DAY 691

Aktualizace: 22. pro 2020



Na začátek shrnutí. Kambodža je hard to love a tento výlet bude hard to forget.

První problém se vynořuje ještě na území Hong Kongu, do nějž jsem v listopadu vstupovala jako Kristýna Jiráková a ze kterého se teď snažím vycestovat jako Kristýna Taimrová. Horlivá pracovnice imigračního oddělení přerývaně hledí do mé tváře, nového pasu a na prázdnou obrazovku s číslem neexistujícího starého pasu, na nějž mi bylo vydáno turistické vízum. Přestože nasazuju výraz nulového bezpečnostního rizika a svoji totožnost dosvědčuji pomocí rozmazaných fotek v telefonu, pracovnice alarmuje několik kolegů a s vážnou tváří mi tvrdí, že se nacházím v tzv. serious identity crisis. Asi netuší, že jsem absolvovala dva semestry existenciální filosofie.

Necelých 20minut před odletem mě naštěstí pustí a výlet kdo Kambodži může - "naštěstí" - začít.

Přistáváme v hlavním městě Phnom Penh, který je zdánlivě zahalený v mlze, ale reálně v nekonečném smogu. Na vnější fasádě letiště visí velká cedule s nápisem International Airport, ale když se člověk rozhlédne, vidí prostory menší než Tesco Express na metru Skalka. Pár šoférů tuk-tuku, co se válí po zemi a kolem krku jim vlaje karton se jmény pasažérů, se unaveně zvedne pro melouch. Můj první dojem je indický.

Ještě před setměním se dopravujeme k rampě, kde nás čeká spojovací let do severnějšího města Siem Reap. Zde se nikdo neobtěžuje převozem pasažérů v autobusech, takže se všichni k miniaturnímu vrtulovému letadlu sbíhají po ranveji jako volná zvěř. Trup malého letadla se pohodlně vejde do jedné panoramatické fotky a na moment zaváhám, jestli má tahle plechová rakev vůbec místnost pro pilota. Ale zatím pořád dobrý, přežili jsme jak let, tak první průjezd městem.


Na druhý den se vzbudíme do kokrhání kohouta a ranní modlitby. Poměrně svěží vyrážíme na snídani a snažíme se vyhnout včerejšímu řidiči tuk-tuku, který nás přemlouvá ke svezení po památkách. My se však rozhodli pro kolo. Nasedáme tak a ocitáme se na ulici, na níž se zarputile opakuje výjev jako ve většině chudších měst Asie. Odchylky jsou pouze v míře uplatnění jednotlivých položek: množství prašných cest, množství stánků s nezdravým jídlem, množství motorek, množství odpadků, poměr děr vůči množství asfaltu a také množství zahálčivců, kteří celý boží den proválí na zrezlém vozíku a s upřeným pohledem civí do prázdna či mobilu.


Po 15km šlapání zastavujeme u jednoho z mnoha check-pointů chrámového komplexu Angkor. U cíle se mi vybaví praktická poučka o tom, že příjezd do chrámu se sluší naplánovat, protože na celý komplex připadá pouze jediný oficiální vchod. Pozdě. Odstavujeme kola a přece jenom na dnešek objednáváme řidiče tuk-tuku, aby nás odvezl tam (k pokladně) a zpět (ke kolům). Pominu-li cenu vstupenek, která se vyrovná ceně letenky, všimne si Honza, že postrádá telefon.

Je přibližně poledne, před námi se otevírá nejslavnější pohled na Angkor Wat a my zuřivě pobíháme mezi zídkou, kde jsme se převlékali do dlouhých kalhot a stojanem s oblečením, kde jsme je za přehnaný peníz koupili. Podle rekonstrukce připadají v úvahu tito podezřelí: řidič tuk-tuku, někdo ze stovek místních prodejců limonád a bezprizorní mládež. Zatímco Honza zkouší, zda telefon omylem nespolkl beton zídky, já dotírám na prodavačku batiky. A nový majitel Honzova telefonu si vesele projíždí internet, což vidím na aktivitě v aplikaci Viber. Nezbývá, než znovu usednout do tuk-tuku a vydat se tam (na policii) a zpět (do chrámu).


Ve výslechové místnosti sedí dva muži. Staršího muže naše přítomnost nijak nevzruší, mladší si otráveně přitáhne prázdný sešítek a propisku. Od začátku má výraz prohrané bitvy, takže nástěnka pýchy, na níž visí fotografie šťastných turistů s navráceným majekem, nebude pravděpodobně jeho osobní zásluhou. Strategie muže zákona je prostá - do telefonu vyťukává zprávu "prosím vraťte mobil, odměna 200USD vás nemine" a čeká. Světe div se, žádná odpověď. Policista proto odstrčí zápisník, otevře krabičku s oběděm a vyrazí na zápraží...

S myšlenkami zaseknutými někde mezi tuk-tukem, betonovou zídku a stojanem na oblečení, se Honzu snažím rozptýlit vším, co je na chrámu Angkor Wat pozoruhodné. Zdá se ale, že i kdyby chrám vzplanul v plamenech, nejpozoruhodnější zůstane jeho ztráta telefonu.


Do setmění nám nezbývá mnoho času. Naplňujeme proto radu průvodce, abychom chrámy konzumovaly postupně, protože jejich velikost a množství se snadno zají i skalnímu milovníkovi historie či filmů s Indiana Jones. Co si přitom hodlám zapamatovat, to jsou dvě jména klíčových postav Khmérské historie. Jayavarman, neboli "dvojité německé ano + komodský varan s M uprostřed" a Suryavarman, neboli "francouzské nad s německým ano + komodský varan s M uprostřed". Jeden z těchto "varanů nad německým ano" totiž může za výstavbu Angkor Wat.

Jedná se o hinduistický chrám obrácený k západu, jehož reliéfy se čtou proti směru hodinových ručiček. To naznačuje, že jde vlastně o hrobku. A tak si zvládám zapamatovat jen tematicky reliéf Heaven&Hell. Bulvární poznámka k tomuto výjevu praví, že scény mučení inspirovali krutost khmérského povstání v 70.letech.


Na vrchol centrální věže se čeká krátká fronta a otevřený průhled nabízí asi to nejimpozantnější - výhled do dáli, kde se ztrácí horizont, existence 21.století a poslední naděje, že někdo zareaguje na Honzovo 32. marné volání. Ne snad, že by volal přímo z věže.


Navzdory nastupujícímu hladu se rozhodneme pro poslední zastávku v severním komplexu Angkor Thom. V něm se nachází tajemný chrám Bayon a před zavírací dobou i minimum turistů. Enigmatické tváře vytesané do kamenů podtrhují tajemnost celé svatyně, u níž se úplně neví, jaký byl její účel. Za sebe mohu tvrdit, že k prostému účelu ohromit a poděsit se hodí skvěle. Honzovo svraštělé čelo se poprvé od dopoledne na moment uvolňuje.


Narušený den zakončujeme tichou večeří na zahradě vyhlášené restaurace Mahob. Mladá servírka nás vítá zdvořilostní frází "jakpak se dneska máte" a při čekání na automatickou odpověd "dobře, děkuji" netuší, že na ní hodlám hodit hrozny hněvu pěkně po trsech. Mírně se uklidním objednáním několika hlavních chodů, včetně tradičního khmérského hovězí s vietnamským názvem Loc Lack. Naposledy se také pokusím osvěžit konverzaci, což vypadá přibližně takto:

Já: "Ty chrámy byly vážně magický, co?"

Honza: "Budeme muset zablokovat platební karty."

Já (s pohárem piva Cambodia): "Na Kambodžu!"






GALLERY


5 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW