VÍC NEŽ "JEN" 10 000 BUDDHŮ

December 22, 2016

Dost bylo města a dost bylo chrámů. Ále, kdeže.. rozhodně nebylo dost těch chrámů, kde je 10 000 sošek buddhů, přičemž každá jedna z nich se od té druhé nějak liší. A navíc dneska nenavštěvujeme chrám, ale vlastně klášter, který se příznačně jmenuje Ten Thousand Buddhas Monastery. Bohužel mniši se v klášteře už nenacházejí (na rozdíl od buddhistickýho Lama Temple, kde mniši stále žijí), takže je to spíš taková "whau" atrakce. To asi nevadí...

 

Klášter se tedy nachází na východě New Territories, v oblasti Sha Tin, kam se celkem pohodlně dostáváme autobusem. Počasí nám přeje a Honzovi už po výstupu z autobusu těkaj nožičky, aby co nejrychleji pořídil nějakou dechberoucí fotku.

 

 

Protože to vypadá, že v téhle oblasti je "jenom" jedno místo podobné povahy (navíc by se mělo nacházet blízko autobusový zastávky), nějak se příliš nezatěžujeme hledáním detailní cesty nebo názvu ulice. Přes most se tak dostáváme na malé náměstí poblíž Tai Pau Village, kde mě zaujme kontrast staré a nové zástavby. Předpokládám, že tohle bude jeden z těch případů "vnitřních vesnic města", správně nazývaných walled villages, což byli vesničky obehnané zdmi, které i dnes občas z nové zástavy vykouknou. Bingo! Zcela náhodou jsme natrefili na budovy, které jsou součástí Grade II Historic Buildings.

 

 

Ačkoli se zdá, že tenhle zbytek Tai Pau vesnice bude asi to nejhistoričtější, co dneska uvidíme (k našemu zklamání jsem se totiž dočetla, že klášter byl vystavěný až v 50.letech našeho století, což podle mě klášteru podstatně ubírá na jeho váze i hodnosti), jsem poměrně překvapená, že tyhle vesnice jsou jenom o cca 20-30 let starší, tzn. vznik vesnice se datuje kolem období 1920-1930 a klášter kolem roku 1950. Sakra práce, takový mlaďoši..

 

Nuže, orientační cedule tu mají jenom v čínských znacích, takže se ke klášteru přibližujeme čistě intuitivně. Když stojíme pod kopečkem, ptá se Honza, jestli je to ono. Říkám, že jasné, co jiného by to bylo? To nahoře je určitě ta hlavní chrámová budova.

 

 

Hned u vchodu narážíme na malé náměstí s jezírkem plných zlých želv a na oltář se zlatou bohyní. Jsme dobře, říkám si.

 

 

Když ale postupujeme dál (resp. výš), začíná nám být mírně podezřelé, že nám cestu nelemují zlatý sošky buclatejch (jsem za každou cenu politicky korektní) buddhů. Honza navíc prudí, že by jel po eskalátorech, což mi přijde jako celkem velkej bizar a vysvětluju mu, že výšlap nahoru je půlka radosti z výletu a že by se chrámy nestavěly nahoře na hoře, kdyby bozi nechtěli, aby k nim lidi museli stoupat. No jo, už jsem zase chytrá jak rádio.

 

 

Když to vyšlápneme do pomyslnýho prvního patra, narazíme na množství pamětních hal, známých jako ancestrall halls (si pamatuju, jak jsem byla vyplesklá ze svý první ancestrall hall v Sheung Wanu), na malém náměstí s jezírkem.

 

 

Podezření se stupňuje, když tytéž haly nacházíme i na úrovni druhé a třetí kaskády. Jsou jich desítky, ale přesto se zatvrdím, že když už jsme teda tady (ikdyž teda netušíme kde tady), vyšlápneme to alespoň k tý nejvyšší kopuli. 

 

 

Je nám jasný, že tohle asi k buddhovi nepovede, že tohle je hřbitov a tak alespoň polemizujeme, kolik pamětních desek tu může dohromady asi být (já viděla desku s nejvyšším číslem kolem 12 000), jestli je za tou pamětní deskou i urna a kolik stojí mít destičku úplně dole a úplně nahoře na kopci. Taky mě při těch úvahách napadá, že jejich náboženství vlastně pochovává do výšky (směrem nahoru k nebi), kdežto křesťanská tradice do hloubky (směrem dolů do země). Chytrá jak dvě rádia.

 

Jinak, tohle místo je teda Po Fook Ancestrall Halls na Po Fook Hill, kde je na 100 000 pamětních desek (kam se hrabe 10 000 buddhů, žejo). Ačkoli se mi nedaří o tomhle místě na internetu nic moc najít, místní eskalátory mají každopádně svoji vlastní wiki stránku:  

https://en.wikipedia.org/wiki/Po_Fook_Hill_Elevator

 

 

Jak ze zpětnýho dohledávání zjišťuju, není naše zbloudění ojedinělý a lidi tohle místo ve vyprávění často označují varovnými nadpisy s tucty vykřičníků, typu "THIS IS NOT THE 10 000 BUDDHAS TEMPLE", "JUST CEMETARY, NOT THE TEMPLE" nebo "WHAT IS THIS?" Mně se to místo ale líbí (jako ne ve smyslu emo zalíbení ve hřbitovech), ale protože je to celkem monumentální komplex a klidný místo.

 

Úplně nahoře pak člověk vidí vrchol chrámu s buddhama. Sakra, těsně vedle! Místo je to vzdálený co by kamenem dohodil, ale nevede k němu cesta, takže člověk musí jít celou cestu zpět dolů a pak to vyšlápnout zase nahoru z bodu nula (tohle je tu celkem klasika a Honza kvůli tomu vždycky hodně remcá). Nojo, špatnej vrcholek...

 

 

"Konečně" nás vítá cedule Ten Thousand Buddhas Monastery, doprovázená varováním, že v areálu se nacházejí falešní mniši, žebrající o almužnu (dočetla jsem se, že praví mniši mají žebrání zakázaný zákonem). Jsem si jistá, že kdybych o varování nevěděla, měla bych (spíš Honza) peněženku o něco málo lehčí.

 

 

Protože jsme oba poměrně omezeně informovaní, věříme, že těch 10 000 buddhů bude podél cesty (snad jsme si vzali dost vody...), ale není to samozřejmě pravda. Těchhle soch podél cesty je něco okolo 1 000, což je i samo o sobě celkem vysoký číslo. Kdyby to nicméně bylo 10x tolik, asi bychom kromě vody potřebovali i stan (a já samozřejmě ještě hromadu jídla, čístící ubrousky, krém na ruce, řasenku a jiný naprosto nezbytný arzenál).

 

 

Co je na cestě lemované tisícovkou buddhů předně zábavný, je jejich rozmanitost. Co buddha, to jiná póza, róba, výraz, pozice, doplňky, aj. Navíc se mi zdá, že čím víc se cesta zvedá, tím větší expresivity jejich výrazy nabírají a sochy se stávají divočejší. S Honzou jsme si tak zahráli hru "najdi svýho oblíbnýho Buddhu", ale jako každý nedočkavý děcko jsem toho svýho nejoblíbenějšího našla příliš brzo. Honza pak po cestě našel o dost lepšího.

 

 

Ačkoli byla celá cesta takový jedno velký pozlátko (sochy byly pozlacené, duté, udělané z nějakého nekovového materiálu), stejně mě to bavilo. Na konci cesty nás pak bojovný buddha upozornil na hlavní chrám a buddha zvaný dlouhá hnáta nás navedl na finální úsek.

 

 

Na náměstí jsem se hnedka odklonila k hlavnímu chrámu, kde mi konečně došlo, jak to s těmi 10 000 buddhy myslí. Tyhle sošky byly keramický a taky má každá z nich údajně jiný výraz (ikdyž mně se zdály skoro všechny stejný). No, musím každopádně říct, že ta mnohost v kombinaci s rozmanitostí soch po cestě a dobrým počasím (ne 35°a vlhkost 90%), na mě příjemně zapůsobila. Na chvilku jsem zvažovala, že bych předřadila tenhle chrám před Lama Temple, ale prostě to nejde. Ne z hlediska historický relevance, což je pořád jedním z top kritérií. Nevěřte ale Honzovi, když bude výšlap hodnotit cimrmanovskou parafrází "no, když to srovnám s výletem na Kokořín..."

 

 

Ačkoli se v chrámu nesmí fotit, jsou hlídači k porušování tohodle pravidla celkem benevolentní - resp., stává se tu tolik "ups fotek", že je ten zákaz spíš formalitka. Jinak, před hlavním oltářem je ve skleněné krychličce zakladatel chrámu, který se po smrti nechal nabalzamovat, pozlatit, ošatit a vložit do téhle skleněné rakvičky. Dočetla jsem se, že to byl filosof, co si na znamení víry uřízl dva prsty a trochu se zapálil. Dalo by se teda říct, že to byl zapálený buddhista.

 

 

Na náměstí je pak uprostřed altánek s oboustrannou sochou Kwun Yam neboli také Guanyin - zase záleží, jak si každej národ její jméno podle vlastního jazyka poupraví. Kwun Yam je jedna z nejoblíbenějších bohyň, totiž konkrétně bohyně soucitu. Buddhisté pak věří (teda minimálně Mahyana Buddhism, což je to nejrozšířenější ze tří větví Buddhismu), že až člověk zemře, usadí je Kwun Yam do srdce lotosového květu a pak je pošle na západní Pure Island. Bohužel jsem na Goodle Maps nedohledala, jak se tam jede...

 

 

Když je ta Kwun Yam tak populární, snažila jsem se alespoň rámcově porozumět proč (teda né, že by byl tenhle symbol soucitu sám o sobě málo, že). Takže, Kwun je Bodhisttva, což ve zkratce znamená, že Kwun ve své mysli dosáhla Bodhocitta. Jinak řečeno to znamená, že Kwun na své cestě osvícení dosáhla probuzené mysli. 

 

Bodhisttva je tak tedy vlastně přející mysl, snažící se dosáhnout probuzení, empatie a soucitu pro všechny cítící bytosti, což se zdá být jenom dobře, protože podle Mahayna Buddhism se náš život na zemi dá přirovnat k životu v hořícím domě (předně protože pořád po něčem toužíme). Ten, kdo je pak Bodhisttva, je rozhodně na té správné cestě k Budhahoodu (ne Hollywoodu, proboha).

 

Podle legendy existují tři možné cesty, které si Bodhisttva při své cestě k Budhahoodu může zvolit - tu, co si vybrala Kwun, se říká shepherd-like Bodhisttva (oblíbená cesta pastýře a jeho oveček, to známe, žejo...). V jejím zájmu je pak oddalovat Budhahood tak dlouho, dokud všechny cítící bytosti tohoto Budhahoodu nedosáhnou. Nechci rejpat, ale podle mě si Kwun ještě docela počká.

 

Nuže, kdy má pak člověk za zády pavilon s Kwun Yam a domeček pro Tisíc Buddhů, před sebou má pagodu (která mě upřímně nezaujala, ale pak jsem zjistila, že pagoda je vyobrazena na 100$ bankovce) a na konci je pak vyskládaná řadu dalších bohyň, s hlavní bohyní uprostřed (možná taky Kwun, když je na tom lotosu..). Ta má jenom jedenáct párů rukou (pokud počítám jenom ty na křídlech nebo co to je) a šest hlav. Upřímně, nechtěla bych si ráno dělat oční linky hnedka 6x...

 

 

Od tohodle hlavního náměstí pak vede několik dalších desítek schodů strměji nahoru, kde se na poměrně rozlehlým náměstí nachází myslím další 3 nebo 4 svatyně a sousoší. Je tu podstatně větší klid, protože většina turistů si udělala pomyslný check návštěvy už u 10 000 Buddhů.

 

Na tomhle vrchním prostranství se s velkou převahou nacházejí hlavně ženský bohyně a svatyně. Ha, chlapi, a kdo je víc, ha? Teda, kdo je výš, ha?

 

 

 

Jdeme se mrknout do domečku Kwun Yam, který je divoce vymalovaný a musím uznat, že v něm teda skutečně nehoří... Zděšená modernizací chrámů si Honzovi postesknu, že jsem ještě neviděla, aby byly v takovýmhle chrámě elektronický svíčky. Odvětí mi, že ještě v životě neviděl chrám s bagrem.

 

 

Úplně na konci (teď přeskakuju tři svatyně, Kwun snad odpustí...), je na skále rozházenejch 18 soch Arhatů, což jsou nejzapálenější (a teď to myslím obrazně) následovníci buddhismu. Ušli totiž cestu osvícení a pokořili přitom čtyři stádia osvícení. Jinými slovy, tihle hoši došli kýžený Nirvány.

 

 

Svůj výlet jsme na můj popud zakončili bezostyšným konzumem v Ikea, kde jsme si (kromě jiného) samozřejmě koupili povlak na polštář, skleničky a dali si pořádnou kaši s masovejma kuličkama a mísu bramborovejch mřížek. Co vám budu povídat, prostě vrchol dne. Když tohle srovnám s výletem na Kokořín...

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload