DRUHÁ ŠANCE

December 1, 2016

 

Cítím, že přišel čas čelit nástrahám Zakázaného města a pokořit ho svou další návštěvou. Stačí se držet jednoduchého plánu - s nikým nemluv, s nikým nemluv a hlavně s nikým nemluv. Abych si rituální vstup do Zakázaného města trochu zpetřila, rozhodla jsem se do něj vejít z jeho severní strany (z té strany, jak jsme na něj shlíželi z Jingshan Parku). to bude rozhodně větší sranda, žejo.

Z metra vylezu rozumně na Tienanmen West, abych palác obešla jakože zleva a pro zábavu měřím, jak dlouho mi bude trvat přejít celý komplex podél vnější strany zdi z jihu na sever. Idealisticky hádám 15min svižnou chůzí, ale po 30min mi zase dochází, že je to nějaký dlouhý a hlavně už ta zeď není správně červená, jako je zdivo Zakázaného města. 

 

 

Pochopitelně se také snažím ignorovat, že jdu podél dvouproudovky a tak si můžu dosyta užít výjimečně slunného dne bez smogu. Když po 30min docházím na konec ulice, zahnu doprava a k údivu všech věřících nevidím, co očekávám. Zázrak se nekoná. Pravda ale je, že se už ani trochu nedivím a vlastně docela počítám s tím, že Zakázané město v týhle části Pekingu vůbec není. Ačkoli se vehementně snažím najít nějaký záchytný bod, nepoznávám žádnou budovu a trochu pozdě zalituju toho, že jsem si na cucíčky roztrhala tu hotelovou mapku...

Tak jo, podle mě existuje pouze jedna možnost. Prostě půjdu na severovýchod a budu hodně doufat, že na konci cesty budu minimálně uprostřed Čínský zdi. Zahnu tedy ostře doprava a jdu po mostě přes hodně velkou řeku (ve skutečnosti úžina mezi Středním a Severním mořem). Jo, vědět rovnou, že je to Severní moře, tak mi dojde, že nahoře je ten Houhai Lake, kde jsme byli s Honzou na tom Yindingqiao mostě. Říkám si, že to je docela parádní výhled a sluníčko se pěkně třpytí na hladině, takže vytahuju foťák, že si udělám klasicky špatně kompozičně vyváženou fotku. Hlídač na mě ale dělá tytyty. To si dělá srandu asi... přece si můžu vyfotit vodu...? Hlídač má ale hodně jasno a s rezolutním nenene mi jednou rukou zakrývá hledáček a tou druhou mě vyhání dál. Blboun jeden, ať si teda tu vodu sežere.

Heuréka, poznávám rozhlednu na Jingshan Parku, následovanou vodním příkopem při západní straně hradeb Zakázaného města. Mám úplně pocit, jako bych se vracela domů a navíc jsem (ačkoli skoro vždycky nechtěně a nevědomky) přešla Jižní, Střední a přelévající se Severní moře. Dobrý, další kus města za mnou!

 

 

Konečně stojím před branou Zakázaného města a stále s úsměvem odrážím neustálé otrapy, nabízející mi svezení rikšou. Pak ke mně ale přistoupí Číňanka a sladce mě poprosí, jestli ji nevyfotím. To víš že jo, jsi tu na výletě za kamarádkou, viď ty skunku? Číňanka začíná pro mě už známou písničku: "What is your name? Iam here for a vacation..." Tím nejzlostnějším, nejopovrhlivějším a nejpřímějším pohledem se na ni podívám a říkám: "I bet you are not". A pak jí nastavím záda, páč si to zaslouží!

Pán s tou samou rikšou mi bez přestání cpe své služby, ale tentokrát doplňuje "this is just an exist, I can take you to the entrance." Jasné... jak jinak. Tady není jiný vchod, než ten na severozápadě, odkud jsem přišla, že.

 

 

 

Po další půlhodince tedy přejdu Zakázané město i po celé jeho východní části a rovnou mě to vyplivne do fronty před hlavní kontrolou vstupu na Tienanmen Square. Na noze se mi dělá puchýř a každej Číňan do mě strká. Ne vážně, tohle je úplná klasika. Číňani (teda minimálně Pekingčani) jsou neuvěřitelně neurvalí a neohleduplní. Ten nalevo mě vezme loktem, ten napravo mi čudí do ksichtu kouř z cigarety a ten za mnou se na mě lepí, jako kdyby mi chtěl přivonět k vlasům. Tak se tu mačkáme, když v tom mě předběhne nějaká pidi Číňanka, otočí hlavou dozadu a s naprostým klidem v tupé tváři odhaduje, jak úspěšná při předbíhání byla a o kolik ji to posunulo dopředu.

Když pak začnou tři řady ústit pouze do jedné, dav zhoustne a začíná to pravé maso. Vlasy cizí Číňanky mám permanentně nacpaný v puse a dech chlápka, který si nepotrpí na ranní hygienu, mě omračuje natolik, že zvažuju, jestli mi to už dneska nestačilo a nebylo by lepší jít domů a zapařit Sims4.

Kdepak, poctivě si vystojím 20min a když už mě to konečně skoro vcucává do cílové rovinky, nějací mladíci si to švihnou přes obrubník přímo přede mě, a zatímco se na ně bez přestání vyčítavě dívám, tak mě další Číňanka vezme zprava. A dost! Roztřepaným, ale suveréním hlasem se podívám do očí jednomu z těch mladíků a povídám "Are you kidding me guyes? You don´t have any decency?" Ani nevím, jestli je decency správně, ale jakmile se děje nespravedlnost, tak to já špatně snáším a žhaví mě to do běla (po mamince). Všichni se na mě překvapeně otočí. Partičku holek můj zásah dokonce zaujme natolik, že si mě užasle začnou fotit, resp. položí mi hlavu na rameno a fotí si mě bez jakéhokoli upozornění a i přestože koukám úplně jinam a nechci se s ní mazlit. To mě dost rozesměje. Takhle nějak vzniká kulturní clash?

Mezitím se přede mě naláduje pán od ženský, která mě vzala zprava. S morální převahou a vědomím, že už jsem tu stejně braná jako bílá holubice frontové etiky, ho nekompromisně posílám dozadu. "You were behind me, so lets keep it that way, okej?" Poslušně se zařadí a kupodivu nechce ani jednu fotku... Já vás vychovám, vy neurvalci!

Konečně vcházím do Zakázaného města, resp. poprvé se dostávám za Poledníkovou bránu k Bráně Nejvyšší harmonie a jí čelící Síni Nejvyšší harmonie. Poledníkovou bránou v zásadě začíná tzv. obřadní část města, která sahá mírně za Síň Nejvyšší harmonie a od níž obíhá Zakázané město vodní příkop. Pouze centrální brána je (teda byla) určená pro císařský vstup a nikdo kromě něj jí nesměl procházet. Tahle centrální cesta protíná celé město od severu až po jih.

 

 

 

V Síni Nejvyšší harmonie (včera jsem si udělala průpravu v podobě shlédnutí filmu Poslední Císař), se pořádaly především ceremonie typu korunovací a svateb. Posledního čínskýho císaře Pchu I tu korunovali už ve věku 3let a až do jeho 18let nesměl opustit hradby paláce. Chudák malej (doslova).

 

 

Když pak člověk Síň Nejvyšší harmonie přejde, v zásadě se tím dostává do území, které používal císař výhradně pro svůj osobní, rodinný a každodenní život (Inner Court oproti předchozí obřadní části Outer Court). Tahle část je podstatně členitější, plná typických dřevěných střech a postranních vstupů do parku. Celkově působí uvolněněji, než majestátně rozlehlá náměstí v obřadní části města.

 

 

 

Hned, co projdu branou, se opakuje klasický bizar s focením, kdy mě mladý pár požádá, ať jej vyfotím. Resp., ať já se vyfotím s paní, zatímco nás její muž bude fotit. Podezření mi čiší z postoje, že? Nedlouho nato se prosba opakuje a protože kluci umí trochu anglicky, tak se už po milionté zase významně ptám:

"Whyyyyy?"
"Because you´re foreigner."
"Ok, I get it. But why? There are plenty of foreigners everywhere."
"But you are beautiful."


Tak pojď sem ty kluku ušatej!

 

Poslední zastávku jsem si pak udělala v císařské zahradě, kde jsem si pomalu ale jistě začala znovu uvědomovat, že budu muset jíž zase tu celou cestu otrocky zpátky. Nevím, jestli to bylo tím nespokojeným mrmláním, ale najednou ke mně přistoupí holčina (ne Číňanka) a osloví mě s otázkou, jestli tu jsem prý sama. "Hlavně s nikým nemluv, hlavně s nikým nemluv, hlavně s nikým nemluv" ... ehm, jasně, úplně sama. "Nepůjdeme na kafe?", ptám se.

Holčina vládne královskou angličtinou a je hrozně sympatická. Připomíná mi Gaiu z Londýna - taková příjemně od rány, ale pořád holčičí, hodně otevřená, ale ne vlezlá. Když vylezeme u Jinghsan parku, napotřetí mě pán osloví s dotazem, jestli náhodou nepotřebuju rikšu. Kdybych neměla společnost, tak mu pěkně od plic řeknu, kam si tu rikšu má už konečně strčit.

Denise je Švýcarka, je tu na stáži, kromě perfektní angličtiny umí trochu mandarínsky, bydlela na Thaiwanu, používá formulace typu "this has shaped my conceptual views" a je jí pouhých 22let. Dostávám křeče závisti a záchvaty strachu, že jsem stará! Navrhuju, abychom se vydali do oblíbeného Blue Frog Bar, kam chodíme každý týden s Honzou na kontinentální burger, hranolky a koktejly v happy hour. Z kafe je tak rázem randez vous nad koktejlem - joooo, tak se mi to líbí!

Trochu se picnu a je z toho veskrze super večer. Denise je skutečná sympaťačky a je škoda, že sotva co ona do Pekingu přijela, tak já odjíždím. Tak třeba bude mít čas a chuť se během té půlroční stáže mrknout d HKčka, že?

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload