DAY 693

Aktualizace: 22. pro 2020



Na jižním cípu Kambodži leží provinční město Kampot. K němu vede silnice číslo tři! a po ní se kodrcáme s tím, že do třetice! všeho zlýho. Respektive, po půlhodině cesty přestáváme věřit, že nebe bude ještě někdy modrý. Krajinu bez stromů, 02 a naděje projíždíme rekordně pomalým tempem, zato kamiony v protisměru závodí o to, kdo nás lízne nejblíž a nejrychleji. Při každém vychýlení z osy spustíme kanonádu nejtvrdších nadávek. Připadám si jak v podivné manéži na poušti, kde skupina divokých medvědů zuřivě drandí na motocyklech.


Zažíváme Kerouackovy noční běsy.


Finální úsek představuje hotovou kulminaci deprese a hněvu. Že je Honza na samém pokraji vůle žít, svedčí to, že v cíli odmítne pivo zadarmo. Výřečný majitel bungalovu totiž nemá dobré zprávy. Opilý Američan mu prý rozbořil pokoj a jiný není volný. Namísto sprchy nás tedy donutí si sednout ke stolu, uklidnit se pivem a radovat se nad tím, že nám aktivně sehnal náhradní ubytování jenom za "fiftýn dalr". Namísto bungalovu u řeky se ocitáme v pokoji, který nemá daleko k psychiatrické káznici. Na oknech tlusté mříže, vedle toalety pohozená špinavá štětka, skříň nahrazuje bradlo se třemi! ramínky a mezi toaletní potřebami vymydlený mýdlo. Kdyby mě někdo ve spánku přikurtoval koženými popruhy, nehlesla bych.

Po třetí ve třech! dnech se tak ptám. Vážně, proč my?


Město Kampot oplývá francouzským šmrncem bývalé koncese a romantickou řekou uprostřed města. Teoreticky vzato. Reálně se jedná o malé, zanedbané město s řekou plnou sraček, která smrdí až do Cannes. Pozoruhodné jsou na tomto místě pouze tři! věci - 1) náměstí s pomníkem durianu, 2) rozpadající se koloniální architektura 3) francouzská restaurace Twenty-three, kterou vyhlašuji za absolutní vrchol kambodžkého jihu. Roasted seabass, crispy pork belly, courgette, sauteed gnocci, rajčatová polívka... prostě jsme to měli všechno. Nebýt nám trapně za to, že jsme se tu zjevili jak na oběd, tak na věčeři, zjevíme se tu i na snídani.

To nejlepší z Kampotu proto jedině zde.


Na druhý den konečně unikáme do volné přírody. Potřebujeme dýchat. Bokor je národní park, v jehož prostoru si Francouzi zbudovali jakousi koloniální odpočinkovou zónu. Cesta k vrcholné Bokor Hill Station je přitom zážitkem svého druhu. Celá oblast parku totiž vypadá, jako by se jí prohnala smrtelná nákaza. Opuštěné jsou štědře navržené bytové jednotky, dětská hřiště, několikero kasin a veškeré silnice. Po cestě potkáváme jen jednotky Kambodžanů, u kterých vir buď zmutoval nebo neuspěl. Nezastavujeme.


Alespoň do té doby, než se ocitneme u dalšího opuštěného místa. Křesťanský kostel se vyjímá, až dojímá. Dochází mi, že jsem tady na jihu ocenila zatím jen to, co je francouzského původu. I tak ale dál nepokrytě slzím nad stopou západu, která skrývá nerozbalenýho Ježíše v placentně, řadu motýlů a útes zahalený v chladným oparu.


Totiž, výstavba téhle rekreační zóny vznikla přímo z potřeby zchladit francouzského monsieur. Dostatek deště, adekvátní vzdálenost od Phnom Penh a návětrná plošina tu sehráli klíčovou roli.


Třetí! zastávkou jsou vodopády, jejichž jméno jsem se rozhodla nezapamatovat. Nízká návštěvnost neohrožuje biodiverzitu pralesa, takže se během chvíle setkávám s pavouky velikosti dýně. Poprvý od bůčku z Twenty-three jsem v pohodě.





GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW