TEMPLE OF HEAVEN

November 30, 2016

 

 

Dnes to vypadá na další z těch klíčových turistických míst, který by si neměl žádný návštěvník Pekingu nechat ujít, totiž Temple of Heaven. Tenhle konkrétní chrám má v kontextu dějin imperiální Číny svoje důležitý místo, protože chrám sloužil jako obřadní modlitebna napříč mnoha dynastiemi, jejichž císařští vládci do chrámu vždy jednou ročně zavítali a podstupovali tzv. obětní obřad nebi za dobrou úrodu. No, kdybych měla před výletem alespoň tuhle základní informaci, asi bych se nemusela pořád nervózně otáčet a hledat, kde že ten Temple of Heaven je, když to na kopečku je přece Hall of Preyer for Good Harvest... To je jako když jsem šla do Zakázaného města a narazila na označení Cultural Palace. Tak kde to jsme? Co to je jako za bordel mít dvě jména pro jednu věc?

 

 

Nicméně, když už jsem u těch analogií se Zakázaným městem, vstup do Temple of Heaven byl stejně jako vstup do Zakázanýho města veřejnosti přísně zapovězen (brány se otevřely až na konci 1. světové války), což právě dokazuje jeho imperialistickou důležitost. Žádná pipina z Čech by teda neměla před dvěma stoletími ani tu nejmenší šanci si tohle místo omrknout.

 

 

Začnu ale popořadě. Vstup do chrámového komplexu je lemovaný zahradou, kde se místní baví cvičením, rozjímáním na lavičkách a ....

 

 

... především hraním karet. Cesta v parku totiž přirozeně svádí kroky k dřevěnému koridoru, kterým se přepravovalo zboží k obětnímu obřadu v hlavním oltáři Hall of Preyer (pro zjednodušení jde o TEN Temple of Heaven) a po jehož celé délce se shlukují celé party zarytých karbaníků. Kromě cvičení je tenhle druh zábavy v Pekingu nesmírně populární a je vidět, že se u toho Čínani opravdu dobře baví - kecají, kouří, křičí, třískaj kartama, osočujou protihráče z neplechy a chlubí se cizincům kartama.

 

 

No, ale zpátky ke slavnému Temple of Heaven... nebudu nic zastírat, mně tohle místo prostě nějak příliš neoslovilo. Jistě na tom má svůj podíl skutečnost, že mi byla děsná zima a byla jsem tak hladová, že jsem si dovedla akorát představovat, jak se láduju něčím z tý dobrý čínský úrody. A taky nesmím zapomenout na fakt, že vnitřek chrámu byl už zavřený, takže člověk se směl nanejvýš nenasytně překlánět přes zábradlí a ostřit na oltář uprostřed.

 

Mám ale samozřejmě na paměti, že tohle místo je jedno z těch nejdůležitějších, protože kult uctívání nebe byl projevem oslavy a úcty tomu vůbec nejvyššímu bohu, tj. takzvanému God Above (ikonoklasmus se pěkně postaral, aby tenhle bůh neměl žádnou podobu). Císař pak jakožto syn nebe ceremoniálem prokazoval uznání nebeské autority, dokazoval své božské právo na vládnutí a tím převzal i zodpovědnost za lid tady na zemi. Tak díky moc kluci.

 

Ono zemské je pak v chrámové architektuře reprezentováno čtvercovým náměstím a to božské kruhovým chrámem (mimochodem chrám je údajně sestavený bez jedinýho hřebíku!)

 

 

To je ve výsledku všechno... tady pak ještě jedna romantika při západu slunce, která hezky kopíruje obrysy dekoračních prvků taoistické střechy postranních hal chrámu. Abych byla přesná, na levé střeše je dekorace vysokého imperiálního statusu, tj. muž osedlávající ptáka, kráčející bestie, nesmrtelná figurka a drak.

 

 

 

 

 

 

Uložit

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload