ASIA CONTEMPORARY ART SHOW

March 17, 2017

Druhá půlka března patří v Hong Kongu výhradně umění. Veškerý akce s přívlastkem art se tak koncentrují do dvou, maximálně tří týdnů, přičemž některý z nich se odehrávají souběžně. Zdá se mi to, nebo kromě prostorový koncentrace typu ulice záchodků si místní ujíždějí i na koncentraci v rámci času? Výčet uměleckých afér může začít zřejmě nejprestižnější událostí na Art Basel, která pokračuje přes VIP kolektorskou záležitost na Asia Contemporary Art Show, přesouvá se ke společenskému setkání během Art Gallery Night, dál na veletrh umění Art Central, následně k veřejnosti otevřeným galeriím během Artbrunch a nakonec k Artwalks... kde naštěstí osvícení organizátoři uznali, že kumulace umělecký dávky se blíží dávce smrtelný a akci přesunuli na konec května. Fakt dík hoši, zrovna když tu nebudu?

 

Aniž si to zasluhuju, od kamarádky Kanny dostávám pozvánku na jednu z akcí, konkrétně VIP kolektorskou přehlídku Asia Contemporary Art Show, na níž se Kanny podílí. Nic podrobnýho si k akci nezjišťuju, jenom googlím cestu a v pátek těsně před pátou vystupuju v oblasti Admiralty. Ještě netuším, že první uměleckou dávku si šlehnu na záchodku v pěti hvězdičkovým hotelu Conrad.

 

 

Při cestě k hotelu míjím budovu LIPPO, která je svým zevnějškem celkem specfická a zasluhuje ukázku. Je to siamský mrakodrap, o němž provozovatelné feng shui tvrdí, že má kvůli C-čkovým lištám špatnou energii. Místní pak estetiku C-ček na budově připodobňují koalám lezoucích po stromech. Tak to chce podle mě celkem dávku fantazie. Ale asi forma umění.

 

 

Po pár měsících v HK už jsem celkem zvyklá, že nemá smysl hledat přechody, nýbrž vždycky jen nadchody, ale když přijde na hledání konkrétních podniků, často se stává, že člověk musí vniknout do super luxusního nákupního centra, vyvézt se do třetího patra, podlaží projít čistě podle intuice a za obchodem s voutonkama najít průchod do jinýho stejně vyblyštěnýho centra, sejít dvě patra zase dolů a tam je koridor k budově, kterou potřebuješ... nebo alespoň přibližně. Co by se tady v tom městě pro podporu nákupní horečky neudělalo, fakt. Na to si teda ještě zvykám.

No, takže já to po různu prošvihám skrze Pacific Place, což je premiérová nákupní zóna a kde se cítím nepatřičně, jen co do ní vlezu s kabelkou za pětikilo. Z předchozího výhledu z mostu vím, že hotel musí bejt někde poblíž a že by mělo stačit ho projít skrz - ona mě ta budova pak někde porodí. Jo, chyba, hotel se nachází v úctyhodným 61. patře, kde se tyčí nad celým tímhle konzumním kolosem.

Výtahům moc nevěřím a šedesátý patro je fakt vysoko... ale zase vyšlápnout to po svejch, to by bylo pravý umění. Nic, počkám, až mi portýr přivolá výtah, kam se nasoukám s pár paničkama v lodičkách a jedeme do 61. patra. Personál hotelovýho lobby mě s milionovým úsměvem uvede k registraci. Ze svý kabelky za pětikilo vytáhnu ožužlanej kus papírový pozvánky, kterou jsem si naštěstí nezapomněla vytisknout (černobíle, jako socka) a na pultíku tu zmuchlaninu žehlím rukou. Omluvným tónem vysvětluju slečně (jo, tu to tak zajímá), že sem fakt asi nějakým omylem pozvaná a jestli můžu jít prosím dovnitř. Chce vizitku, ale když vidí moji deset let starou pletenou tvídovou kapsičku na penízky, dojde jí, že vizitku asi nemám. Shodnem se na zápisu na guest list a dostanu několik prospektů. Chci si to tu ještě cvaknout foťákem, ale to už by mi moji provinčnost nikdo neodpáral...

Hodně mě zaujme, že na kartičce opravňující ke vstupu na sběratelskou exibici fakt stojí VIP, takže se cejtím jak Kristýna Důležitá. Hnned pod touhle kartičkou mám pak brožurku s pěti odtrhávacími lístečky na free complimentary drink. Ježiš, to nesmím ztratit. Jak jinak kupovat umění, než když je člověk přiměřeně nacamranej.. nebo ho kritizovat, což je zase moje slabost.

Z brožurky mi taky dochází, že výstava se odehrává v prostoru hotelových pokojů a to ve třech podlažích, tj. dohromady v 80 pokojích. Kdo může říct, že v jednom hotelu navštívil 80 různejch pokojů, včetně suits, hmmm??? No, výstava se mi sama o sobě zdá hodně zvláštně koncepčně řešená - obrazy se tu válej v posteli, vedle umyvadla nebo dokonce ve vaně.

Vejdu do prvního pokoje. Nevím, jak to tu funguje a nechci hned zkraje ztropit nějakou ostudu, takže se usměju na mladou paní a znalecky se snažím sjet všechny obrazy v místnosti. To, co vidím, se mi nelíbí a to sem ještě nezačala pít. Paní ke mně přistoupí a s profesionální nenuceností se mě zeptá, odkud jsem. Z Třebíče, byla jste tam? Maj tam největší kostelní ciferník ve střední Evropě, fakticky. V domnění, že se jedná o přátelský tlachání s kurátorskou agentkou, jí bez týrání přiznám, že se mi to  nelíbí, že je to takový docela infantilní. Už se moc neusmívá. Pak mi dochází, že tady díla z valný části reprezentují sami umělci. Jo, bezva, urazila jsem autorku. Bravo! 👏 Ale jinak je to naprosto parádní - můžu se kohokoli zeptat na jeho tvůrčí procesy a tak! Tak ale až ve vedlejším pokoji, tohle bylo zahřívací kolo a paní dostala pořádnej knock-out...

 

 

Ráda bych se beztak studem zamkla v koupelně, ale tam bohužel taky vystavuje.. A vůbec, kde mají ty malý hotelový mýdlíčka? A kde si mám sakra umejt ruce, když je ve dřezu obraz za 5.000 HKD?

 

 

Myslím, že si po svým úvodním výkonu zasloužím skleničku šampáňa a aniž bych přišla o jeden cancour ze svýho pětiprstýho nápojovýho certifikátu, čmajznu s dovolením šáňo přímo v dalším výstavním pokoji. Tady se mi to už líbí a slečna ke mě zdvořile přistoupí a zeptá se mě, odkud jsem. Z Marsu, řekla bych. Pak se mě zeptá, jestli ty byty poznávám a já mám chuť udělat aluzi na sídláky na Čerňáku, ale asi by se to ztratilo v překladu. I když... housing estate by the Black Bridge zní hodně vostře..Tohle se mi každopádně moc líbí a je škoda, že tady toho není víc - autor Du Haijun se zaměřuje výhradně na tematiku bydlení a podle mě by to vyniklo ještě o něco líp v kontextu jeho dalších obdobně laděných obrazů. Je to každopádně fakt dobrý, cena jen na vyžádání. Tady špatnej design webovek galerie nabízející jeho díla: http://www.nancyartspace.com/?page_id=3828

 

 

Po návštěvě těchhle prvních dvou pokojů mi teprve dochází, že každý pokoj reprezentuje určitou galerii nebo soukromýho sběratele a jak název akce napovídá, zaměřený je to hlavně na umění z Čínský perspektivy. Na konci každýho ze tří podlaží pak probíhá aukční dražení, ale na to nemám koule. Možná ještě skleničku?

Některý pokoje jsou přecpaný a mám tak seriózní strach, že svojí kabelkou za pětikilo shodím  nějakou sošku třeba za 10.000 nebo i 100.000 HKD.

 

 

Kromě obrazů tu jsou výstavky i různý předmětů, jako třeba tahle tzv. "emoční nádoba" nebo jiný sošky, keramika a taky fotky.

 

 

Ať však projdu ty tři patra křížem krážem, je tu beztak poměrně málo věcí, který by mě upřímně zaujaly. Co mě nicméně hodně baví, to je tlachání. Blbý je, že čím víc si chtějí umělci povídat a  svý díla "prodávat", tím míň se mi většinou ta díla líbí sama za sebe. Třeba jsem se pustila do řeči s jednou Australankou - v pokoji, kde bylo úplně prázdno. Bylo mi blbý v tichosti odejít, takže jsem se s mírně předstíraným zájmem zastavila a prohlížela si její práce. Žena byla milá a po úvodní otázce odkud jsem mi začala vysvětlovat, že díla tvoří velmi komplikovanou procedurou. Nevěděla jsem co na to říct, takže při pohledu na kolážovaný díla přírody jenom říkám "Máš ráda vodu, co?" Prej jo. "Nice", říkám trochu z donucení, protože ji nechci urazit, ale zároveň se mi to fakt moc nelíbí. Její muž mě pozoruje z křesílka a mám dojem, že je mu úplně jasný, že se mi to nelíbí a asi to fakt nekoupím ani neocením. Podle mě je to moc práce za málo muziky - tisk na alumuniovej papír, doplněný ručním vyřezáváním. Asi těžký to vytvořit, ale za mě bez většího dopadu. Co myslíte, není to trochu kýč? Navíc, nevím proč, ale z nějakýho důvodu mi to připomíná takový ty přesýpací obrázky, co se prodávají turistům. Já vím, půjdu do pekla.

 

 

Mají tu taky impozantní, velkoformátový věci, jako třeba tohodle elegantního opeřence nebo porcelánovou tvář číňanky. Jé a taky chleba sandwitch, jak sem zvyklá z domova!

 

 

Když se setmí a já dopíjím předposlední skleničku, některý díla začínají o něco lépe vynikat.

 

 

Je tu taky jeden pokoj, kam se po setmění vracím už potřetí. Slečna mě vítá slovy "welcome back", tak jí na oplátku přiznávám, že se mi ta díla vážně líbí (překvapeníí)... A taky pro jistotu, kdyby se náhodou jmenovala Peer Kriesel. Tenhle berlínskej umělec má každopádně styl, co se mi líbí - je to rádoby odfláklý a neuhlazený, zároveň jsou tam mikropříběhy a hodně exprese. Že bych zkusila vytáhnout svůj váček, kterýmu říkám peněženka, a zkusila slečně domluvit s cenou? Jo, a to mám právo ještě na jeden drink!

 

 

Po čtyřech hodinách se můj čas chýlí ke konci - v lobby mám sraz se svým australským kámošem, ale zároveň jsem ještě nikde nevypátrala Kanny, abych jí mohla osobně poděkovat za pozvání. Deset minut před odchodem mi přistane zpráva s číslem pokoje, kde se nachází, takže klopím poslední sklenku a jdu omrknout, jak si to tam šéfuje. Bohužel má plný ruce práce s potenciálními kupci obrazů od umělce Pang Yongjie. Postávajícího umělce bez skrupulí pozdravím a jen co chci zažertovat nemístnou (natož vůbec ne vtipnou) poznámkou ve stylu "máš rád baby, co?", odkáže mě ke komunikování s Kanny. Tak buď neumí anglicky a nebo odtušil nadcházející konverzační katastrofu. Nicméně, jeho díla jsou oproti těm berlínskejm ohromně subtilní a intimně křehký. Jeho díla se často skloňujou pro typickou zakulacenost, která má být znakem bohatství a prosperity. Tady u těch děl už se s klidem dostáváme ke 100.000HKD za kus... Ale je to ňuňatý, žejo?

 

 

S Kanny tedy prohodíme jen letmo pár vět, pochválím jí šik šaty a v kvapu se zase loučím. Myslím, že má u mě pivo, je to fakt milá holka!

Můj večer pak nepokračuje o nic míň nepatřičně k mému společenskému postavení. Na jedno pivo se totiž vyvážíme do vedlejšího The Upper House věžáku, tentokrát do skromného 49. patra. Cafe Grey Bar s perfektním výhledem na Kowloon. Takže teď nejen, že vůbec nerozumím co Alex říká, ale už ho ani neposlouchám.

 

 

 

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload