SPÍŠ O PŘÍRODĚ A TAKY O KÝČI

January 21, 2017

Východní část ostrova už zběžně známe, ale nemáme skoro žádný ponětí o tom, co se děje na západ od Centralu, teda konkrétně v oblasti známý jako Kennedy Town. Fakt, že Lonely Planet o tomhle místě mlčí a vlastně na něj ani stručně neodkazuje, bude pravděpodobně způsobený tím, že oblast byla ještě do roku 2014 v zásadě distancovanou lokací - nevedlo k ní metro a žilo si tak trochu svým životem, mimo rozvojový boom v centrální oblasti HK. 

 

 

Místům jako je Kennedy Town, teda místům podél pobřeží, se v době kolonialismu říkalo Praya, což ve svým portugalském základu znamená, že to byly široké kamenné cesty podél přístavu. Tahle místa se pak v době britský nadvlády stala součástí kultivačního schématu města (tzv. Reclamation Scheme), s cílem rozšířit a prospojovat oblasti kolem tzv. pásma City of Victoria, kterýmu se dneska zjednodušeně říká Central. Kennedy Town se tak stalo nejzápadnější součástí Central District. Tady končí veškerý tramvajové linky v daném směru, ale ne nutně všechna sradna...

 

 

Když každopádně po těch internetech hledám, co zajímavýho je v Kennedy Town k vidění, velmi podezřele se mi opakuje jen málo doporučení, navíc výhradně z oblasti kavárenství a restaurací. Zdá se, že v tomhle ohledu šlape západ hipsterskýmu Sheung Wanu pěkně na paty. Ale než sklouznu k povídačce o jídlu, tak prvně něco na úrovni, teda povídačka o stromech...

 

Po různu v HK jsou podél ulic tlustý zdi, prorostlý a obrostlý mocnými kořeny stromů, který se po nich pnou a plazí. Tyhle zdi mají předně plnit praktickou funkci, to jest znemožnit sesuvu půdy pod tíhou některejch mocnějších stromovejch veteránů a taky zabránit tomu, aby si, když jdeš po ulici, zleva nechytnul pořádnýho facáka od nějaký čouhající větve a aby se člověk cestou na jednání jednoduše neprodíral bushí. Tyhle tlustý zdi se dřív dělali schválně se spárama, aby jima mohl strom pouštět svý kořeny, ale dneska už se po zdech kořeny spíš jenom plazí. Když pak opomenu fakt, že stabilizační funkce občas selže a strom pod svou tíhou spadne i s pořádným kusem zdi (to je obzvlášť pech, když spěcháš na schůzku), je to sama o sobě príma podívaná. Někde jsem se dočetla, že tyhle stromový zdi vypadají jak z nějaký epizody Her o trůny, ale nemůžu soudit, leč jsem neviděla...

 

 

Je fakt, že lidi jsou k přítomnosti vlezlých stromů (aluze na ty zdi se spárama) celkem apatičtí, takže když se někdo s údivem dítěte a s hlavou vyvrácenou pořádně vzhůru zastaví uprostřed ulice a čumí na strom, vyvolává to u kolemjdoucích rozpačité reakce. Obzvlášť pak, když se někdo k oblezlé zdi postaví způsobem, že jeden váhá nad tím, jestli provádí rituální modlitbu, nebo je pomatenej zaříkávač stromů.

 

 

Protože musím přírodu vždycky vyvážit kulturou, mám (překvapivě) v plánu navštívit místní významnej chrám. Vyšlápneme teda jeden pořádně strmej kopec (Kennedy Town je kaskádovitě řešený místo), ale google si z nás asi tropí žerty, protože chrám nikde. Tak sejdeme o ulici níž a poctivě ho hledáme za každým rohem. Bohužel bezúspěšně. Chvilku zvažuju, že si na ty nervy snad zapálím, protože článek bez chrámu je jako jíst nudle bez sojovky... Souhlasím, na těch čínskej příměrech musím ještě hodně zapracovat. Nicméně, v důsledku chrámový deprivace dokonce zvažuju vzít za vděk místním křesťanským chrámem, ale předělat ho ve Photoshopu na buddhistickej, by asi úplně dobře nefungovalo.

Jako tělo bez duše pokračujeme k dalšímu cíli na naší cestě, když v tom se zjeví brána s digitálním panelem. Našli jsme ho! První digitální chrám!

 

 

Ne, nenašli jsme ho! V domnění, že tohle je Lo Pan Temple, vycházíme schody, doprovázeni krysama v levým žlábku cesty. Tohle je ale úplně jinej chrám a k mý radosti zase dost atypickej.


Tohle se teda jmenuje Che Fat She a jsem asi historicky úplně první, kdo o něm píše na blogu. Tenhle chrám totiž není vůbec zmíněnej a hlavně - v angličtině se mi o něm nedaří najít ani jedinou řádku. No, je to chrám v domě a když člověk vyšlápne schody a rozloučí se s krysama, vejde do rozlehlý místnosti s několika bloky.

 

 

Místo spravuje takovej milej dědula, kterej nás hned vítá a říká "turists?" Jak to poznal? Hrnu se do první místnosti s okny, kde je malá modlitebna a vedle ní pár stolečků. Tomu říkám poměrně světský zařízení chrámovýho prostoru. Vypadá to jako chrámový bistro, kde si dáš jasmínovej čas a mimochodem se pomodlíš nebo zapálíš kadidlovou tyčinku.

 

 

Přes hlavní chodbu se pak člověk dostane do hlavní modlitebny, kde mi děda zakáže fotit. Jenomže já jsem už poměrně oprsklý chrámový matador a vím, že ty zákazy jsou spíš formality. Buddhu si teda beztak vyblejsknu a přitom mi tak trochu nedojde, že na mě pán čučí zpoza okenní tabulky. Dostanu od něj neuvěřitelně smutnej pohled ztýranýho psa. Aha, tak tenhle to asi myslí vážně. Za trest si fotky smažu a omluvně na něj mrknu s tím, že "yes, sorry, turists"...  Děda chápe, děda takovejch jako jsem já viděl už mraky.

Mimochodem, my samozřejmě nejsme turisti, ale cestovatelé, to zase pozor! "Ve srovnání s cestovatelem hledajícím věci, které jsou jiné, zajímavé a těžko stravitelné, je turista předurčen ke kýčovému prožitku. Cestovní kancelář mu již všechny atrakce popsala, takže už ví, co fotografovat." (Kulka Tomáš, Umění a kýč, s.152, 2014, Praha)

 

 

V zadním traktu chrámu (ten prostor je skutečně hodně bohatě členěnej), jsou nalevo skleněný dveře s dalším buddhou (zvažuju, že bych si to vyblejskala a ze svýho následnýho pokání udělala folklor, ale myšlenku zavrhuju jako nepřiměřenou), kde jsou uprostřed sošky buddhů ve stylu 10 000 buddhů. Teda, když člověk odečte těch cca 14, který jim chybí v horní polovině napravo... S dědou se přátelsky loučíme (ikdyž na hi five to úplně není) a vyrážíme dál, protože na řadě je zase ta příroda.

 

Znovu se lopotíme do kopce, tentokrát po dlouhé Victoria Road (mrkáte na tu návaznost s Victoriinou rekultivací Kennedy Town?), až dorazíme ke vchodu k Sai Wan Swimming Shed, kde je údajně pěkný molo a koupací kůlnička. Zapadneme teda dovnitř a všechno to převýšení zase scházíme dolů.

 

 

Dole na molu se už tvoří fronta, protože každej chce mít selfie na molu v Kennedy Town (já samozřejmě taky, ale nechce se mi čekat, takže focení rázem degraduju na trapný a vůbec...) Slečny jsou skutečně vytrvalý a jedna vystřídá přibližně tisíc různejch póz a gest, takže chudák kamarádka jí dělá fotku s brejlema, bez brejlí, s vlasama do culíku, s vlasama vlajícíma ve větru, s rozepnutým svetříkem, se svetříkem v kalhotách, s hihnajícím výrazem, s výrazem svůdný tygřice, a tak. Mám chuť na to molo vlítnout a shodit ji do vody (a pak se vyfotit, když už tam budu).

 

 

Na holky čučím přibližně 10 minut a za tu dobu vystřídala hlavní aktérka snad všechny možný výrazy a pózy, který jsem v životě viděla. Ostatní trpělivě čekají na svoji příležitost...

 

 

My se posouváme dál za kůlničku, kde najdeme příjemnej plácek na pozorování moře. Usadíme se na betonovým kvádru a poměrně dlouho se kocháme divokýma vlnama. Honzá lemtá pivečko (sobota jak vyšitá) a je nám tu fajn.

 

 

Když si dosyta užijeme výhledu na moře, sluníčka a srandy s názvem "Kristýno, ukaž mi, kde je ...", máme před sebou ještě nutnou zastávku v nějaký místní hipsterský resturaci (hipster z nutnosti, nikoli hipster z rozhodnutí). Dáváme si tak burger s limčou a koukáme směrem k moři (jenom směrem, výhled nám totiž blokují lidi u stolku před náma). Podnik se jmenuje Chino a je ještě celkem přijatelně drahej (cca 110$ za jednoho). Fotku neukážu, já jen tak, kdybyste měli zejtra cestu do Kennedy Town a měli chuť na burgra...

Když už jsme u toho jídla, mrkli jsme se ještě zbězně na místní Smithfield Food Market, kde jsem objevila tuhle vizuálně odpornou mořskou věc. Připomíná mi to malý delfíňátka na špachtli, tak se chci podělit..

 

 

Úplně poslední zastávku máme naplánovanou v Sheung Wan, konkrétně na Cat Street, formálně však Upper Lascaw Row, což je ulice vyhlášená pro svý vetešnictví a kde mám v plánu vykoupit všechny hodně cool a historicky vypovídající plakáty. Moje představa je fotka HK z 19. a 20. století, přelet letadel nad městskou zástavbou a tak.. Na místo dorážíme jen tak tak před jeho zavíračkou, takže celkem hystericky hledáme vhodný adepty ke koupi.

 

 

Protože jsem kvůli čerstvě dočtené publikaci o kýči celkem posedlá hledáním jeho případů, tady jsem v sedmém nebi a okamžitě si několik kýčovitých posterů zakoupím. Jak správně říká Kulka, "pro konzumenta těchto kýčovitých suvenýrů může být tudíž důležitější, aby jejich barva dobře ladila se záclonami či s dečkou, na které stojí, než s originálem, jehož je imitací." Totální souhlas, jen teď teda přemejšlím, jestli mi to k tý bílý sedačce a světlýmu dřevu dobře pásne..

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload