STREETOVEJ IKONISMUS

March 13, 2017

Lan Kwai Fong alias mazácky LKF a South of Hollywood Road a.k.a (tak wtf, když už jsme u těch zkratek..) SoHo, jsou dvě oblasti v centrální části ostrova. Není mi úplně přesně jasný, kam až obě zóny sahají a který ulice do nich patří a který už ne, ale jako správná šprtka si na papírek vypisuju alespoň ty nesporný.

Dneska to vidím teda asi takhle - v nějaký hyper moderní minimalistický kavárně, který se říká už jedině koncept coffe shop a kde podávají výhradně bio kávu (kde se navíc obsluze s vážnosti říká barista), si dám po průzkumu obou oblastí šálek tý nejčernější kávy, která mi svou hořkostí zkřiví prsty na nohou. Pak si dám drink v nějakým vymazleným baru a za tmy vycvaknu proslavený graffity na Graham Street. Mezitím se budu bavit pozorováním mísního streetlife, který je proslavený clubbingem a který se odehrává v prostoru přibližně 300 různejch podniků. To bude príma den, ale nebudu nepředbíhat. Omg, fakt.

 

 

LKF ve svý dnešní podobě, zažila boom v osmdesátkách, kdy se z ní stala vyhlášená oblast pro noční hýřivý život. Pojmenovaná je po stejnojmenný krátký ulici, jež do L-ka sousedí s D´Aguliar Street. Kolem dokola pak po různu navazuje na několik dalších ulic, jako Wo On Lane, Wing Wah Lane, Wellington Street a Wyndham Street. Přesně, hnedka bych to přejmenovala LKF+W (čti bez zadrhnutí jako elkejef plas dabljů), bylo by to víc cool. Jo, plác! ✋

Takže, nightlife a turistický streetlife vyhnal z týhle oblasti původní hawkers, tj. řvoucí stánkový prodavače, který měli tak mizerný hygienický podmínky, že většině z nich nebyla udělena licence pro prodej. Je jich tu nicméně pořád ještě habaděj. Tihle prodavači se vzájemně křikem varují pokaždý, když nějaký kontrolory zmerčí. Pro kontrolory mají dokonce speciální pojmenování jau gwei, což znamená "utíkej pryč od ducha" (duch je pro ně většinou zápaďáckej kontrolor). Bububu vy špindíry.

Začínám teda na Wellington Street, což je z kopce se svažující a do kopce se zase vypínající dlouhá ulice, plná neonových cedulí a jednosměrnýho provozu.

 

 

Někde podél ní odbočuju a pokračuju dál do kopce, takže nemám čas a sílu se dívat do papírku, jaký ulice přesně míjím, přičemž se nakonec celkem překvapivě ocitám na L-kovým rohu s Lan Kwai Fong. Nuda, říkám si. Navíc, během deseti minut mám půlku plánu za sebou a to je teprve 1h odpoledne. Přece už teď nepůjdu do baru, to pak budu mít rozmazaný fotky.

 

 

Projdu teda touhle slavnou ulicí, ale neregistruju tu nic zajímavýho. Vrátím se tudíž na D´Aguliar Street a vyšlápnu ji do kopce a dokonce i do konce. Je to tu samej schod a na úzkým pěším chodníčku se několikrát snažím vytáhnout foťák, jenže tady se nejde jednoduše zastavit, aniž by člověk okamžitě nedostal ránu do temene. To mě hodně obtěžuje, takže sociopaticky zatáčím do neznámý tmavý uličky, kde nikdo není. Bezva, správnej urban explorer vždycky najde chytrý zkratky. Nevím jak, ale za takovým malých plechovým templíčkem se ocitám u Lok Hing Lane Park, což je odpočinková zóna v amfiteátrovým stylu. Škrtám si ji z lístečku, ale stejně jako je pořád příliš brzo na drink, je pochopitelně příliš brzo na odpočinek. A vůbec, podle mých informací tu lidi hrávají šarády, tak kde to máme?

 

 

Back to Wellington Street, kterou taky poctivě vyšlápnu do kopce, ikdyž tentokrát nikoli do konce. Na rozcestí s Lyndhurs Terace je známá Pottinger Street. Sakra, otáčím papírek - už jsem skoro v SoHo. Podle tempa vycházky to vypadá, že budu opilá už ve dvě odpoledne. Tomu W jsem tedy v LKF+W moc nedala, jen co je pravda. Příště jo, slibuju, nebreč.

 

Pottinger je ulice dlážděná nerovnými kamennými deskami a pouze v některých úsecích by se tomu dalo říkat schody. Je poměrně dost dlouhá a od moře vede v zásadě neustále do kopce, a to přes tři hlavní třídy, tzv. CDQ trio (Connaghue/ Des Voeugx/ Queens Road). Až na Queens Road nicméně začíná mít Pottinger povahu schodů. Ulice pak následně pokračuje stále strměji přes Stenley Street, Wellington Street (jsme doma, že) a končí na Hollywood Road. Celou ji neprojdu, protože směrem k moři je ulice zastavěná stánkama s cetkama pro turisty a pochopitelně turisty. Na straně do vnitrozemí je to pak zase do kopce, takže no way.

 

 

Aniž si toho všimnu, stejně pořád nenápadně stoupám, až se nakonec ocitnu na křižovatce s Hollywood Rd, tj. na samým hraničním pásmu NoHo - ještě pár výškových metrů a budu v SoHo. Hoho! Ale přijde mi to trochu málo, takže než překročím tuhle demarkační linii, ještě se rozhodnu k sesuvu. Není nad to, dát si odpoledne cyklický stoupání a klesání. Navíc, říkám si, že bych se do SoHo mohla vyvézt pomocí Mid Level Escalators, což jsou jedny z nejdelších outdorovejch eskalátorů na světě.

 

Aniž si v zápalu blahořečení moderním technologiím všimnu, jsem na Graham Street a o dvacet metrů dál na jih jsou ty slavný graffitový malůvky, co jsem si chtěla vyblejsknout.. neuvědomuju si ale ani fakt, že eskalátory se nachází zcela opačným směrem, než jsem se rozhodla vydat, takže oboje je prozatím ztracený. S typickou dávkou vrozené vady pro orientaci nakonec zapadám do Peel Street, kde mají ale taky grafitty, tudíž žádný stres.

 

 

Hrdinou Peel Street je bezpochyby Mr. Ho, který tu míval malej stánek s prodejem a opravou deštníků, což byl mimochodem v 50.letech extrémně luxusní artikl. Mr. Ho údajně opravoval deštníky hrdých majitelů a v roce 1994 byl nakonec uveden do síně slávy Guinesových rekordů jako prodejce nejdražšího deštníku... Uf, ještě štěstí, že současní hongkongští aktivisté nežili v devadesátkách, to by si pak horko těžko mohli deštníkovou revoluci dovolit. Nicméně, krámek je už minulostí, protože pak Ho to před dvěma lety zabalil (bohužel v obou smyslech).

 

 

Prapodivnou vytáčkou se nakonec dostávám k Gage market street, která vypadá naprosto nepropustně. Mám pocit, že když tam vlezu, tak mě to už nikdy nevyplivne. Každopádně.. alespň mají ti tradiční hawkeři pořád práci. Jaký je číslo na hygienu?

 

 

Když mám severu už dost, rozhodnu se konečně pro překročení hranic s jihem. Nevím, kde jsou ty zpropadený schody, takže jdu prostě pořád do kopce. Když jsem tak ve třetině, dojde mi, že ty budky podél cesty tvoří jeden celej systém eskalátorů (jsem čekala, že to bude v jednom štrúdlu). Hm, chyba v úsudku. Nicméně - kopcovitý stoupání mi bude ideálním argumentem, proč se pak zastavit na to hořký kafe dobít energii. Nasednout na schody se mi každopádně teď zdá nesprávný, takže se je rozhodnu využít pouze pro cestu dolů. Do háje, doufám, že nejsou pouze jednosměrný.
 

Tyhle Mid Level Escalators jsou teda tvořený 20 oddělenými částmi a mají 14 možných vstupů. Ježiši, musím se na ty výlety fakt líp připravovat, sem z podobnejch neplánovanejch výšlapů vždycky splavená jak stepní koza.

 

 

Po cca 30 minutách jsem každopádně nahoře, v oblasti Mid-Levels. Taky zjišťuju, že schody fungují podle specifickýho jízdního řádu, tj. od 6-10ráno jezdí schody jenom dolů a od 10 do půlnoci jenom nahoru. Že bych 10h počkala?

 

 

Bohužel mi přijde zvrhlý si na cestu dolů zavolat uber, takže si cestu jednoduše dávám i v druhém směru, až se nakonec dostanu ke Graham Street. Tady mě čeká jenom jedna povinnost - vyfotit dvě stěny street grafitů, co jsou pro turistický obraz města naprosto ikonický. Na stěny se tu neustále někdo lepí, fotí si selfiše nebo fotky do svatebního albíčka. A já? Já si du dát to hořký kafe!

 

 

Protože se začíná smrákat, lidi se pomalu houfují u barů, restaurací a klubů. Všude je to teď samý podpatek, oblek, prso, parfém a co je vůbec nejhorší... smích! Unikám do Elgin Street, kde se dá pořád ještě v klidu najíst...

 

 

 ... a pak velmi neoriginálně do Club 71 na jedno, maximálně dvě piva.

Pohodlně se usadím a otevřu knížku s názvem Wild Swans, Three daughters of China od čínsko-britský spisovatelky, co na třech generacích ukazuje společensko politický změny v Číně. Na svý vlastní rodině demonstruje dobu konce císařství, občanskou válku, čínsko-japonskou válku, rozpad Kuomintangu a zrod, vývoj a vzestup komunismu a chairmana Mao Zedonga. Zrovna když čtu, jak se v naprostý prorevoluční mánii snažili komunisti ideologii přizpůsobit i pravidla dopravy (na červenou se musí jet, protože červená vždy znamená GO a ne STOP a jezdit se má nalevo, nikdy ne napravo), osloví mě pán. Pan Ernst. Téma k rozhovoru se nabízí samo - polemika nad korektností knížky a objektivností samotné autorky, kterou prý pan Ernst, mimochodem švýcarský novinář, osobně poznal. Hm, tak přece jenom se tady vážně odehrávají intelektuální debaty! Teda, u vedlejšího stolu, samozřejmě.

Naprosto kulturně i společensky spokojená můžu jet domů, kde mě čeká film Lan Kwai Fong, který jsem si pro tento slavnostní den stáhla a na ČSFD má jenom jeden popisek.

Film o čínských zlatokopkách vs. týpci s plnými konty, ale ono je to celkem příjemné drama, které ukazuje, jak si smetánka v Hongkongu dokáže pěkně zapařit na soukromých párty a to my samozřejmě máme rádi xD.(3.3.2015)

 

 

To je jasný, to já mám úplně nejvíc ráda.

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload