JIŽNÍ PŘEKVÁPKO

August 17, 2017

Když říkám north, mívám zpravidla na mysli south, což je nepřeučitelný error, který se mi většinou nevyplácí. Obzvlášť provokativní je tahle záměna v situaci, kdy bez zdráhání vesele tvrdím, že "North Korea is a really cool place you should visit". Ale good luck, jestli to vážně švihneš na sever...

Seoul si nejdřív podáme v oblasti okolo Gwangwhamun, na jehož stejnojmenný náměstí jsem se včera večer bezbolestně vyloupla z metra. Nudlovitýmu pásu dominuje jedna trůnící a jedna heroická socha starých korejských celebrit. Tady král Sejong byl panovníkem, za jehož vlády vznikla a do dneška funguje jejich hangulská abeceda. Písmena nepíšou sekvenčně jako latinkáři, ale každý slovo skládají z bloků jednotlivejch písmen, který pak organizujou pod sebe. No, to by ale bylo na vcelku jiný povídání, prostě král Sejong a před ním jím navržený nebeský globus.

A vůbec, začnu zítřkem...

 

 

První den po příjezdu jsme zahájili u City Hall, kde jsme obkroužili radniční budovu ve tvaru vlny tsunami a na náměstí jsme dál ubočili k chrámu Deoksugung (gung znamená palác, takže si stačí dycky pamatovat to, co gungu předchází). Dovnitř se nám ale nechce, chrámy se nám zajídaj a svoji povinnost si hodláme odkroutit v největším paláci Gyeongbokgung (gung, vidíš), co je nedaleko.

 

 

Tudíž si akorát cvaknu kluky s falešnou bradkou a s banánovou koblihou v ruce si nechám palác opravdu bez výčitek zajíst...

 

 

Na příjemně široký třídě se sladíme s Gwanghwanským parkem, kde se tyčí druhá zmíněná socha admirála Sun Shin, místního válečnýho patriota, co vymyslel válečnou strategii k odrazu Japonských nájezdníků. Protože mám v hlavě pod štítkem korejský historie velkou černou díru, hodí se mi nedaleký Museum of Korean Contemporary history. Nedělám si ambice na průpravu detailní histofaktickou anamnézou (se sem přece jedu bavit né) a celkem si tak vystačím aspoň se základním orientačním přehledem. Jako třeba, že od roku 1910-1945 byla Korea pod Japonskou okupací, že založení Korejský republiky bylo záhy po IIWW roku 1948  (pod vládou sestavenou v Jižní Koreji, která byla uznaná Spojenými národy, ale odmítaná roztrpčenou Severní Koreou), že hned nato vypukla roku 1950 krutá tříletá Korejská válka, která dost jasně demonstrovala rozdílný politický ambice dvojaký Koreje a vcelku jasně ustavila spojenecký svazky mezi Čína-Severní Korea a United Nations-Jižní Korea, a že až dlouho po roku 1960 a sesazení prezidenta Rhee se tady na jihu může mluvit o něčem jako demokracii.

 

 

 

 

Ze střechy muzea je výhled na celou Gwanhgwanskou třídu a náš Gyeongbokgung palác, kterýmu na zátylek funí modrý prezidentský palác. Od návštěvy Gyeongokgungu si střízlivě nic zvláštního neslibuju, a to se mi taky plní. Teda, prostory paláce jsou vesměs standardní (ačkoli v halách se k mýmu překvapení nenachází žádný sochy božstev) a po dvoře se tu prohání vyfešákovaný páry ve vybraných šatech. Jsem trochu pomalejší a nějakou dobu si myslím, že to s tím formálním oblečením akorát trochu přeháněj.

 

 

Ve skutečnosti je ale palác jen oblíbeným místem pro pořizování rádoby dobovejch fotek, přičemž nejmíň polovina všech návštěvníků je tu narvaná v tradičních jihokorejských oděvech hanbok. A to nejen holky, holky. Z paláce mám tak ve výsledku velký kulový, protože se neustále oháním za lidma, co se fotěj na kdejakým rohu a v hluchých koutech palácových zahrad, přičemž se za nima tahám jak nenápadnej smrad.

 

 

Dneska je to navíc už druhej den, co meteorologové slibujou hodně silnou průtrž mračen, ale přitom nespadla ještě ani kapka. V dusnu před bouří tak s vějířkem lapám po dechu a představuju si, kolik stupňů mají slečny pod několika vrstevnou sukní a že bych si to asi po nikom teda oblíkat fakt nechtěla.

A vůbec, kdyby palác nebyl jednou z prvních zastávek, údiv nad róbama by zřejmě trval o něco dýl, protože lidi v hanbok se tu proháněj všude - od autobusovejch zastávek, potemnělý uličky kdesi za lesy nebo třeba u stánků s plackama.

 

 

Cestou do jedný takový oblasti kdesi za lesy se pak prodíráme davem umírněných demonstrantů, u čehož mě zarazí množství nasazenýho policejního arzenálu. Jak říkají zkušení + ministerstvo zahraničí - Seoul je kromě města hanboků taky městem obrovskýho počtu demonstrací, kdy na hlavu snad každýho jednoho demonstranta spadá jedna hlava policajta. Jednoduše, takovýhle výjev je tady něčím zcela obvyklým.

 

 

Co se pak týče samotný podoby města, tak jsem fakt ráda, že mi skoro vůbec nepřipomíná čínskej urbanismus. Ulice jsou čistý, široký, beze smradu a navíc s extrémně silným zastoupením kaváren (v ulici tak vždycky aspoň tři podniky). Lidi jsou upravený a nikdo tu trhovským způsobem nevíská, nefluše a nestrká loktama. To, co je tak v atmosféře Soulu cítit mezi řádky, je celková pohoda a vysoká kultivovanost, navíc obohacená tím, že Korejci nejsou podobní ošklivě zakulaceným čínským Chanům, ale daleko víc se podobají Japoncům, což často bejvá radost pohledět.

 

 

Po pár hodinách je banánová kobliha dávno fuč, takže přišel čas ochutnat něco z pravý korejský kuchyně, pro kterou je nejtypičtější nakyselo zkvašený a s chilli naložený zelí kimchi. Pro stolování tu pak bejvá zvykem, že různou na studeno naloženou zeleninu servírujou v malých mističkách jako výkrm mezi hlavními chody, čemuž tady říkají banchan, a je to fakt dobrý. My si ve výsledku naporoučíme malý kuřátko a placku s mořskými plody, doplněnou právě mini sérií banchan dokrmů. To kuře se tady většinou podává tak, že ho vcelku prdnou do obří mísy v polívkovým vývarem, ale na můj vkus to vypadá trochu hnusně a ve vodě je mi promočenýho kuřete líto, takže sem trochu "chicken out" a končím u klasičtější verze pečenýho kuřete, která v ničem neplove.

Ta placka, který se říká pajeon a je fakt typická, mívá několik různejch podob, ale v základu vždycky stojí jarní cibulka, vajíčko a mouka, která se pak dál prošpikuje vším možným. My to měli s chobotnicema a krevetama, což nám šmakovalo jako blázen a proto sorry, hltavost mi nedovolila si jídlo vyfotit v lákavý podobě ve stylu výstavních obrázků v meníčku.

 

 

Před smráknutím se dál přesouváme k řece, abychom zhodnotili Seoulský skyline, ale oproti HK a Šanghaji se nevyznačuje žádnou vizuálně atraktivní stavbou. Zato tady mají instagramový ráj jak v Amsterdamu, s nápisem I Seoul U. Zprvu nechápu, ale dohledala sem, že O s ocáskem je ve tvaru, kterým Korejci běžně označují dveřní kliku, takže volnej překlad je prej něco jako "klepni a společně vkroč do Seoulu". By mě zajímalo, kolik lidí to čte...

 

 

Máme kliku (...), že je tu jediná volná lavička, kterou okamžitě na nadcházející západ obsadíme a koukáme po lidech, kteří jsou rozesetí na trávě okolního parku, stejně jako na průměrnou shadow show, co tu po setmění sehrála parta performerů. Po úplným západu se pak rozhodneme zakončit den u pravděpodobně slavnějšího vodního břehu podél Cheong-Gye-Cheon. To je uměle svedenej pramen řeky Han, který během večerů ožívá lidma a prolívá se městem. Voda je očividně vážně dráždivej prvek a podél týhle místní náplavky to taky pěkně tepe.

 

 

Kolem půlnoci se pak cestou domů naskýtá možnost vypozorovat pro dnešek poslední z typických rysů korejskýho naturelu, a to příklon k hard core chlastání. Ulice se tak po setmění plní muži v oblecích, co se v zombie stavu ometaj ulicema. Tak buďto neuměj pít, nebo to uměj příliš dobře. Ať tak či onak, z hlavy už těžko dostanu melodii popěvku lokálního kaliče, kterej nám co obden k půlnoci vřískal pod okny. Asi opravdovej soul..

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload