DAY 880

Aktualizace: 22. pro 2020



Lepím čelíčko na okno vlakový soupravy směr Osaka a opakuju si heslo kuiadore, neboli "žer, dokud nepadneš". Klíčový motto osackých rodáků je mi dost sympatický - v hotelu proto šmahem odhodím zavazadlo i se smyslem pro střídmost, a než se dovřou dveře, už lomím první škopek Asahi a dojídám yakitori, špíz vysmaženýho kuřete. Je to právě tahle první izakaya Manmaru, která cenu za výjimečnost sice nevyhraje, ale do který pravidelně chodíme s rozjařenými Osačany na dvě-tři točený. Osačany, kteří se mimo jiný nebojí prolívat střikem z whisky Suntory, stojící v sedmilitrových! plastových kanystrech v policích a čekajíc, dokud někdo vážně nepadne.

No, tohle bude všeho všudy tučný výlet.


Druhý den ráno, prší. Dotonbori je kanál se třemi mosty a jedním bezdomovcem. Přes den tu nic nesvítí a neláká, takže ho rovnou postranními ulicemi podcházím k malý svatyni Hozenji, která je výjimečná tím, že je celá mechová a po rituálu umýt-uklonit-dvakrát tlesknout-uklonit-zazvonit vezme člověk připravenou naběračku s vodou a chrstne ji bohu přímo do tváře. To se normálně nedělá, ne? A navíc je to vzhledem k přívalu deště, který dorazil rychlostí japonské kamikaze, poměrně nadbytečné gesto. Mně tak nezbývá, než se uklonit a stejnou rychlostí zmizet v nedalekým, prázdným a zvenku nenápadným podniku, specializující se na katsudon, tedy něco jako "příkrm pravdy". To je tak, že v japonských krimi filmech se tahle miska s rýží, vepřovou kotletou s vajíčkem podává potenciálním pachatelům proto, že po jejím snězení vždy vyklopí se slzami v očích pravdu. Celou pravdu a nic než pravdu, k tomu jim dopomáhej katsudon. Popravdě ale přiznávám, že jsem k tomu na youtube nic nenašla.

Když doleju Asahi a dojím kotletu, vyjdu do slábnoucího deště a hodnou chvíli se procházím v okolí svatyně. Jen co člověk totiž v rozsahu tří dalších ulic projde dřevěnou branou, je rázem zpátky v moderním světě, jeho nákupní horečnatosti a světelné reklamě všeho druhu. Než se tedy ztratím pod střechami obchodních arkád, a než se mi rozsvítí Dotonbori i s bezdomovcem, prodloužím klidnou chvíli kávou. Zamířím do tradiční japonské kavárny, s koženými lavicemi a tmavým lesklým dřevem, kterých je tu k mému překvapení žalostně málo. Z nápojového lístku, přeloženého do angličtiny pomocí google translate, objednávám cosi s názvem "weak american coffee" a přidávám celou kostku cukru, protože když jsem na food tour, tak na správně odměněným koni.


A vlastně, cukr - karamel - glukóza = Glico man. Hlavní symbol města je běžící muž na tyčinky. Neonová reklama na pamlsky je neobvykle populární. Taky si ji mezi záplavou dalších reklam na pánskou kosmetiku a super dry Asahi fotím, ale v dojezdu kouzla katsudon budu upřímná - takovej biják to zas není. To už se mi víc zamlouvá pohled na beef udon v restauraci Tsurutontat Soemoncho, kde místo misky s vývarem dostáváme nádrž, do který by se vešlo štěně. Ale zase, mňam dopiči!


Za okny restaurace pořád jenom leje a když směrem zpátky po kanálu procházíme kolem culící se personifikace kuidaore a končíme na dvou v Manmaru, na vlastní žaludek prožívám celou pravdu toho, čemu se říká "eat until you drop in Osaka". Prostě, ať je jaro, léto, podzim, zima, v Osace se žere príma.


Třetí den ráno, mám hlad. Venku už konečně skoro neprší a protože bych oblast mezi Shinshaibashi a Namba prošla už i poslepu, je čas na zodpovědný verdikt. V rámci perimetru vyhlašuji 900m úsek ulice Sankyubashi-suji za tu nejpůsobivější z rušných ulic. Pomíjím přitom význam Americamura i Triangle Park, které jsou na mě asi moc youth a hip-hop, a kde mě nijak zvlášť neosloví ani zmenšená socha svobody na střeše jedné z budov. A vůbec, příklon k americké popkultuře mě u Japonců z nějakého důvodu vůbec nepřekvapuje. Díky Haruki.

Nicméně skutečnost, že spousta japonských slov vzešla z angličtiny, akorát s pozměněným fázováním výslovnosti a přidáním souhlásek na jejich konci, je pro mě novinkou. Jak mi v Manmaru demonstruje kamarádka z Hong Kongu, podobnost mezi beer a japonským "bíru" není náhodná. Jsem spokojená - na jedno u Dotonbori se teď s místníma domluvím jako s vlastníma.


Ale kupředu do retro parku Shinsekai v oblasti Minami, která pro změnu představuje inspiraci Francií a její hlavní dominanta Tsutenkaku Tower je něco jako Eiffel Tower. Nejnebezpečnější, nejzanedbanější a nejhanebnější čtvrť Osaky, kam lidé chodili krást, opíjet se, hrát pachinko a kurvit se. Nemůžu soudit, protože já kromě vysílací věže na reklamu Hitachi, Municipal Museum of Art a muže s bílou sovou na rameni, nic podezřelýho neviděla.

Nicméně, člověk si díky kulisám dovede živě představit nevázaný život, kterým muselo tohle bývalý zábavní centrum pulzovat předtím, než ho za WWII vybombardovali. Vidím muže s vyhrnutými rukávy od košil, co cucá pivo a mlátí do automatů, jejichž spotřeba mimochodem činí 3% celkové spotřeby elektřiny v Japonsku. A předpokládám taky, že nejslavnější místní film Osacká elegie, který vypráví příběh telefonistky Ajako, co platí dluhy za opileckou rodinu, pak ukradne peníze a navždy je uvržena do víru zločinu, musel být z logiky věci natočen právě tady.


Když vyjdu z muzea, dojde mi, že jsem za poslední dny neviděla kus pořádný zelený plochy. Zvláštní, protože zdušená betonem se v Osace necítím. Přesouvám se do méně doporučované oblasti Kita, přesněji na procházku po Rose garden, která se pro mě neúmyslně stane beer garden. Totiž, z odkvetlých růží tu zbyl jen jeden květ- růže zvaná Dagmar. A tak beru točený v kelímku a zkusmo propočítávám, jak daleko je to do umělecký čtvrti za řekou. Vlastně kecám - nepropočítávám nic - jdu bezhlavě a po hodině a půl připouštím, že to byla chyba.

Stojím v oblasti Nakazicho, takový hip čtvrti pro mladý, kde je řada stylových kaváren, kadeřnictví a malebných ulic stvořených k focení. Jenže mě už tak bolí nohy, že jsou mi všechny fotogenický zákoutí úplně buřt. Bez větších štráchů zapadám do komunitní kavárny Salon de AManTo, vybudovaný místním umělcem, která přitahuje jak "cizáky", tak si drží sousedskou atmosféru. Zatímco mě tak čtení knihy Malý život citově ždímá, do kavárny vbíhají dva školáci v uniformách, objednávají si Coca-colu a po dřevěných plaňkách se škrábou do půdní zašívárny, kde píšou úkoly a trochu do sebe štouchaj. A právě v tu chvíli se tu zacítím jako Osačan.


Zase prší. Tentokrát prší tak moc, že se mi rozpustí lepidlo v botách a já mám mezi prsty vodu s divnou pěnou. Opravdu nepříjemné, když se má člověk soustředit na výstavu věnovanou vztahu mezi Giacomettim a jeho japonským přítelem, filosofem Yanaiharou. Z fyzicky a psychicky nekompatibilních dojmů si tak odnáším jedno - že Giacometti ve svých skicách neustále ubíral na velkosti hlavy svého přítele Yanaihara, a že když běží klimatizace na maximum, z lepidlový pěny se stává vazká pasta. Fuj.

Ale bude líp bude - stejně jako je tomu u většiny z mých osackých příběhů - u stolu s jídlem. Urputně fotím všechny přinesený vývary, obyčejný krájení špalků sushi a kdybych nebyla srab, tak vyfotím i to kuře z vitríny u Lawsons, který je tak vyfriťákovaný, že se člověku při jezení okamžitě zmastí vlasy. Prostě, v Osace je to vždycky minimálně dvě ku jedný - jeden zážitek z města a dva až tři z kuchyně.


Ale dost už o žvanci, poslední zmínka by měla patřit krásnýmu Osaka Castle, který nejvíc vyniká na jaře, když kvetou sakury, ale nezaniká ani teď, když jeho zlatý prvky konstrastují s černě lakovanými lemi pěti pater. A taky vránám či havranům (nebo krkavcům, co já vím), které zlověstnými zvuky doprovází většinu odlehlejších částí města a jeho typicky tichých ulic. A celkově uvolněné atmosféře Osaky, která působí komunitním dojmem. Takže, havrani krákoraj. Hrad je supr. Osaka je úžasně vstříčná.

Ale to jídlo, z toho si člověk odnese (doslova) nejvíc.




GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 871

DAY 662

DAY 661