LAST CALL

August 20, 2017

Dnešek si režíruju jen sama pro sebe a předpověď mi ohlašuje další mokrej den. Pro jistotu si tak beru nový boty, ale deštník nechávám doma. Asi aby bylo na co žehrat, až zas zmoknu jak slepice mimo kurník.

Na hlavní třídě se protnu s vodním tokem Cheong-Gye-Cheon, který vypadá za dne celkem nenápadně a po hlavní třídě míjím řadu vejškovejch budov. Od tý doby, co se teď pohybuju v různejch mega city, se učím  chodit s hlavou výhradně vykloněnou. A světe div se, míň se ztrácím.

 

 

Na Myeong-dong nákupní třídě se to hemží mladejma, co u obchodů v dusným vedru stojí dlouhý fronty na takzvaný K-pop a D-drama reklamní předměty, což jsou předměty s tvářemi androgynních modýlků z místních soup operas a svou bizarností by neurazili ani japonskej trh. Třída tak bobtná tím, co Seoulani nazývají idols shops. To máš tamhle polštářek s potiskem kluka jak z reklamy na gay porno (ve skutečnosti herce z tý soup opery), támhle jinou tvář dalšího mladíka na samolepce a samozřejmě kalendáře pro rok 2018. Dost teď lituju, že sem si jeden nekoupila a nenahradila tak svůj kalendář Veermera pro rok 2017 něčím trochu víc sexy...

 

 

S nákupy pokračuju dál do běžný tržnice Mandaemun Market, co stojí za rozštěpenou budovou pošty s fontánou. Jako bych těch asijskejch davů neměla dost od nás z Mong Koku.. Otráveně se tak  prosekám davem, protože takových výjevů už mám celkem dost a...

 

 

... vydám se k Namsan Park, kde mě během výšlapu chytne krátká přeháňka. Panorama za zdmi parku nabízí výhled na onu ´nehodící se část´ města, kterou jsme pozorovali včera z opačný strany parku a jinak budovy dál do severní části města. Jak sem zaprcatělá, nevidím přes vysoký zdi, takže fotím jedině ve škvírách mezi kusy kamenný zdi.

 

 

Pak mě chytne další přeháňka, která mi potvrdí, že dneska budu moknout ze shora a ne zespoda. Nechám mraky pár minut vyřádit a v dalším vyjasnění se vydám na příjemnou cestu směrem k Namsangol Hanok Village, tedy k méně slavné sestře Bukchon village. Vzhledem k mírný nepřízni počasí, pominutýmu víkendu a její menší slávě očekávám, že vesnice by měla být spíš prázdná.

 

 

V průběhu celý cesty mě déšť v přívalových intervalech několikrát vhání do pagod, odkud s nezvyklým klidem vyčkám, až zase přejde. Kdo by taky nebyl vyklidněnej, když mu u toho hrajou na flétničku...

 

 

Cesta k vesnici se nakonec celkem táhne a párkrát si vůbec nejsem jistá, jestli jdu správně - obzvlášť, když mi závěrečný most nabídne dvě možné cesty a obě vedou k něčemu jako Jižní Spojka. Nakonec ale vcházím do předsálí vesnice, kde se uprostřed parku rozprostírá betonovej talíř. Sem unavená z chůze a představa, že se jako laboratorní krysa budu jak smýkat betonovým labyrintem, mě moc neuchvacuje, ale co kdyby mi něco uniklo, že.

 

 

Na zdi dostávám vysvětlení, že v menším venkovním talíři je časová kapsule, ve který je uloženo na 600 dokumentů a která se otevře až k tisícímu výročí historie Seoulu, takže někdy za cca 400 let. U toho my už asi nebudem.

 

 

A hle, je pondělek a vesnice je zavřená. Jistě, jak jinak? Tak si v pagodě nechám přejít poslední přeháňku svýho výletu a pomalu se odšourám balit kufry...

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload