NEPLÁNOVANÝ PŘEVÝŠENÍ

May 20, 2017

Fakt se nezdráhám tvrdit, že Tuen Mun je obecně nevzhledný a co do společenskýho vyžití dost unylý místo. Na druhou stranu má několik nespornejch plusů, kvůli kterejm to tu mám často radši, než vyvoněný centrum. Teda, pokud člověk zrovna nemá chuť rozfofrovat stovky doláčů za drink na šťopce, to je pak úplně jiná písnička...

Ty výhody - do Tuen Mun se nečančám, tady frčí prostě tepláky, žabky a igelitka. Je tu molo, který je každodenně plný rybářů a v zátoce je vzhledem k ukotvenejm bárkám vždycky na co čučet. V místním parku dělaj lidi hodně divný věci. Většinu oblasti pokrývají cyklostezky. Pokud se člověk prožene lesem z paneláků, za odměnu dostane skutečný lesy, kopce, výhledy... jakože vpravdě divokou přírodu.

 

 

Cílem je sice jeden chrám v kopcích, ze kterýho by měl bejt pěknej výhled na město, ale vážněji koketujeme taky s představou, že bychom se potom nějak vydrápali na největší místní horu, která nás dost láká. Vlastně myslím tady tuhle horu, co se tyčí v šesti stech metrech a nahoře v mlze z ní trčí vysílač...

 

 

Pod kopcem, kde Tsing Shan Monastery stojí, uvážeme kola a okamžitě se dáme do nepříjemnýho počátečního převýšení. Cestou potkáváme jen hrstku dalších výletníků, jako tady paní, co volí oblíbenou chůzi pozpátku. To se tu děje jakože normálně. Asi kultura namakanejch lejtek.

 

 

Klášterní komplex je omítnutej do typicky žlutý barvy a váže se k němu další z halucinogenních legend o indickým mnichovi, který přes moře cestoval v dřevěným pohárku a když uviděl oblast Tuen Mun, rozhodl se tady vystavět meditační chrámovou oblast. Od tý doby je známej jako Pui To, což znamená cestující v pohárku. Ty bláho, jaký houbičky museli ti mýtotvorci denně žvejkat...

 

 

Z terasy je celkem úctyhodnej výhled na západní část města, kde se rozpíná jedno z větších obytnejch sídlišť. Pomalu se učím rozlišovat městský části podle typu budov - třeba už poznám, že u tmavě červených cihlových baráků na horizontu vede hlavní cesta do ústřicový oblasti Lau Fau Shan. Úplná domácí tady!

Když pominu lokalitu, je chrám spíš nezajímavej. Zleva tu vysadili plechový hajzlíky, vedle hlavní modlitebny stojí zaparkovaný Mercedesy a za pecí na přání tu mají otevírací dveře jak do sámošky. Moc to nefunguje.

 

 

Výsledek výletu vyhlásíme za nedostatečně satisfakční, takže pokračujeme dalším výšlapem takzvaně na blind. Na rozcestí střetneme vyzáblýho týpka ve sportovním dresu a s pudlem v kabelce přes rameno, který nám potvrzuje, že vrchol hory je tou nejstrmější cestou, u které je na desce výstražné upozornění na vlastní nebezpečí. Muž nás ale ujistí, že je to great half hour trail, což se nejeví jako výšlap, u kterýho bych musela bejt hodně sprostá.


Po hodině a půl dechberoucího drápání však muže prohlásím za bezcitnýho hajzlíka a mrzkýho lháře, který by potřeboval sešlehat. Sem tam mám během cesty chuť se raději shodit ze svahu, jindy mi krev nahrnutá výhradně do hlavy vyvolává podivný euforický stavy. Rozhodně není nad to šlapat si to v triku s dlouhým rukávem, v jednom z těch very hot dnů, uprostřed dusnýho lesního mordoru, s permanentním oplácáváním noh, co mi ožírají sviňský komáři.

 

 

Na druhou stranu, v půli cesty je už vidět zátoka a taky jedno místo doličný.
Tak takhle nějak se tu žije. To není zas tak zlý, uznej...

 

 

Na samotným vrcholu se vítězně poplácáme po zádech, protože na nás zpoza hustý mlhy nečekaně vykoukne onen vysílač. No nekecej, tak přece jenom! Odteď už navždy při pohledu směrem ke Castle Peak uslyším Honzovo klasický ""Hele, tam sme byli". Jo, já vím, sem tam byla!

 

 

Vyhopsat drobnej kopeček k vysílači je samozřejmě po tom všem úplně k smíchu a když ho obejdeme, odmění nás místo dalším skvělým výhledem na město pod nohama. Tohle už vyhlašuju  za celkem satisfakční... Komáry navíc vystřídali motýli, takže úplnej floro-faunovej výprsk euforie.

 

 

Na druhou stranu od sedla vedou hlouběji do horskýho zvrásnění další cesty. Je znát, že se mi krev z hlavy nějak rychle odlila, protože už pomejšlím na možnost dalšího výletu. Tady v nezávětrný části sedla je každopádně podstatně dramatičtější počasí a silnej vítr se tu s člověkem nemaže. Jako správní výletníci se tu ale beztak se sváčou v ruce na moment zahnízdíme.

 

 

Z týhle strany pak vrchol hory skýtá pohled na jinou částečně autonomní oblast Číny, teda Shenzen, konkrétně na Shenzen Deep Bay. Na moři se ve velkým rozprostírá ústřicový pole, což jak si s potěchou uvědomuju, souvisí s nedalekým Lau Fau Shan, který je na oyster výlov zatížený. No, já to tu snad už docela znám nebo co...

 

 

Cestou dolů se naposledy zastavíme na opomenuté vyhlídce, z níž na závěr shlídneme i rozpínající se západní část města. Já to teda bez keců vyhlašuju za kompletně satisfakční výlet!

 

 

Obzvlášť pak, když s úlevou dosedáme na Tuen Munském molu a slyším Honzu, jak říká: "Hele, tam sme byli." Já vím, sem tam byla čoveče...

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload