SHAM TSENG

March 3, 2017

Důležitý je poznat svoje okolí, žejo? A nejlíp se to dělá na kole, žejo? Nojo. Nojo furt.
 

Silně mě dráždí představa dlouhýho šlapání podél hlavní silnice Castle Peak Road, kde je dennodenně hustej provoz. Navíc mám podhuštěný přední kolo, takže výlet začíná mými neurotickými představami, jak se mi uprostřed cesty kolo zcela vypustí a já ho budu muset podél silnice tlačit a o něco fatálnější představa, že mi na základě tohoto výletu bude v budoucnu diagnostikováno nezvratné selhání plic. Jak říká Honza, dost by ho zajímalo, jaký apokalyptický představy o prachu a výparech si můj mozek se sebetrýznitelskou oblibou konstruuje. 

 

Kolo nafoukneme a nejproblematičtější část cesty máme za sebou. U autobusovýho Tun Muen Interchange podjíždíme most, jehož ukrývající cyklostezku jenom tušíme. Vyjedeme pak u mnohem příjemnější pobřežní cesty, takže i já se na moment zase zklidním a po dvaceti minutách konečně přestanu zadržovat dech.

 

 

U pobřeží se rybaří a odpočívá. Člověk by ani neřekl, že o pár metrů dál vede hlavní silniční tah na Tuen Mun. Tady je nicméně klídeček a leháro.

 

 

Podél cesty taky míjíme několik přístavních mol, na kterých zpravidla kotví nebo z nich vyplouvají malý rybářský bárky. Při pobřeží jsou celkem klidný pláže, ale na koupání to úplně není. Ještě pořád je tu příliš velký lodní provoz, znečištění a značný množství vyplavených plastů na plážích. Nicméně samotný výhled je dostatečně kompenzační - směrem k Sham Tsengu člověk hledí na Tsing Ma Bridge, který byl svýho času druhým nejdelším mostem, resp. jeho jednotlivé díly mezi stabilizačními věži bývaly druhé nejdelší. Dnes je "jenom" jedenáctým nejdelším, ale pořád je to pořádnej pašák. Třeba slavnej červenej Golden Gate Bridge v San Franciscu je až 14, takže stěr.

 

 

Na plážích se ve velkým využívají veřejně přístupný grily - stačí si přinést alobal a grilovací mřížku a člověk může mít pohodu jak při návštěvě sousedovic zahradní grilovací párty. A taky si teda člověk musí přinýst jídlo, to dá rozum.

 

 

Castle Peak Road pokračuje dál do hlubin východní části pevniny, ale my se odkláníme k Sham Tsengu, kde je naším hlavním cílem najít jakýkoli obchod 7Eleven, koupit si něco dobrýho k pití a počkat na západ slunce.

 

 

Jsme ale nakonec tak našlápnutý, že Sham Tseng přejedeme, až se dostaneme k místu s názvem Airport Core Programme Exhibition Centre, jehož účelem je představit projekt převedení letecké dopravy z původního letiště  uvnitř města na Hong Kong International Airport na Lantau Island. Tenhle projekt je v Guinesově knize rekordů údajně vedený jako vůbec nejdražší letecký projekt na světě. I když mě tyhle věci obvykle moc neberou, tohle vypadá celkem zajímavě. Ale je zavřeno, takže co člověk nadělá, stejně je odkázanej na popíjení u přímořskýho útesu. Pech jak sviňa...

 

 

Z centra je taky pěkný výhled na prohánějící se rybářský lodě a nákladní dopravu na týhle straně moře.

 

 

Když se vynadíváme, švihneme si to zpátky k Sham Tseng, kde Honza rozpoznává známou vůni. Má pravdu, sídlí tady pekárny Garden Company Limited, od kterých občas kupujeme toastový chleby. Jejich výhoda je, že se nám vejdou to topinkovače, nevýhoda zase, že do nich přidávaj cukr a jsou nešťastně nasládlý... Při vjezdu do vesnice si taky říkám, co to mají na tom kruháči za úchylnou sochu husy!?

 

 

Po západu slunce přichází hlad, tak navrhuju vyrazit do Yue Kee Restaurant, o níž se chybně domnívám, že je to ona lokální jídelna s přeplněnými plastovými stoly a do níž vždy skrz její průhledný plastový plášť při cestě autobusem zírávám. Není, ale hodnocení 8,6 na Foursquare je poměrně dost vysoký, takže případnou žloutenku odkládám na příště. Postupně mi taky dochází, že to tady s těma husama myslí asi dost vážně a jak tvrdí několikeré hlasy na Foursquare, připravuje Sham Tseng údajně the best authentic roasted goose in HK. Budiž, když byla Pekingská kachna, proč ne Hongkongská husa.

 

 

Díky billboardu odbočujeme do úzký uličky, kde nás hned zkraje osloví naháněč u první restaurace a na základě předpokládané lásky ke sportu (v mém případě se jedná o fatální omyl), nám ukazuje domácí video z výletu po horách a mimochodem poznamenává, že mu Praha připadala hodně kouzelná. To tu byl vážně každej třetí v Praze?

 

Jsme nicméně věrni hodnocení 8,6, takže parkujeme kola na dětským hřišti a navzdory sportovnímu oděvu si stoupám před restauraci s hodně infantilní malůvkou šťastné husy. Na panelu nad vchodovými dveřmi pohledem sjíždím cedulky - Michellin 2011, Michellin 2012, Michellin 2013, Michellin 2014,15,16. Honzó, máš s sebou i kartu?

 

 

Vyvolávací systém je sofistikovaný a paní řídí stolovací pořádek na základě sledování dvou monitorovacích televizí. S náma ale mluvit nechce, takže nám bez řečí švihne nějakej lísteček a dál se věnuje organizačnímu schématu a vyvolávání mikrofonem.

 

 

Uvnitř restaurace je několik separátních místností, kde se nás s rutinní obratností ujme jeden ze zaměstnanců, ale nerozumí, takže je nám přidělena anglicky hovořící servírka. Nemůže z blonďatýho Honzi spustit oči a doporučí nám čtvrtku husy s rýží. Bereme ji za slovo.

 

Je to dobrý a šťavnatý. Sice mi kombinace Disneyovské malůvky husy na talíři a mrtvého tělíčka pověšené husy na obrandovaných kapesníčcích přijde bizarní, ale na dobré chuti to huse beztak neubírá.

 

 

Většinou se snažím záchodový témata vynechávat (především pak v závěsu za tématem jídla), ale ještě se mi prostě nestalo, že bych na záchod musela vejít jedině z profilu (a navíc těsně potom, co jsem si dopřála husu!) a na turecké toaletě mě čekal červený koberec. Tady v Yue Kee si člověk prostě připadá jak úplná čurací hvězda.

 

 

Když odcházíme, paní si ještě odchytí Honzu, provede ho kuchyní a ukáže mu kádě s husama. Když dorazím já, tour ukončuje. Každopádně tahle restaurace je jednou z mála, která má licenci na užívání pecí na dřevěné uhlí. Opečení husy trvá v létě celou hodinu, v zimě hodinu a čtvrt. Abych teda nevkusně nekončila záchody, končím epilogem o mrtvý huse. O dost lepší, že?

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload