DAY 871

Aktualizace: 22. pro 2020



Kyoto je dáma, na kterou se zamaštěnými osackými prsty nehrabe. Je důstojná, decentní a její půvab oslnil i amerického sekretáře války, který ji během bombardování ušetřil. Město tak po válce zůstalo sice trochu pocuchaný, ale zato nerozpáraný. A vážený asi tak, jak si lidé váží míst s tisíciletou tradicí a mnoha tisíci chrámy. Tedy, o něco málo víc, než je tomu u města na pamlsky.


Když rychlovlak z Osaky spolyká všechny kilometry a vyklopí nás na kyotském perónu, vydáváme se rovnou k jedné z hlavních duchovních popstar. Fushimi Inari, "chrám" s koridorem z oranžových bran, který hlídají lišky s klíči v tlamě. Tisíce bran se na sebe lepí v těsným závěsu a spouští stín na vydlážděnou cestu. Není přitom divu, že se koridor hned na začátku ucpe lidmi, čekajícími na to, až jim ostatní turisti v žabkách vypadnou ze záběru. I já, o pár set bran dál, čekám a domýšlím. Pokud je brána při výstupu bez vzkazů a při sestupu má nohy i trup potetovaný znaky kandži, musí to být proto, že má člověk stoupat s čistou hlavou a sestupovat s velkými pravdami. Roman tyčka ale úplně vedle.


Jak záhy zjišťuju, branky jsou zpravidla majetkem obchodních firem a živnostníků, kteří si do Inari přišli pro ochranný patronát svého podnikání. Tajemný popisky tak nejsou žádný intelektuální vzkazy, ale jména podnikatelů, jejich firem a data zakoupení. To už mi tak super už nepřide. Mám totiž desítky snímků ve stylu "foto u brány pana Akiro Masaruku, majitele obchodu se zdravotnickou obuví v Tottoru". A to není tyčka, to je vlastňák.


Honza si nepřestává pochvalovat barevnou kombinaci černý a oranžový, která mi pomalu vypaluje oči. Zastavujeme se v obchodě se saké a od muže, který si přízeň obchodní komory lišek nejspíš zasloužil, kupujeme příruční branku na doma. Muž nám trpělivě vysvětluje shintoistická pravidla - levý a pravý horní roh náleží neměnným znakům, na spodní plaňku se zapisuje přání či příslib, nohy pak patří jménům a datu pořízení. Branka se pak na úplný konec uvede v platnost tím, že se nad ní pokřese jiskrami z fushimských kamenů. Zatímco náš obchodník škrtá kameny, mě napadá, jestli bych neměla každý ráno branku aktivovat tím, že jí protáhu aspoň ruku. Ale pak zjistím, že branka je vlastně ptačí bidlo pro odpočinek bohů, kteří se v shintoismu převtělují v ptáky, a tak spíš váhám, jestli není její umístění za zavřenými dveřmi od balkonu trochu hnusný.


Kyoto, první časný podvečer. Vystupujeme v centru, u jednoho z mostů přes klidnou řeku Kamo, která protíná město jako příznačný pramen života. Centrum nočního života je právě tady, ale spíš než velkoměstskýmu ruchu se podobá posezení na verandě domu, kde před malou chvílí usnuly malé děti. Lidi poklidně sedí na březích a když se začne šeřit, město pohasne s ním. Správně naladěná na provinční vánek si tu připadám jak v eseji Džuničira Tanizakiho, jehož chvála stínům panuje v ulicích města. Evropský metropole možná jedou na vysokotlaký sodíkový výbojky o účinnosti 70-130lm/W, ale dlouhý stíny, co do spoře osvětlené ulice propouští papírový zástěny, ty jsou prostě lepší.


A pak další den ráno, u řeky Kamo ještě větší klid...


Přejíždíme do čtvrti Gion, prastarýho a autentickýho zázemí mladých maiko, učnic na profesní dráhu geish. Je relativně časně a kromě hrstky turistů se nám podaří zahlídnout několik teenage gejš, co nejspíš vyrazily na ranní lekci tance, hry na hudební nástroj nebo zpěvu. Plaché dívky, co sfoukly teprve 15 svíček, se nám vyhýbají. Jakmile ale pod plachtou zahlídnu ponožky na dřevěných vorech, vsadím na moment překvapení. Zachytím dvě mladinký maiko, možná na cestě na ranní ondulaci vždy perfektního účesu, ale rozhodně jako mizející úkaz.

Ohrožený druh imperialistickýho Japonska.


Mínus několik století je v Kyotu znát i z toho, že ulice nehyzdí žádné reklamy, a to prosím ani na Tchibo. Nulový vizuální smog, jen udržovaný domky, vyleštěná kola, bambusový háje a na 2000 duchovních míst. Po zastávce u prvního buddhistickýho komplexu Chion-in se tak raději domluvíme na redukci. Do top ten všech zenových zahrad, chrámů a svatyň zařazuju Shoren-in. Dům se zahradou je ve stylu tendajský sekty japonského buddhismu. Pobývala a rozjímala v něm samotná královská rodina, přičemž architektonicky se jedná o tradiční stavení s otevřenými verandami a minimalistickým interiérem ze dřeva.

Předpokládám, že tu muselo vzniknout dost sentimentálních veršů na téma třepotajících se větviček, protože psací stůl s kalamářem u otevřenýho výhledu do zahrady a bambusovýho lesa...


Ve spirituálně meditativním duchu pokračujeme směrem k Philosopher´s Walk, "inťoušský" pěšince podél kanálu na severní straně města. Cesta tam je klidná víc jako Kamo a nepřekvapilo by mě, kdyby se tu za používání zvonku udělovaly trvdé pokuty. Cestu lemují odkvetlý třešně a na lavičkách podél vody je povětšinou volno. Cestu moudrosti tak nejdřív projedeme až na osvícený konec a zpátky nacházíme poetický zákoutí s holuby a sýkorkami. Vedle nás usedne stoletý stařík s hůlkou. Než mi sentimentem začnou z očí cákat růžový slzy, dáváme raděj dva rychlý plechy.


Správná návštěva running sushi vypadá asi tak, že usednete k pásu a pokusíte se vyrovnat Japonci odvedle, který právě dohání talířek uzenýho lososa a přidává ho na věž třinácti dalších tácků. Jíme sice zběsile, ale přibližně v půlce jeho věže nám selže taktika. Poslední chod je totiž sushi s kachními prsy na majonéze a s cibulí, po jeho pokoření se mi zdá, že jsem pozřela pokrm i s talířky pána odvedle.


Třetí den ráno, Kyotský román pokračuje. Nejdříve sjedeme na návštěvu bílého Nijó Castle, který zastíní nedávná vzpomínka na hezčeji omítnutý hrad v Osace a následně na návštěvu zlatého Kinkaku-ji Castle, který ale zastiňuje můj skutečný zájem o vedlejší Ryoan-ji temple. Už dlouho totiž potřebuju navštívit suchou zahradu, resp. zhenovou zahradu z kamenů a pohrabanýho bílýho písku. Meditativní kouzlo geometrické formace nepůsobí na všechny stejně. Zatímco já se totiž snažím soustředit na 500let starý vzor a harmonii kamenných vztahů, Honza nepřestává opakovat, že kdyby se tu místo toho raději vysadili rajčata.... duchovní potrava, Honzo, du-cho-vní!

Asi už taky nemá cenu stydět se za to, že namísto dalšího rozjímání vytáhneme pytlík s mini párečky, který v dešti spláchnem dalším plechem. Naposledy taky objedeme Gion, vrátíme kola a v novém ubytování zjistíme, že nad vanou ve tvaru hlubokého hrnce visí mini televize. Japonský obskurní soutěže potřebuju. Ta s názvem “Candy or not candy” spočívá v tom, že lidi koušou do klik, bot, kalendářů nebo noh od stolu, aby zjistili, jestli jsou z cukru, nebo skutečné.


Poslední den patří nákupu 8 litrů miso pasty, která nám při přepočtu vystačí asi na 600 porcí polévky, a především chronologické předchůdkyni Kyota, tj. bývalému hlavnímu městu Nara. No takhle, jestli nás jednou neovládnou delfíni, tak nás nejspíš ovládnou přemnožení jeleni z Nary, protože tady je jelen považovaný za posvátné zvíře, poslíčka shintoismu. A tak platí - don´t shoot the messanger!






GALLERY


6 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 880

DAY 662

DAY 661