DAY 694

Aktualizace: 22. pro 2020



V téhle půdě je spousta železa. Je taky plná pepřových polí a solných bazénů, a my nedočkavě vyhlížíme zemědělce, co by ji cedili. Ale bohužel, naše štěstí se po všech předchozích nezdarech ještě nestačilo načíst, takže k pozorování nám zbývá jen neviditelná fáze odpařování vody. A jeden řeholník, co pluhem ospale češe vodní plochu. Nestěžujeme si. Na východní frontě je zatím ten nejlepší klid a Vánoce jak Z pekla štěstí konečně začínají.


Náhrada za utržené rány se pak jenom sype. Kromě solných bazénů si užíváme snesitelně sjízdných polňaček bez kamionů a skromných vesnic, v nichž se předháníme s místní mládeží. Před tahem na město Kep pak naposledy zastavujeme u krajnice a z batohu vytahujeme pivo, které v sílícím slunci přestává chladit do zad. Kdybych se to nebála zakřiknout, tak už bude všechno šťastný, dobrý a veselý.


Dorazíme na místo určení. Se spocenými zadky slézáme z motorky a vstupujeme na nehlídanou pepřovou plantáž v meziprostoru Kampot - Kep. Pepřový království bez hlídačů je Honzovou předvánoční nadílkou, a tak si cpe kapsy nezralými pepřovými kuličkami. Projdeme pepřové lány s brázdami zavodňovacího systému a sledujeme lijány uschlý kůry. I bez protivětru si jasně uvědomuju, jak odporné horko je. Za malou chvíli tak osobně pracuji na vlastní výrobě soli a popoháním Honzu, abychom přejeli k nedalekému centru farmy La Plantation.


Ocitáme se v idyle malovaných vil s verandami, bosými Kambodžany a banánovníky. Oko okamžitě padne na otevřenou restauraci v chýši, kde objednáváme pivo. Kolem dokola pepř sice nevoní, ale poklid místní přírody je přesně to, co zapadá do naší představy poklidného svátečního dne.


U protilehlého srubu postává skupina lidí. Mladý muž opřený o práh domu nás vidí přicházet a osloví nás s nabídkou, zda nechceme edukativní přednášku o pepři. Pochopitelně souhlasíme a během pěti minut sedíme se skupinou návštěvníků u velkého stolu. Jsou tu Briti, Francouzi, Němci, Američani, Portugalci a ta divná zrzavá holka, co nás pronásleduje už od Bokoru. U bokorskýho kostela jsem se s ní dala do řeči, takže vím, že cestuje sama a taky to, že se už minimálně druhý den nepřevlékla. I tak se přátelsky pozdravíme a bez posouzení toho, jak to vyzní, se ptám - "still alone, ha?" To je ode mně takhle na Vánoce pěkně zákeřný.

Náš průvodce je Kambodžan. S obrázkovým portfoliem nás zásobuje informacemi a osvědčenými vtipy o pepři, přičemž nechává dokola kolovat talířek se všemi možnými odrůdami. Svorně sdílíme pocity z pálivosti a snažíme se popsat specifičnost chutí. Jen Honza se hned po první kuličce začne dusit. Z instruktáže si pak pamatuju jen to, že pepř může růst i vzhůru jako šiška vánoční jedle, po který se mi sktýská a taky, že kurkuma je skvělá na kocovinu.

Máme černej, zelenej, červenej i bílej pepř. Vidíme manufakturní obírání kuliček, které se hází do lavoru a před odjezdem si pochopitelně pár sáčků kupujeme. A navrch ozkoušíme bezkonkurenční kurkumovou zmrzlinu. Šťastní a veselí uháníme dál...


O pobřežním městečku Kep kolují dvě věci: zaprvé je proslulý kepským krabem a zadruhé nemá žádné městské centrum. Já dodávám, že v Kepu taky pravidelně vypadává elektřina, má skvělou pobřežní cestu, sousedí s Rabbit Island a disponuje parádní restaurací v jachtařském klubu, která se zdá být jako stvořená pro to, abychom v ní strávili Štědrý večer.


Zaplatíme určený bakšiš a po celý večer můžeme svobodně holdovat na několika rautových, ping-pongových i kulečníkových stolech. Přímo pod hvězdama nám promítají Home alone a zatímco "Harry, jdu nahoru", já nešikovně smečuju do písku. Usrkávám ze sklenice červenýho a protože mám zakázáno Honzu fotit při jídle, nefotím ho při jídle.

P.S. V kulečníku sice hraju jednu faleš za druhou, ale tuhle kepskou díru jsem trefila přesně!


1. SVÁTEK VÁNOČNÍ

Šťastní a veselí pokračujeme i do druhého dne, který se nese v duchu plážových radovánek. Oslavu Božího hodu tak hodláme oslavit tím, že sebou hodíme na pláž a budeme mít boží odpoledne.

Na ostrov zvaný Rabbit Island vyjíždí denně pouze jediná loď. K molu proto dorazíme s dostatečným předstihem a společně s dalšími lidmi v sandálech netrpělivě vyčkáváme, než se naloží všechno zboží z obchodu odnaproti, které pak Kepané budou prodávat za ostrovní ceny. My ale nejsme amatéři a na zádech si vezeme tolik piva Angkor, kolik jich Kambodžani naložili pro celou loď dohromady.

Myslím, že je poměrně jasné, kdo si to na ostrově užije nejvíc zábavy.


90% výletníků odpadne hned u první pláže s lehátky. My se vydáváme na jižní část ostrova, kde očekáváme klid a samotku. Najdeme břeh s příjemným pískem a kompromisem pro lebedění ve stínu i přímém slunci. Ještě než stačím rozvinout hotelové ručníky, Honza šéfuje to podstatné. Za zády tak slyším hrabání díry a jen co ručník dosedne na písek, chladící hrobka na piva je hotová. Nezbývá, než se nadále zabývat tím, co se na takových místech sluší - odhalit příliš pleťovou barvu těl a dál jen holé nic.

Nebo vlastně - trochu plavat, celkem se opít a hodně se spálit!


První cvaknutí plechovky střídá druhé, třetí, čtvrté. U třetího se Honza začne obávat o svá citlivá záda, což při čtvrtém vyřeší tím, že slunci nastaví čelo. Rožnění tak probíhá oboustranně a ještě v půlce ledna se mi Honza loupe po celém bytě.

Aby toho ale neměl málo, nechá se ještě žahnout medůzou a o ostrý kámen si rozřízne nohu. Páté cvaknutí je tak na bolest a pokud bylo nějaké šesté, tak to bylo nejspíš už jen na umrtvení.


Úspěšný den oslavíme mojitem v přístavu a navečer se nenecháme vyhodit z role. Objednáme další škopek, protože - přeci - na co máme tu kurkumu?

2. SVÁTEK VÁNOČNÍ

Druhý svátek Vánoční je posledním dnem kambodžské expedice. Vydáváme se zpět do hlavního města a jakoby nás Kambodža chtěla ještě jednou pořádně nasrat, šňůra špatných zážitků se míní naposledy napnout. A protože je taky v tomto ohledu přísně systematická, naše poslední smůla se samozřejmě týká telefonu.

Nacházíme se přibližně 30km před branami Phnom Penh, tedy asi 120km od místa odpichu. Jen tak mimoděk si chceme zarezervovat poslední ubytování, když nám dojde, že data na týdenní simce byly včerejší půlnoci vyčerpány. Honza tak začne hledat starý telefon s druhou simkou... hledá ten starý telefon s druhou simkou... hledá ten zatracený telefon, na nějž mu chodí veškeré potvrzovacími kódy. Ach jo. Zdá se, že sv. Štěpán nebyl jediný, kdo si 26.12 prošel nespravedlivým mučením.

Po cestě pak potkáváme samé vřele naladěné lidi.


V centru města teče řeka a v centru této řeky se koupou děti. Její špína nikoho neodrazuje a odpadky, které na ně při plavání doráží, taky ne. Nejen v centru je pak hrozný bordel, houfy divokých holubů a tolik rozestavěných budov, že to vypadá, jako by někdo s Kambodžou začal hrát Sim City a zasekl se na Level 2, maximálně 3.


Zbytek už jen shrnu. Po týdnu v Kambodži máme prázdný kapsy a jsme nezvykle psychicky vyčerpaný. Jediný zpětný přání k Ježíškovi proto je, abychom už raději byli doma.


Ikdyž...





GALLERY


8 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 693

DAY 692

DAY 691