TO CHCE BUDDHISTICKEJ KLID

November 16, 2016

 

Už nebrečím, že mě Jenny zradila a rozhodnu se jít na další obhlídku města. Zcela rozumně vybírám další z nejméně náročných tras a přitom jedno z tzv. muset see míst. Volba padá na Lama Temple, tedy na jeden z nejpodstatnějších buddhistických chrámů v Pekingu. Díky Honzovi naberu správný prvotní směr a vyrážím. Zároveň pevně doufám, že se dnes nedostanu do žádného problému.

 

 

Po cestě si plánuju udělat kratší zastávku na Workers Stadium, které je v mapě zakresleno zeleně... Vzhledem k tomu, že si stále nedokážu zharmonizovat měřítko mapy s délkou chůze, nezneklidňuje mě fakt, že po 30 minutách chůze žádný Workers Stadium nevidím a že nemám zdání, jak jsem se dostala na hlavní křižovatku před sebou. Dochází mi, že jsem Workers Stadium úspěšně přešla a sama sebe přesvědčím, že je to stejně hnusný a blbý, a že jsem to beztak vůbec nechtěla vidět. 

 

 

Nicméně, posilněná znalostí o své současné poloze se rozhodnu odbočit od hlavní silnice, která (co si budeme povídat), nenabízí nic víc, než dysfonii klaksonů. Narážím tak na svůj vůbec první hutong, čímž samolibě doháním (alespoň z části) Honzův náskok ze včerejška. Aby bylo jasno, hutong není jedno místo, ale původně dochované zástavby, které se objevují různě po Pekingu. Jsou to v zásadě úzké uličky nízkých stavení, kde údajně až do 90. let žila převážná část Pekingčanů. Protože ji od té doby nahrazují (v lepším případě doplňují) výškové stavby, vytváří to zajímavý kontrast starého a moderního Pekingu. U vstupu do hutongů se zpravidla vyskytují informační tabule a policista, co hlídkuje. Tak, jak je pak třeba Zakázané město symbolem imperialistického Pekingu, tyhle klasické hutongy představují tvář běžnosti a každodennosti. Bohužel nejsem zpětně schopná dohledat, jak se navštívený hutong jmenoval a jaká byla jeho historie, ale to nevadí, jsem si jistá, že na tour de hutong se ještě dostane. 

 

 

A je to tady, ztratila jsem se! Ačkoli směr zatím přibližně tuším, nejsem schopná najít na mapě žádnou z ulic, které křižuju. Dost pravděpodobně to bude tím, že moje hotelová mapa je zatížená na jiné typy orientačních bodů. Tak třeba vím, že abych se dostala k třídě Dongsi Beidajie, musím přejít Great Dragon Hotel, minout City Hotel a za Asia Hotel to švihnout ke Swisshotel Beijing. Co už z mapky bohužel nevyčtu, jsou jména ulic, na kterých dané hotely stojí. Pokud tedy hotel nemá minimálně 20 pater a jeho název nemá formu neonového nápisu, neprokazuje mi moje mapka téměř žádnou službu. Po chvíli hysterie se naštěstí dostávám ke zlomovému místu, totiž hlavní křižovatce ulice Dongshishi Tiao a kýžené ulice Dongsi Beidajie. Teď už jenom stačí jít po téhle ulici pořád rovně a za chvíli jsem u Lama Temple.

 

 

Vnitřní intuice mi radí dát se dolů (asi na west, to moc neřeším). S vidinou brzkého konce své cesty se spouštím ulicí a po 30minutách mi tichý hlásek v hlavě říká, že je něco blbě. Zastavím mladý studenty s chytrými telefony, ať mi poradí a jeden ukazuje na Dongdan Station. Trpělivě mu vysvětluju, že je mimo, že já přece nechci k Dongsan station, že jdu k Lama Temple. Nechce mě poslouchat a opakovaně mě vybízí, ať jdu na Dongsan Station. Jejich nulové nadšení pro romantiku procházek mě rozčiluje, takže se s nimi loučím a v hlavě lamentuju nad vztahem mezi dopravní obslužností a všudypřítomným smogem.  Ze zamyšlení mě vyvádí cedule Dongsan Station s šipku doleva. Nene! Nenene! No v žádném případě!

Zde malá demonstrace. Prosím všimněte si klíčové hodnoty, tj. po krásných 3h chůze se dostávám na úroveň hlavní třídy vedoucí k hotelu, u kterého bych při svižné chůzi mohla být za bezvýznamných 30min. Zároveň si povšimněte bezkonkurenčně nefunkčního smyslu pro orientaci, který mě namísto k Lama Temple uvádí k oblíbenému Zakázanému městu, jehož brány bych mohla rozrazit za 20min a který je na úplně opačné světové straně!

 

 

Když už myslím, že jsem dnešní dávku smůly vyčerpala, dorážím k Lama Temple a zjišťuji, že návštěvní hodiny před 10minutami skončily. Mám chuť přeskočit bránu a utéct někam do chrámových zahrad, ale bolí mě nohy, takže vytáhnu foťák a odevzdaně si vyfotím zavřenou bránu. Směrem k metru zvažuju platnost své teorie o kosmické harmonii.

 

 

Ze stanice Beixinquao do domovské zastávky Yong´Anli mi to trvá asi 20min. No, až dojde na druhý pokus s návštěvou chrámu, slibuju, že pojedu metrem. Hned jak z metra vystoupím, je mi jasné, že jsem ztracená napodruhé. S hazardními hráči si ovšem nezadám, takže nechávám svoji intuici znovu určit směr. No, já to nebudu natahovat, domů jsem se prostě dostala za hodinu a půl, chtělo se mi brečet, byla mi zima, Číňany nenávidím, do troubících aut jsem si párkrát kopla a hlavně už nikdy v životě nepůjdu ven.

 

 

 

 

 

 

Uložit

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload