UŽ MI TUHNE ÚSMĚV

November 22, 2016

 

Říká se, že do třetice všeho dobrého, takže když nevyšlo Zakázané město a Lama Temple, určitě vyjde dnešní vycházka do ulice Liulichang, která má dlouhou kulturní tradici a kde bych měla najít různé antikvariáty, obchody s uměleckými potřebami a China Book Store. 

 

Z nadšení mě rozhodně nevyvede fakt, že venku je hluboko pod nulou, fouká krutý vítr a včera poprvé nasněžilo. A co už mě vůbec nemá šanci zlomit, je první ledová facka venku a když na mě zpoza rohu vykoukne tohle! Kdepak Pekingu, my se dneska budeme kamarádit!

 

 

Když nasedám do vagonu metra a vezu si zadek na Caishikou Station, jsem si skoro jistá, že to dneska fakt zlomím. Cesta je sice dlouhá (asi 50min), ale levná (stojí 4 junany, takže asi 16Kč) a navíc můžu sledovat hned několik různých streamů, protože tady má každý cestující obličej zabořený v telefonu. A co je tady skutečný hit, to jsou telefonní prstýnky!

 

https://www.youtube.com/watch?v=CevSXEC2Y4A

 

Vystupuju podle plánu a dokonce si jsem i jistá, že se vydávám správným směrem (nebudu lhát, intuitivně se vydávám špatně, ale během minuty mě upozorní cedule navigující k Taoraming Parku, což je přesně opačným směrem). Navíc, Liulichang je v mapě jediná vyznačená ulice, takže rozhodně nepůjde o nějakou bezvýznamnou odbočku kdesi za lesy. Tak si to v tom mrazu zvesela vykračuju, když dorazím k dalším zastávce metra Xuanwumen Station. S lítostí musím oznámit, že skutečně žiju v paralelním vesmíru. Jak je jinak možný, že jsem přešla ulici, která má být přibližně v první třetině vzdálenosti mezi Caishikou a Xuanwumen Station a která je dohromady dlouhá asi 1,5km? Ano, to byla samozřejmě řečnická otázka. 

 

 

Snažím se zachovat chladnou hlavu (v té zimě je spíš problém ji zachovat teplou) a nevidím jiné řešení, než se rituálně potrestat tím, že půjdu tu samou trasu zpátky a teď budu opravdu ostražitá. Když dorazím zpět ke Caishikou, není po ulici Liulichang ani vidu. Tak jo Pekingu, tohle fakt přeháníš, protože jediná postranní ulice je nějakej Hutong a to mi teda moc jako Liulichang nezní. Okamžitě se rozhodnu, že tohle na blog nepůjde.

 

Ale co mi zbývá, přece do třetice všeho dobrýho, ne? Tak jdu znovu. Nic. Zamyslím se, kdo všechno v tom asi jede.

 

No dobře, uvažme možnost, že jsem skutečně zabržděná a je to na druhý straně silnice. Jo, fakt si myslíte, že kdyby to na té druhé straně skutečně bylo, že bych se nazvala zabržděnou? Tam to "pochopitelně" taky není. 

 

Moje mapa se k této oblasti vyjadřuje celkem stroze. Co teď? Co dám na blog, selfíčko? Tak se půjdu podívat alespoň na místní hutong a pak řeknu, že jsem si dala tu tour de hutong...

 

 

Tak já to ještě švihnu k tomu Taoraming Park, když je dneska tak hezky, ne? Když úspěšně dorazím na místo, mám chuť líbat hlídače v budce, velebit větru a klanět se vládci. Jinak je mi pochopitelně hrozná zima a rozdíl mezi představou parku a jeho realitou v zimě, je pro pečlivého pozorovatele celkem znatelná.

 

 

Když si to tam skoro rozkazem projdu, je čas se vydat na 50min zpáteční cestu domů. Necítím ruce, prsty u nohou a v roušce mi už zkapalnělo jezírko.

 

Doma potajmu (ještě vážně zvažuju, že celý den zapřu) najíždím na Google Maps. Ta moje proklatá mapa nesedí s realitou! Takže já jsem skoro hodinu a půl procházela kolem dokola Caishikou a ona byla přitom ta Liulichang ulice o celý blok jinde? To se opravdu může stát jenom mě.

 

 

Když už si navíc myslím, že už mě čeká pouze a jedině klidný zbytek večera, má Honza hravou a končím na židli v chodbě. Ještě že mi nikdo nerozumí, když mu česky nadávám. 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload