DAY 662

Aktualizace: 22. pro 2020



Deštivý den s větrem je jako stvořený pro kulturní vyžití. Osamoceně vyrážím na poslední tah městem a davy lidí s průhlednými plastovými deštníky směrem k oblasti Ueno houstnou. Větví se tu vlakový tratě a cestou od nadchodu je to jen pět minut k rozlehlý zahradě při National Museum of Tokyo.

Přisunu se k okýnku pokladny a objednám vstupný do budovy Honkan, kde chci prolítnout archaický umění od předkristových let až po rok 1868, kdy se z města Edo stává Tokyo. Jako dezert zažádám o vstupenku na aktuální výstavu Duchamp x Japan, protože tenhle duel by mohl bejt hodně zajímavej. Chci za to všechno i zaplatit, ale...

Z batohu sbalenýho k nočnímu odjezdu vytahuju všechno, jen ne peněženku s platební kartou. Znáte to, nejdřív člověk začne jen s mírně rozechvělým hrabošením. Pak přehází všechny věci a nakonec dorazí silná hysterie. V minutě se mi přehraje scénář z blízký budoucnosti. Mám pas, ale vůbec žádný peníze, takže nemám na rychlovlak na letiště, a to znamená, že budu buď muset vyžebrat 1200 nebo něco prodat, a to vše za 4,5h, protože rychlovlak v šest znamená letiště v sedm a letiště v sedm znamená prohlídku do osmi a v 21:20 musím letět... "I´ll be back", slíbím pokladní, která už ale dávno přešla k tomu, kdo má čím zaplatit.

Pouštím se po vlastní stopě. Na zemi nic, z krádeže tak nejdřív osočím prodavačku v trafice. Nadzdvihnu všechna ranní vydání a vyřítím se do vestibulu s kavárnou. Zezadu čapnu servírku, div jí nezačnu lomcovat pažemi. Servírka se mi ukloní a přikývne. Kývání považuju za dobrý znamení, ale potřebuju stoptocentní konfirmaci, takže jí nenechám dokončit objednávku a s opakováním slov peneženka, spasitel a naval, jí dochází, že jde o záchranu života i manželství. Peněženku mi předá s dávkou dalšího úklonu. Já se mám ale uklánět! Svým úklonem rozpoutávám další úklonky, a tak se tu lomíme v úklonech do doby, než pochopí, že já musím mít prostě navrch a nechá mě se uklonit jako poslední.

Se slovy "Iam back" kupuju dva lístky. Nikdy se mi víc neulevilo.



Poctivě začnu od prapočátku éry Jomon, která se dobře pamatuje, protože jamon je španělsky šunka, a to mi z paměti nikdy nevymizí. Jinak je ale Jomon pojmenovaná po tom, že se do keramiky meči vyrývaly dekorativní prvky (jomon - cord imprint). Z toho taky vyplývá potvrzení Japonska jako původně keramický kultury, která žije dodnes a z níž se vyvinuli některý naprosto geniální estetický principy, jako např. kintsukuroi, což je přístup, kdy se rozbité kusy slepují zlatem. Tím, že nějaká věc prošla ránou, stává se prý krásnější. Jé.


Jsem trochu zklamaná, že tu nenacházím mnoho ze zenového umění enso, tedy odnože adoptované tradice tušového malířství Číny, sočívající v tom, že se skrze pohyb opisovaného kruhu prožívá moment osvobozené mysli. Meditativní cítění v jediným okamžiku minimalistickýho gesta. Jé².


A když jsem u toho gesta, stojím před Duchampovým ready-mades a trochu se posmívám ironii, vyplývající z upřímného nadšení, že vidím pravý objekt The Fountain. Totiž, jestli celý smysl mísy spočívá v tom, ukázat nepodstatnost fyzického objektu umění ve prospěch toho, co reprezentuje jako symbolické gesto, mělo by mi být úplně jedno, jestli je tohle pravá mísá s vyrytým rokem 1917, nebo kterákoli jiná. Ale ať se na mě Marcel nezlobí, jiný objekt by mi možná předal stejný sdělení, ale určitě míň rozechvění nad tím, že tohle je jediný autentický, ergo jedinečný předmět. Asi materialistka.


Co se pak týče srovnání Duchamp a Japonsko, tak je tu zmíněn třeba motiv popření realismu, který u Duchampa reprezentuje obraz Mony Lisy s rošťácky dokresleným knírem a v Japonsku umění ukiyo-e - obrazy, v nichž se nezobrazují skutečné podoby herců, ale jejichž rysy jsou stylizované idealizace. Hm, a dál? Kávu.


Poslední zastávka v tradiční japonské kavárně kisaki, kde si dávám klasické weak coffee. Naposledy si užívám klidu uvnitř prostoru obloženého tmavým dřevem a výhledem do tiché, nonšalantní ulice plné ohleduplných cyklistů.

Se západem slunce vyrážím na letiště a jsem spokojená, že jsem za pár dní zvládla prolézt ambiciózních 91 hvězdiček na mapě a sama sobě samozřejmě slibuju, že tohle nesmí být naposledy. Tak sayōnara, příště třeba v jiné prefektuře.







GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 871

DAY 880

DAY 661

FOLLOW