VELKEJ BUDDHA

December 26, 2016

Dneska vyrážíme na celodenní výlet na přilehlej ostrov Lantau, kde chceme zkouknout obrovskou sochu bronzového Buddhy v horách. Big Buddha je v jejich jazyce Tian Tan Buddha, což je v zásadě alterace na Tian Tan (Temple of Heaven) v Pekingu. Oproti Temple of Heaven je ovšem velkej budha téměř čerstvě narozenej adoptivní brácha, protože socha byla vystavěná až v roce 1993, což je jenom o přibližně víc než 500 let později.

Sparťansky nasedáme na kola s představou, že to došlápneme k Tuen Mun Ferry Pier, kde pak kola libovolně uvážeme a na ostrov se poté necháme pohodlně převézt lodí k Tunch Chung Pier. Nahoru k budhovi se pak na krásno necháme vyvézt lanovkou s panoramatickým výhledem na ostrov. To je podle mě čupr plán a cesta k Tuen Mun Pier je navíc z části pro cyklisty, takže remcám opravdu jenom minimálně. Spíš z povinnosti.

 

 

Kola se rozhodneme uvázat k zábradlí podél Tuen Mun-ské vlakové trati, ale nějak se nám to nechce moc líbit, protože nalevo od nás je kolo bez kol, napravo kolo kvality, že by se dalo s přehledem směnit za misku rýže a vůbec... ty naše kola  se tu oproti všem ostatním nějak podezřele víc vyjímají. Kdyby navíc Honzovi někdo ukradl jeho legendární kolo Mystic, nemusel by se nikdo z nás dožít novýho roku.

 

Kola tedy k zábradlí přivážeme jenom prozatímně a jdeme se v rychlosti najíst, aby se nám na moři mělo co zvedat v žaludku. A taky teda proto, že  trajekt odjíždí až za cca 50min.

 

 

Cesta lodí stojí asi jenom 18 dolarů pro každýho (cca 60kč) a v čekací hale podobný kleci se lidi se značným časovým předstihem už poslušně řadí do přehledné řady. Ostatně, na stání v řadách a frontách jsou tu zvyklí a často se stává, že jakmile se nějaký nedočkavec rozhodne stoupnout, vytvoří tím mimoděk okamžitě stádoidní ocasní frontu. A to bez ohledu na to, jestli loď vyplouvá za 15 nebo za 50min.

 

 

Chceme samozřejmě sedět na horní palubě, abychom mohli vyjeveně koukat na vlny, ale vypadá to, že je možný sedět jenom vevnitř. Já jsem celkem smířená, že budu na moře civět z okýnka, ale Honza se rozhodne, že si chce natočit, jak loďka frčí a po několika minutách plavby si to suverénně namíří ven na záď. Chvilku to vypadá, že to je fajn a že bych se k němu mohla připojit, ale pak vyjdou všichni tři správci z řídící kabiny na palubu pro cestující a loď nekompromisně zastaví. Všichni se ohlédneme za sebe ke dveřím na zádi, do kterých vchází spokojený Honza. Jeho tvář se během 5mili sekund mění z bílé na červenou. Prostě rebel.

 

 

Když asi po 30minutách zakotvíme v Tung Chung, je to tu nějaký jiný - předně ovzduší je jiný, lidi jsou jiný, tempo je jiný. To místo se hned na první dobrou zdá být daleko víc pohodový, upravenější a voňavější. No, v porovnání s industriálním Tuen Mun se není asi úplně čemu divit. Dobrý teda je, že tady se ty kola už nebudeme bát uvázat.

 

 

Když dojedeme k Ngong Ping 360 (což je společnost zprostředkovávající různý výlety a prohlídky po téhle části ostrova  - jednou z nich pak právě lanovka k Tian Tan Buddha), na drzo si chceme kola uvázat co nejblíž týhle lanovce, ale v mžiku nás odstaví dvě místní hlídačky, který nás celou dobu ostražitě sledovaly. Prý si kolo můžeme uvázat na předepsaném místě. Na den za 80$ pro jedno kolo. Honza se k tomu vyjádřil jasně. No way.

 

 

Uvážeme je tedy prostě a sprostě za druhým rohem a jdeme si nahoru koupit lístek na lanovku. Trochu nás vyděsí cedule s nápisem upozorňující na předpokládanou dobu stání ve frontě - 1,5h. To ty lidi nemaj o svátcích nic lepšího na práci, než chodit na výlety?

 

 

Přemluvila jsem Honzu, abychom frontu vystáli, že tohle je ideální příležitost, kdy se tam jít mrknout - počasí je umoudřelý, má teďka volno a vůbec - může další dny přežít s tím, že ještě neviděl 34m a 250tun vážícího budhu? Tak na tohle se dá pochopitelně odpovědět jenom jedním způsobem (odpověď si mohl rozmyslet během těch 90minut).

 

 

Lanovka nás tedy vyveze k Ngong Ping Village, což je náměstí vystavěný jenom pro to, aby se tu lidi mohli najíst a nakoupit nějaký suvenýry. Jo, v pozadí vesnice se tyčí nějaká socha budhy...

 

 

Jen co jsme náměstí přešli (resp. se prodrali davy), dostáváme se na trochu klidnější místo se sochama a krávama. Jo, to si totiž jdeš takhle po cestičce a najednou ti ji zkříží kráva a začne močit na beton, jako by se nechumelilo. Ty krávy tady nemají žádný vychování. Pořád je ale přijatelnější kombinace chrám + krávy než chrám + bagr.

 

 

Podél cesty k budhovi jsou po obou jejich stranách sochy bojovníků, resp. tzv. 12 Heavenly Generals, což jsou ochranářstí deité buddhismu. Jejich různící se role a funkce byly popsány v Bhaiṣajyaguruvaidūryaprabharāja Sūtra. Nevím, jestli se mi to zdá, ale to první slovo má přesně 31 písmen. Nicméně, co generál, to konkrétní zástupce zvířete ve zvěrokruhu, reprezentace konkrétního času (resp. rozpětí času) ve dni a vlastnosti s tím spojené. Sochám popravdě nevěnuju příliš pozornosti, protože jsem soustředěná na přibližování se k velkýmu budhovi.

 

 

Deset dvacet Budha za stromem.

 

 

Člověk se k němu musí vyšlapat po 300 schodech, ale můžu říct, že vypadá líp z dálky než zblízka. Vlastně... z dálky je to poměrně majestátní socha (ikdyž musím říct, že pod moje očekávání) a zblízka to na mě ale téměř nepůsobí. Asi jsem rozbitá.

 

 

 

Nuže, budha sedí na lotosu a po kruhovém obvodu je rozmístěno šest soch, resp. šest nabízejících děv (fakt - Six Offering Devas). Tyhle holky budhovi nabízejí kytky, lampy, ovoce, hudbu, kadidlo a mast. A jako správný deity reprezentují vlastnosti nutný k osvícení - máme tu tudíž deitu dobré morality, deitu štědrosti, moudrosti, trpělivosti, meditativnosti a deitu horlivého zápalu. Přesně moje vlastnosti...

 

 

Nebudu lhát, mě to prostě  příliš neoslovuje. Rozhodně se mi líbí ta příroda okolo a skutečnost, že je oltář vystavený na takovým osamělým místě uprostřed lesů, ale úplně vidím, jak to tady celý vzniklo:

 

"Tak co hoši, jak pozdvihneme místní turistiku? Tady je to samej kopec."

"Hele, tak necháme vyrobit jednoho z největších sedících budhů na světě, prdnem ho tamhle na kopec a zřídíme k němu lanovku. To lidi utáhne." 

"Jo, to by šlo. Kam pudem na oběd?"

 

 

Jdeme ještě omrknout ten Po Lin Monastery, co jsme viděli zeshora. Podle mě je beze sporu lepší podívaná zespoda nahoru než zeshora dolů. U kláštera jsou obrovské kádě se stovkama vonných kadidlových tyčinek - resp, tohle už nejsou žádný tyčinky, to jsou tyčky. Co tyčky, to jsou normální vonný tyče!

 

 

Místo je celý zahalený do jejich dýmu a nahoře se vyjímá budha.

 

 

Klášter je to pěknej, ikdyž jsou tu dvě cedule, který mě celkem namíchnou. První říká "No cycling, keep the place clean, no alcohol & meal." Tak k čemu tu máte ty krávy, už jsem se těšila na dobrej steak... A druhá říká "Ten Thousand Buddhas Monastery". Kláštěr s tisíci budhy už mám pod škatulkou check, tak co to do prčic..

 

 

Když se začne stmívat, vydáme se pomaličku k východu. Jenže, od toho kruhovýho náměstí ke klanění se táhne slušně dlouhá fronta - říkám si, to není možný, tohle přece nemůže být fronta k východu. Honza odhaduje, že je to s klidem půl kilometrová záležitost. Nejsme blázni, nebudeme tu přece 3h stát jak trubky, to půjdeme na smažený (pochopitelně vegetariánský) závitky.

 

Když se pak ve frontě napojíme (dobře, ne úplně čestně, přiznávám, kaju se...), stojíme v ní ještě celou hodinu, než se konečně dostaneme na řadu. Ani si zatím neuvědomujeme, jak obrovský máme štěstí, protože kdybychom vyrazili jen o deset minut později, nestihli bychom poslední ferry, která nás sveze z ostrova na pevninu. Máme, s prominutím, z prdele kliku, že se teda dostaneme domů.

 

A jinak... mně se prostě víc líbil chrám s 10 000 budhy, nemůžu si pomoct.

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload