ARTBRUNCH

March 24, 2017

Nesnáším vstávání. Kdybych neměla tak málo vlasů, rvala bych si je s křikem každý ráno, kdy musím vstávat dřív než o půl desátý. Ale dneska je artbrunch, resp. dopoledne otevřených galerií. Nechám vlasy na hlavě a prostě se přemůžu. V půl devátý už sedím v autobuse (snad ve správným, pořád vidím maximálně na půl oka) a mířím si to přímo na Central. Na řadě je totiž další z plejády nabízenejch artovejch akcí března.

 

Jak jedu poprvý takhle brzo, poprvý taky zažívám zácpu na dálnici směrem na ostrov. Tak cože, to sem si klidně mohla přispat, když se teď řítíme rychlostí brzda-plyn. Alespoň si rozmrzele (po ránu vždycky miláček) rozložím seznam galerií, abych naplánovala strategii útoku. Artbrunch otevírá asi na 30 různejch galerií, který jsou vesměs privátní a ziskový. Zavržení hodná ostuda? Zatím jsem nenavštívila ani jednu, takže to dneska budu muset vzít kobercovým náletem.

 

První zastávka je v Pedder Building. Je to historická koloniální budova, co přežila druhou světovou a z níž postupně odešla většina komerčních nájemníků. Jedině galerie si tu teď můžou dovolit vysoký nájem...

 

 

Hanart TZ Gallery je ve čtvrtým patře budovy a vystavuje v ní umělec Luis Chan. Jeho obrazy jsou barevný a živý - na nich jsou postavy žen (většinou), můžu i podivných psychadelických bytostí. Postavy mívají na nose bílou tečku, asi aby působily plastičtěji. Technika obrazů je specifická - na rádoby zašpiněný papír maluje barvou a uhlem. Vyobrazený situace jsou hravý, stejně jako jejich názvy - Dav ochromený motýlem nebo Davové pozorování ryb. Celý to působí trochu jako halucinace a zároveň vtipně - nikdo se na obrazech ale nesměje.

 

 

Tohle je z jeho psychadelickýho období, tvořeno procesem free-form associacion, kdy si Chan na obraze vytvořil značky nebo barevný šmouhy - ty pak postupně spojoval a vytvářel formy a krajinu. Jó, týhle metodě já tuze dobře rozumím. Pokud správně vidím, tak tady se na dvou lidských hlavách pasou divní tvorové a jeden z nich je patvor člověka a vodního živočicha, do něhož naráží nebo kterýž pije cestovatele na loďce.

 

 

Tohle jsou pak jeho "davový obrazy" se světskou tématikou - hodně se v nich jí a hlavně se v nich hodně kouká na něco konkrétního.

 

 

Já chci mít taky růžovou paruku s cizí hlavou...

 

 

 K tomu koukání je samozřejmě potřeba jedno pořádný kyklopský voko.

 

 

Z Pedder budovy se po shlédnutí všech děl spokojeně přesouvám o pár kroků dál - na hlavní roh Pedder a Queens Rd Central, kde hnedka za přechodem vidím Entertainment Building. Že bych se šla trochu pobavit? Jasný, v 15. patře mají dvě experimentální galerie Pace GalleryAxelVervoodrdt Gallery.

Celá divá oběma galeriím zvoním na zvonky a na dveře u Pace (ne peace, takže pohoda) buším o stošest, ať mě okamžitě pustí dovnitř, že tohle teda není vůbec žádná zábava. Tlustý dveře se ani nepohnou. Pusť mě dovnitř ti řikam! Takhle brzo jsem nevstávala pro srandu králíkům!

 

 

No nic, sunu se zpátky do výtahu a zaražená jak nudle se vracím na ulici.

 

 

Otevřu si znovu seznam galerií a vyčtu z něj zajímavou informaci - v Pedder Building se nachází ještě dvě další galerie... Jak u blbečků na dvorečku se tak vracím zpátky k Pedder budově a u vchodu předstírám, že sem tu nikdy v životě nebyla. Kuřáci, co jsem je při odchodu míjela a který nestačili během mýho odskoku dopálit ani jedno celý cígo, vědí svoje. Tak fajn, zapomněla jsem si tam deštník...

Tentokrát se vezu ke Gagosian Gallery, na niž si pamatuju z rozhovoru se švýcarským novinářem, kterej říkal, že je jednou z místních galerijních špiček. Tak já se teda přemůžu a vyvážím se do 7.patra. Na recepci si přisvojím plánek galerie i anotaci k výstavě umělce Urs Fisher, na níž stojí umělcův citát: "Umělec soupeří s realitou, jejíž řád je vždy zajímavější než řád, který můžeš vytvořit. Ale protože ty tento řád tvoříš, stává se informací." Aha, koncept výstavy je mi okamžitě jasnej.

 

 

Urs pracuje se zátiším a interiéry - vytváří velokoformátový fotky, do nichž montuje buď vlastní objekty nebo do nich prostě jenom zasahuje - čmáráním a jiným "uměleckým vstupem". Tím v zásadě přetváří řád tý reality... asi. Jednotlivý digitální zásahy mění podobu domácího a pracovního prostředí, který tvoří základ jeho děl. Tomu záměru nějak moc nerozumím.

Druhý obraz napravo na mě působí dost mastně. Láska s omastkem nebo tak.

 

 

Další obraz v hlavní místnosti je pro výstavu stěžejní a v anotaci píšou, že není jasný, jestli jsou tyhle šmahy součástí zdi nebo na povrchu obrazu. Tím umělec podkopává konvence malby a fotografie.. tak to tipuju na otázku - je to skutečný řád nebo řád tvořený? Nevím, moc mě to upřímně nezajímá.

 

 

V týhle galerii platí, že je tu víc hlídačů než samotných návštěvníků. Najdete dva rozdíly?

 

 

Ačkoli Ursovu záměru příliš nerozumím, atmosféra některých jeho zásahů mi přijde fajn. Jo, taky se pak dočítám, že Urs pro výstavu vytvořil notový zápis, ale bez pátý linky a zřejmý tóniny, takže je zápis nevyjádřitelný. V notách číst neumím, ale trochu to asi vyjasňuje záměr těch děl, ne?

 

 

O pět pater výš je galerie PearlLam. Už zdálky se mi líbí ty prostory. Je tam tlumený světlo a výstava od korejskýho umělce Kim Tschang Yeul se jmenuje Drops. Jeho uměleckou metaforou jsou vodní kapky, prostřednictvím kterých mluví o bolesti, lásce, chudobě a traumatických zážitcích z korejský války. Celý projekt je založenej na jednoduchý myšlence, že nic by v našem světě neexistovalo bez vody. Kapky na jeho obrazech sedí, tečou, shlukujou se. Působí to úplně meditativně a trochu smutně. A to galerijní osvětlení tomu extrémně nahrává.

 

 

Veskrze dojatá se vypotácím na ulici, abych zvolila další galerijní postup. Po cestě do vybrané Gallery du Monde k vlastnímu zděšení zjišťuju, že Pedder budovu obývají ještě další dvě galerie! To to nemůžou rovnou přejmenovat na Pedder Art Gallery Building? No, evidentně by bývalo rozumnější vybírat galerie podle lokací a nikoli podle kritéria jejich koncepčního ladění. Ale což, moje plány mají prostě svoje mouchy, to je známá věc.

V Duddell Street, která mě vždy svým jménem pobaví (jakože dudelová ulice, fakt děsně směšný) je ona Galerie du Monde. Nelíbí se mi tam. Za zadkem mi pořád visí galerijní pracovnice a usmívá se. Po pěti minutách, kdy mi doslova dýchá za krk, už se neusmívám zase já a odcházím. Nahoře na ulici mají starý dudelový lampy, takže stejně větší odvaz...

 

 

Je 11:30 a za půl hodiny artwalk oficiálně končí. Mám před sebou už jenom poslední zastávku v galerii moderního umění, která se jmenuje Tang Contemporary Art. V 19.patře další komerční budovy se tedy ocitám v jedný místnosti, která nikam dál nevede. Slečna se mě přátelsky optá, jestli nechci kafe, což s překvapením odmítnu. Jasně, že chci kafe! Rozhodnutí lituju okamžitě, co si navíc uvědomím, že společně s kávou by ke mě připutoval i tamhle ten croissant, který mají v rámci brunch pro návstěvníky přichystaný. To jsem zase promluvila dřív než se zamyslela, damn! Polknu slinu, zamáčknu slzu a se závistí pozoruju ládujícího se spolunávštěvníka. Nevím jak on, ale já jsem se sem teda nepřišla najíst, já jsem tu kvůli umění. Ach ty lidi.

 

 

Je tu jedno dílo od mladýho umělce Kunkuna, o kterým galerie v prospektu uvádí velmi nápomocnou interpretační poznámku "Kukunovy práce jsou těžko definovatelné". Jo, mně to stačí. Zbytek děl mě neoslovuje - už jaksi postrádám nutné nadšení pro nadšení. Čemu se ale divit, když jsem ještě neměla kávu ani snídani...

 

 

V pravý čas se tedy přepravuju na dobití energie do Fringe Club, což je multifunkční budova, skýtající divadelní prostor, výstavní prostor, prostor pro bar a kavárnu. Kavárenský povaleč znovu na vzestupu, staré zvyky vrací úder! Abych však zůstala ve správným kulturním módu, pročítám hongkongský kulturní měsíčník. Nepíšou nic, o čem bych nevěděla 😎

 

 

Po dopití kávy si udělám ještě krátkou zacházku k Mid-Levels, podél a do kopce se vypínající Glenealy (prej jedna z mála ulic, co nemá v názvu přívlastek). Potkám tenhle čupr bílo-modrej kostel St. Paul, kterej slouží jako školka. Kromě toho, že ho během japonský okupace obývali japonští pohlaváři, nenacházím žádnou jinou informaci. Možná jenom to, že kostel je hodně do kopce. 

 

 

Nahoře se na moment zastavím v místní zoo a na lavičce u rozkvetlýho stromu si udělám nefalšovaně pozitivní selfíčko. Pozdravím místní opice a jedu domů... Teda skoro. Ještě se chci pokochat popoledním výhledem na moře a sklenkou dobrého červeného vína - musím se přece nějak odměnit za to, jak jsem dneska pěkně vstala, no ne?

 

 

Tak na víc dopolední, jako jsou tato!

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload