ČINKA A KNEDLÍKY

April 30, 2017

Na centrálním pieru n.5 chytáme loď směrem k trpasličímu ostrovu Cheung Chau, co má dohromady asi 2,5 km2 a díky jehož tvaru se mu přezdívá činkovej ostrov. Loď má přístupnou otevřenou záď, takže se s větrem ve vlasu kochám ubíhající pevninou, co postupně mizí a je nahrazená vynořujícími se malými ostrůvky podél mý levice i pravice...

 

 

Po svižný půlhodinový plavbě se blížíme k ostrovu, u jehož středový úžiny (tím myslím tu spojnici činky uprostřed) jsou ve velkým ukotvený nebo právě vyplouvající rybářský lodě. Je tu docela rušno, což se ale dalo čekat, když je tady dneska ta knedlíková slavnost...

Cheung Chau byl prej obydlenej ještě dávno předtím, než se vůbec dostalo na kultivaci prostoru uvnitř pevnivskýho teritoria. Ostrov je pak vzhledem k tomuhle dávnověkýmu obydlení nepřizpůsobenej modernímu městskýmu životu, takže např. ulice nejsou dostatečně široký na to, aby jima projelo standardní auto nebo sanitka. Mají tu tudíž jenom speciální mini policejní, hasičský a ambulatní autíčka a pokud někdo potřebuje hospitalizaci, převážej pacienty na pevninu výhradně vrtulníky.

Z týhle západní strany pobřeží je teda Cheung Chau samá rybářská bárka...

 

 

Povšimněte si toho dramatickýho úvodu videa. Prostě arrival jak má bejt.

 

 

Nejdřív přecházíme úžinu směrem na jižní "kouli" činky, kde mají být pláže vhodný ke koupání a tzv. little great wall, což je série turisticky vyznačených kamenů ve smyslu seeing as. Prostě, když nemá určitý místo co speciálního nabídnout, proč neudělat výlet po kamenech ve tvaru želvy, velblouda nebo kozy. Cestou k jižní kouli se musíme prodrat davy uvnitř těsný úžiny, kde na každým metru smrdí jiná chcíplá ryba. Sušenejch mořskejch potvor by se tu jeden nedopočítal a strategie Cheung Chau je tomto směru naprosto jednoznačná...

 

 

Ostrov se taky proslavil pod označením death island, protože na začátku milénia se sem lidi sjížděli do pronajmutých přímořských domečků a ve velkým se tu trávili výpary z páleného černého uhlí. Dokonce prej vznikla iniciativa na výstavbu sebevražednýho tematickýho parku, ale vedení ostrova to vetovalo. Jako, to by bylo o dost víc cool, než nějaký šutry...

 

 

Vyšlápneme pár vejškovejch metrů a podél pobřeží se vydáváme hledat ty pitomý kameny. Nahoře máme prima výhled na úžinu právě z tý východní strany, kde je ostrov vyhrazen koupání v moři, plážovýmu hovění a windsurfingu. Konečně vidím tu činku na vlastní oči. Tady na ostrově je to samý vidění jako...

 

 

Po obvodu ostrova je množství krásnejch výhledů na širý moře a na jednodenní výlet je ostrov prostě ideální. Člověk má šanci se během dvaceti minut přesunout z rušný ulice centrálního pásu do koule činky, kde je krásná příroda a provoz lidí omezenej na minimum. Trochu váháme, co tu ale celej den budeme dělat, pokud z našeho dosavadního tempa trochu neubereme. Už teďka máme v nohách tak minimálně šestinu celýho ostrova...

 

 

Protože mě Honza nařkl z toho, že prej stárnu (jako že se se přehnaně bojím o svoji bezpečnost), vyhrnu sukni a neohroženě přeskočím zátarasu u obřího kamene ve tvaru kamene. Jako kamzící se potom sesuneme níž a doufáme, že se možná dostaneme až úplně k moři. No, dolů by to asi šlo, ale nahoru jedině zvedákem. Poplašně pištím, že níž nepudu ani za bonbon. Prej stárnu, taková blbost.

 

 

Ze série kamenů jsme se obtěžovali rozeznat pouze dva, a to:

 

 

Jižní kouli ostrova obkroužíme po obvodu celou, až se takonec vyloupneme zase u jinýho výhledu na západní zátoku s loděma. Tohle místo je perfektní, protože se tady nedá ztratit... Cestou zpátky mezi lidi si pak zpříjemníme průchodem místního hřbitova, kde mi až teď dochází, že náhrobky nejsou natočený směrem k truchlícímu, ale směrem do světa. Takhle teda mrtvý nastavujou záda v Číně.

 

 

Když jsme oba dostatečně nabažení pobytu v přírodě, přichází na řadu vlastně původní záměr výletu, a tím je prozkoumat město během slavnýho Cheung Chau Bun Festival. Jedná se o speciální místní tradici, spočívající předně v tom, že se u hlavního chrámu vystaví čtyři několika metrový bambusový věže, který se ze všech stran ověsí domácky uválenejma a jedlýma knedlíkama. V den závěru festivalových oslav jsou pak vybraní závodníci vypuštěni, aby na hlavní věž vyšplhali a v časovým limitu narvali vak na zádech tolika knedlíky, kolik jich jen sami zvládnou unést. Smysl? Tak to fakt nevím.

 

 

Jedna z legend nicméně říká, že je to všechno na počest boha Tin Hau, kterej vyhnal z města ničivou vlnu moru. I když si představuju, že boha k pomoci usmlouvali za pět tisíc plněnejch knedlíků, legenda říká, že buns jsou prostě symbolem štěstí a víc se o tom nikde moc nepíše. Knedlík je normálně z mouky a plněnej bejvá buď červenýma fazolema nebo sezamovou či lotosovou pastou. Jdu do tý lotosový pasty, která k mýmu údivu chutná úplně stejně, jako burákový máslo. Po jednom knedlíku je člověk okamžitě o minimálně dvě kila těžší a večeři může s klidem vynechat.

 

 

Na náměstí se u chrámu Pak Tai teda tyčí ty tři věže s jedlýma knedlíkama, co se na ně bude prášit minimálně ještě dva dny, než dojde ke zmíněnýmu šplhu na hlavní knedlíkovou věž neboli bun grabbing contest. Všechny knedlíky se po skončení festivalu pak rozdají vesničanům, kteří se nadcházející dny a týdny živí výhradně jimi - začíná jim tím vegetariánský týden. Tak nevím, mě to zase jako takový štěstí nepřijde...

 

 

Bohužel dneska není den závěrečnýho šplhu na věž, takže na vlastní oči nevidíme, jak se snaží dvanáct závodníků během tří minut z 20m věže o 9,000 knedlících urvat co nejvíc štěstí do vlastního vaku. Tady aspoň cizí video, protože taková bizarnost by se prostě měla vidět.

 
Tak třeba příští rok? Že bych si šplhla?

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload