HLAVNĚ GENIUS LOCI

November 24, 2016

 

Pro dnešek jsem nám vybrala navštívit Skewed Tobacco Pouch Street, která se v minulosti specializovala na prodej tabáku a (jak jinak) uměleckých potřeb. Už dopředu ale můžu říct, že dnešek o téhle ulici zdaleka  nebude.

 

S Honzinem jsme odstartovali cestu na Schichahai Station (do češtiny mimochodem volně přeloženo jako "Také s čajem Zastávka") a naše kroky jsme nasměrovali podél severní části Beihai Parku. V této části parku se už reálně žádná zeleň nerozprostírá, pouze se tady Severní moře (cože) z jižní části parku přelévá v Houhai Lake. Jezero je touhle dobou už částečně zamrzlé (koupání jen pro otužilé) a oblast celkově balancuje mezi tradiční a turistickou zástavbou...

 

 

Abychom se dostali k Tobbaco Street, přecházíme jezero přes Yindingqiao bridge. Honzovi se tohle místo zalíbí, takže rozkládá svůj vercajk a mě je jasné, že se mám připravit na minimálně půlhodinovou zastávku. Na rohu mostu hrajou dva Španělové na kytary a přitom zpívají milostný písně, takže se pohodlně zády opřu o most a nasávám místní ("místní") atmosféru. Honza se s kamerou nekompromisně postaví doprostřed přejezdového mostu, čímž rozhodně místním rikšám a cyklistům zpříjemňuje průjezd a celkově samozřejmě působí velmi nenápadně. Pro jistotu na něj dohlížím svým přísným pohledem a ostatním tím dávám na srozuměnou, že s náma si zahrávat nebudou. Už sem si tady svý prožila, žejo..

 

Odnikud ke mně přistoupí muž v obležení tří čínských slečen a plynulou angličtinou mě osloví otázkou. "Hey guys, what are you doing here?". Zmatená tím, co na tuto zjevnou otázku odpovědět (asi tu nacvičuju loutkový divadlo), si raději hraju na netykavku, nasadím přísnější výraz a otázku přehrávám na něj "Well, what are you doing here, ha?" 

 

 

Trochu znejistí, protože dohromady sice nevypadáme jako ten nejvíc profesionální natáčecí štáb (si ještě utírám slzy, jak mě dojímá ta španělská kytara), ale vyhýbavost asi značí, že tu rozkrýváme místní kartelový zločince. Předpokládám, že mě chce uklidnit (jsme přece ze stejný branže), takže jako důkaz porozumění profesní ostražitosti začne sám a svěří se mi, že tu natáčí nějaký panoramatický záběry, že tenhle most je top a že v Číně žije 5let. Můj výraz ale pořád říká "má bejt?"

 

 

Nedá se. "Are you guys from televison?" Ježišmarja, červenej alarm, červenej alarm, nebezpečí. Nahodím hodně šibalskej výraz a říkám "Maybe". Teď nevíš, co? 

 

No, nakonec přiznám boty, načež mě muž nadšeně osloví s prosbou o rozhovor. Přemýšlím, jestli už je pozdě nahodit klasický "sorry, no english."  Pánovi je nakonec jasný, že se mnou moc nepořídí, tak si jde nakonec po svým. To bylo o fous, co?

 

 

V tom ke mně z druhý strany přistoupí mladík z hloučku kolem kytaristů a pro změnu se ptá "Hey, are you guys doing some TV filming"? Tak nebudeme se přece točit v kruhu, tudíž narovinu přiznávám, že si nejsem jistá, jestli o tom můžu mluvit a výmluvně na něj mrknu a prohodím "China, you know.." Je mu to jasný, je to Ital.

 

 

Necítím prsty u nohou, takže se rozhoupeme k pohybu směrem k Tobacco street. Zabočíme trochu moc daleko od ní (má přece jenom pouhých 250m), což nás v náš prospěch zavádí do bezvýznamné uličky, kde to ale žije právě tím správným místním koloritem a kde turistu ani neucítíš. 

 

Jako první tu míjíme pekařství, které je dokořán otevřené do ulice, mladíci tam hnětou těsto a hihňají se nad tím, jak jsme z nich paf. Voní to tu čerstvými sezamovými houskami, které učni házejí do ošatek a přenášejí o pár metrů dál k výdejnímu místu. Jeví se mi to jako učňovská vývařovna, kde si za směšný 2 junany můžeš koupit královský dim-sum a kam si místní chodí pro čerstvý pečivo. Mladí kluci jsou správně zaprášení moukou, válí těsto na peci, sypou bulky sezamem a ještě úplně hořící je odnášejí na roh ulice. Po očku na mě koukají, usmívají se a klukovsky do sebe strkají na znamení, že tam podivuhodně dlouho postáváme a čučime na ně. Tohle místo působí přátelskou atmosférou a vzbuzuje ve mě podivnou důvěru. Vlastně možná poprvé pořádně vidím, jak se nějaký místní místo kabonění upřímně baví.

 

 

Na druhé straně, přibližně tři kroky od kluků, je malé místní řeznictví, kde na velkých hácích visí kýty masa a kde usměvavá paní se sekáčkem obsluhuje zákazníky.

 

 

Úplně na konci je pak ona výdejna, kde se to hemží lidmi, stojící frontu na dim-sum a čerstvé housky. Mladá žena sem v krátkých intervalech nosí hned několik parních košů na sobě, ze kterých se kouří a které jsou během pár minut úplně prázdné. Honza místní natáčí hrozně zblízka, ale nikdo nic nenamítá, ba dokonce se na něj usmívají a chtějí, aby jim ukázal, jakou udělal fotku (na kameře, no považ...)

 

 

Samozřejmě neodoláme a musíme dim-sum i housku ochutnat. Oboje je perfektní, dim-sum v páře je plněný špenátem a česnekem, houska úplně krásně křupe. Loučíme se s tímhle místem, které nebude větší než 60m2 a na kterém jsme strávili minimálně třičtvrtě hodinky.

 

 

Tobbaco Street jenom prolítneme, protože nás po autentickým zážitku přešla chuť na našroubovanou turistickou atrakci. Kousek dál se nicméně ještě zastavujeme u Drum Tower, resp. u Bell Tower (Drum Tower je přesně naproti), kde mají největší a nejtěžší zvon v Pekingu. Bingo.

 

 

Honza mě uhání, abychom před západem slunce ještě stihli výhled z Jingshan parku na Zakázané město. Jinghsan je v zásadě nejvyvýšenější místo v Pekingu, vystupující do závratné výšky 45m (člověk se skoro dotýká nebe, že) a který je údajně cele uměle vytvořený. Ze shora je parádní výhled na Zakázané město, takže zatímco Honza pracuje, já zírám na rozprostírající se město před sebou. No a nesmíme samozřejmě zapomenout na selfíčko, to je přece must. 

 

 

 

Ukrutný sestup z vrcholu si zpestříme zastávkou u skupinky karbanic, které v lese rozehrávají několikerou partičku karet.

 

 

A úplně nakonec zakončujeme výlet u hloučku sportovkyň, co zkouší gymnastickou sestavu se stuhami, nepochybně ryze olympijské úrovně. Bizarní je, že ačkoli holky kmitají jak kamzíci, místní pozorovatelné neupínají zrak na vyladěnost gymnastických prvků, zpevněné držení těla, ani synchronizaci malby stuhami s hudbou, ale urputně si fotí Honzu, jak holky nadšeně natáčí.

 

Tak hlavně, že oni mají radost, že my máme radost a my máme radost, že oni mají radost.

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload