DAY 904

Aktualizace: 22. pro 2020



Pokud pominu zálibu bornejských Malajců v zeleninových a ovocných pomnících, je cesta směrem a kolem města Kundasang jen o hoře. Čtyřtisícový matroně Mt. Kota Kinabalu, jejíž vrchol povětšinou halí vrstva pěny jak na cappucinu. A přesně v tomhle defaultním nastavení, tj. s diskem kolem vrcholu, ji zastihneme při naší první zastávce. Brzdíme u vyprahlýho svahu s ohořelými listy banánovníku a pozorujeme místo, kde podle Malajců existuje (Ki) duše mrtvých (nabalu). Odtud pak dál k městu Nabalu s prvním, ananasovým pomníkem. Na jeho náměstí usedneme do altánu a počkáme, než se do hory opře vítr a čapku odnese. Objednáme ubytování a k naší smůle zjistíme, že máme taky nové defaultní nastavení - žabky do sprchy a hotelovou špínu.

Co bych ale mohla čekat od města se dvěma pomníky zelí a názvem Kundasang.


Před kruháčem s hlávkou pekingského zelí odbočujeme doleva k našemu bungalovu, kde si omeju obličej v ucpaným umyvadle a rázně za sebou přibouchnu dveře... nohou. Okamžitě vyrážíme do centra, abychom pozdvihli náš spirit. Jenže, dominantou náměstí Kundasang je KFC a druhý pomník salátu, na jehož listech si hrají ošátkovaná děvčata a chlapci popíjejí Pepsi. Scenérii zpracovávám zpoza brukve, a to potom, co u kliniky Kundasang křičí dítě a psychopatický muž fouká cigaretový kouř do klece se smutným papouškem. Město Kundasang člověka rychle naučí jednu věc - raději se nekoukat dovnitř, ale ven.

Protože dovnitř...


anebo ven?


Opouštíme místní plazu a vydáváme se k druhýmu bodu nemnohých kundasangských památek, kterým je Kundasang War memorial. Jedná se o tři zanedbaný zahrady pro anglické, australské a bornejské oběti pochodu smrti z východního Sandakanu do nedalekýho Ranau, a co vypadají, jak kdyby všem zahradníkům naráz luplo v kříži. Povadlé kytky v truhlících nejsou zrovna tím nejdůstojnějším uctěním, ale vsadím salát, že kdyby mělo místní etnikum Dusanů (bornejských číňanů) namísto růží na starost košťály, byla by to docela jiná písnička.

Takhle stojí za zmínku jen terasa kontemplace s výhledem na horu, která jako tlustší dítě na houpačce vždy převáží všechny ostatní kundasanské vjemy. A tak startujeme naši mašinu, abychom vyrazili do kopců a porozhlídli se po dalších úhlech hory.


Ano, viděli jsme to všechno. Pole, louky, lesy, plantáž, kopce, pláně.... a zítra nás čeká výlet do National Park Kota Kinabalu. Rozhodnu se nabrat síly dlouhým odpočinkem a zatlačit představy o dobré snídani, jenže můj spánek narušuje ještěrka za televizí. Bezesná noc je plná nočních děsů o tom, jak po mě rajduje gekon.

Když moji REM fázi s konečnou platností utne Honzův budík, budím se do deštivého rána, s ještěrkou v nedohlednu a nemilou představou procházky po rozblácené džungli. Automatizovaným pohybem nazouvám žabky, udělám čaj, rozdám karty a prohraju.


Snídaně překvapí. Zjišťujeme totiž, že je možný zkazit i smažený nudle se sójovkou. Dávám si tak jen silný čaj Sabah a poněkud ztrnule vyčkáváme v pohaslém obřím sále, kde mladík připíná slavnostní stuhy na trámy pomocí sešívačky. A na to, jestli zapnou topení. Je zima, za okny liják a kdyby se tu zničeho nic začal v autíčku mezi opuštěnými stoly prohánět malý chlapec v lacláčích...

Přibližně do hodiny déšť ustane a my za občasného mrholení vyrazíme do deštného pralesa. O něm dokážu básnit přibližně stejně sugestivně jako o přírodě kolem hory. Takže za mě: klacky, mechy, tůně, bahno a tma. A za Honzu: lesní studánky, šumění v korunách stromů, kapky rosy na kapradí, makroskopický svět hmyzu, vrásky kůr, tisíc tvarů listoví. Prostě ten typ lidí, co si cpe v lese kapsy šiškama a nejlepším trestem je zapamatovat si na sto zpěvů ptáků.


Dojdeme k mýtný bráně, kde končí prales a začíná výšlap na Mt Kota Kinabalu. Z balkonu mýtný věže hledíme pod sebe - na lidi, co se vrací z výšlapu a pak nad sebe - do neprostupného mračna. Naše rozladění bezbolestně plaskne. Co je totiž gekon pod peřinou oproti 40.000 za to, že vyšlápneš nejvyšší horu, ale neuvidíš emblematický zub nejvyššího vrcholu? Kdybych byla zlá, stačilo by na vyčerpaný lidi, kteří z posledních sil šlapou cílový schody, křičet heslo Honzový mámy: "Zážitek nemusí bejt dobrej, hlavně, když je silnej!"

Skupinka lidí, co se vrací z vrcholu, nevypadá šťastně. Za všechny to shrne Američanka v pláštěnce, s kruhy pod očima a dvacetilitrovým batohem na hrbu, která svý stejně zubožený společnici klade na srdce, že: "never, ever, never fucking ever". Předpokládám, že tohle byl asi jeden z těch silnej.

Zato náš poslední večer je po kundasangsku klidnej. V bungalovu mastíme karty a posloucháme lokální telenovelu, kterou bez okolků přerušuje živé vysílání modliteb z mešity. Na zítřek máme v plánu přejezd z tohoto zeleninového města k nejsevernějšímu cípu Bornea, kde oba zestárneme o den, ale jen Honza o první den svýho 32.roku. A na to se musím vyspat gekon negekon.






GALLERY


9 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 906

DAY 902

FOLLOW