se kupí různý stanice s rukodělnými řemeslníky, počínaje opraváři bot, zámečníky, svářeči a samozřejmě taky open-spacový  kuchyně, do kterejch člověk může na drzo vklouznout a který milovníkům streetovýho KFC musí nutně přivodit následky...

 

 

Každej druhej stařec se zlomenejma zádama se pak přes kowloonský ulice tlačí se svou rozvrzanou kárku, pocitvě naloženou kartonem. Prodej kartonu je často hlavním výdělkem starejch lidí, pro něž je prodej papíru často vůbec jediným příjmem, kterým podporujou sebe i vlastní rodinu. Bohužel platí, že o starý se tu státní správa fakt nezajímá a tak kdejaká 90letá bábina musí po ulici denně strkat a plnit svůj vozík.

 

 

Celej distrikt je samozřejmě zbarvenej předně do červena a z baráků trčí oprejskaný neony a vývěsní štíty. Ulicí Fa Yuen se pak táhne další dlouhá lajna stánků, jejichž deštníkový střechy je možný pozorovat z nedalekýho nadchodu...

 

 

Z druhý strany nadchodu se pak dá docela dlouho bavit pohledem na nekončící zácpy červenejch mini busů, co se snaží napojit na už takhle ve švech praskající hlavní třídu a domyslet báječnou smogovou situaci, který se skupinky filipínek a indonésanek dobrovolně vystavujou během svýho sobotního chillu na mostě...

 

 

Jak už to bejvá, nechybí mezi nima spáči, vybírači vešek, kosmetičky, hodovníci nebo prostí váleči u zábradlí...

 

 

Co se tak Kowloonu fakt neodpáře, je to, že tohle místo člověka prostě vyčerpá. A tak se vzdávám, z autobusu si s oddechnutím naposled prohlídnu frontu na ucpaným chodníku a jedu na hong-kongskej bright side, protože to ať mi nikdo netvrdí, že tahle díra - se vší úctou k zábavě, kterou díky bohatosti nepopiratelně představuje - má něco společnýho s odlehlou, ale přesto úlevně prostornou západní třídou pevniny, kam se vracím s velkým nádechem, jen co zase spatřím přístaviště podél Castle Peak Road... 💙

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload