DAY 902

Aktualizace: 22. pro 2020



S blížícím výletem na Borneo se u mě rozvinula ojedinělá cestovatelská skepse. Najednou mi totiž došlo, že já vlastně vůbec nemiluju pralesy, špínu a drahý alkohol, ale že toužím po kulturních památkách, bublinkách a hovězím. Teda po tom, čeho se v tomhle částečně muslimském kraji příliš nedostává. Navíc, hlavní trhák bornejského severu, tj. výšlap na horu Mt Kota Kinabalu, je pořádně předražený špás. A protože nepatříme mezi lidi, co bankovkami tapetují sklepy, vítám kromě skepse i oblíbenou neurózu FOMO. Ta mi hrozí nejhorším scénářem. Totiž, že si na vlastní dovolený nejen nepopiju a dobře se nenajím, ale taky, že mi něco unikne. A pak, jako by toho snad nebylo málo, si na to budu určitě stěžovat na blogu.

Letištní stánek s Dunkin´ Donat mě uklidní. Cestou do města ze sebe pozvolna sypu kvízový otázky. "Věděls, že tomu tady říkávali Api-Api, takže oheň-oheň?", a jakmile dorazíme k jednomu z mnoha nákupáků Wisma, skepse se rozplyne úplně. Honza totiž po několika měsících opět uchopí řidítka, já uchopím Honzu a už se zase vidíme - už jsme - na správným tripu.


Majitel téměř monopolní půjčovny skůtrů umí anglicky. Sedíme v jeho kanceláři a posloucháme samochválu o výjimečném servisu společnosti Scooter Monkey, i to, jak kdysi dřel na kávový plantáži. Trvá nekonečnou půl hodinu, než nás se svým "basically" vyprovodí k prozatím nejdražší, nejvybavenější, nejpohodlnější a neobrandovanější motorce v naší sérii. A necelou polovinu toho času, než s debilní vlaječkou na zadku objedeme golfový hřiště, učiníme kontrolní zastávku u moře a přejedeme k Masjid Negeri Sabah, bílo-zlatý mešitě z devadesátek.

Čtvercový pudorys, kupole, samojediný minaret a dva přísně oddělený vchody pro alláhovy muže a ženy. Do vstupu pro nadřazenější pohlaví přichází pupkáči ve volným hábitu jubah a poměrně vážně si přeměřují vzdálenost mezi mými drze vylézajícími stehny a dveřmi do chrámu. Slušně se držím za patníkem, protože jak praví Korán (4:34): "A ty ženy, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! "


Podobně teoreticky nebezpečná je i naše další zastávka. Mezi ulicemi zahlédnu dlouhé molo uvnitř ilegálního slumu, u kterého zastavíme a necháme motorku napospas vlastními osudu. Čekám, že ji nějaký dobrák (chuligán) urve tu debilní vlaječku, ale bohužel nám zůstala společně s oběma koly.

V prvním domě z plechu probíhal spa day. Starší žena stojí v lavoru a šplíchá se špinavou vodou. Mladší žena si nechává "dělat hlavu" od vší a nejmladší si vedle bělí zuby škrábáním plaku. Dveře nemají, ale měly by. Popojdeme dál do útrob slumu, kterým se rychle rozneslo, že dorazily divný lidi. Okamžitě nás obklíčil gang předškoláků, kteří odevšaď halekají hello a dotazují se odkuď jsme a jak se jmenujeme. Přestože jim podám veškeré informace, nepřestávají se děti dožadovat pravděpodobně hezčího jména a lepšího místa narození. Aby mi daly pokoj, napadlo mě jim říct, že jsem pohanská bytost Sang Kelembai od malajský řeky Pahang, po jejímž pozdravu každý zkamení. Ale děti mý jméno už stejně nezajímá, přešly totiž do pokročilé fáze konverzačních rozkazů. Mladý chlapec, jistě nadějný obchodník: "Hello miss where are you from, give me money!"

Je čas znovu provětrat vlaječku.


Okolo slumu je byl jeden velký hnus. Jezero z plastů mi nedává pochopit jednu základní věc - proč by kdokoli vyhazoval odpadky za vlastní prah, natož pak, když má jen imaginární dveře?


Cestou ze slumu obkroužíme pomník předsedy vlády a dalších šesti státníků, kteří zahynuli během záhadné letecké havárie a rozhodneme se, že na sklonku dne podnikneme něco pohodovějšího. Jídlo a západ slunce na pobřeží. Jednomyslně si prosadíme, že tady na severu to bude určitě jen samá laksa, takže bychom měli využít příležitosti mezinárodní kuchyně. Opojný pohle na klesající kotouč nám narušují dvě nepříjemnosti. Oprsklý neapolitánský majitel restaurace a trubky pod nohama, který do moře vypouštějí splašky. Puch od veřejných záchodků, který vane přímo naším směrem, se snažím přebít tím, že bořím obličej do vína a obřích krevet.

Odpoledne pak najednou vystřídá podvečer a já v možným důsledku intoxikace uznám, že nutnost chodit do hotelové sprchy jen v žabkách, ještě nikoho nezabila.


Zato ranní snídaně by mohla.

Z rautu jsme měli na výběr rozvařené nudle, suchou rýži, marmeládu, včerejší ovoce s mrtvým hmyzem... a mrtvý hmyz. Dala jsem jednu za mámu a jednu za tátu suchý rýže, v pokoji vypláchla chuť vězeňskýho kafe a podobně jako lidi, kteří rádi chodí na horory, jsme si přiobjednali další noc. Víc než hladovky a diskutabilní hygieny se totiž hrozíme toho, ztrácet vzácný čas. Obzvlášť pak, když je na pořadu dne odpočinek na nedalekém ostrově Manukan.

V tržnici u hlavního mola si pořizuju dětské potápěcí brýle. Pro můj způsob šnorchlování, který sestává z předsmrtných záškupů tonoucího těla, by to mělo stačit. V obrovské hale plné přepravních společností pak volíme tu, jejíž zaměstnanci jsou nejméně vtíraví a uřvaní. Kupujeme dvě místa a při čekání na člun určujeme strategii - oblehneme nejzápadnější roh ostrova, který vypadá jak banán.


Po půl hodině chůze dorážíme na místo, kde se vlny tříští o skály. Na malém plácku z písku stojíme v pozoru, křtíme to tu rosícím se pivem a promýšlíme plavbu k dalekému korálovému ostrovu. Neřešíme přitom, že se nám polední slunce vpaluje přímo do temene a jediný stín vrháme vlastními podbradky. Je tu klídek a perfektní samota.

Nazouvám o číslo větší žabky a už v půlce plavby polknu nespočet frťanů slaný vody. Nemo a demo na moři. Rybičky jsou fajn, ale při zpáteční cestě už nezacpávám nos, abych pozorovala podvodní svět. Pohyb, pivo a slunce mě vyčerpaly natolik, že když mi potřetí uplave levá žabka, rozhodnu se ji ignorovat. Kecnu si na kámen a čučím na moře a mangrovy, jak se to na dovolený správně dělá.


Když později Honza coby lakmusový papírek začne rudnout a z houští se vynoří tříčlenná rodina, je čas odebrat se k poslednímu převozu z ostrova. Poměrně hladoví nasedáme na člun a shodneme se na tom, že druhá návštěva italské restaurace je trapná. A tak uděláme to, co tu dělá každý. Vyrážíme do KFC, nejlepší halal restaurace celého Bornea, kde se i tatarka pojídá rukama a kde se heslo "finger licking good" stává nesnesitelně grafický.

A ano, zítra je na čase zase provětrat vlaječku. Opustíme Kota Kinabalu a přesuneme se do města Kundasang, o jehož grafičnosti radši...





GALLERY


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 906

DAY 904