DAY 660

Aktualizace: 22. pro 2020



Do očí mě praští tyčky od obřích nanuků. Neváhám, zeď stojící na dva metry od ložnic obyvatel Kokuritsu obcházím, a ocitám se v útrobách tradičního japonskýho cintorínu. Uvidím velkoplošný plakát s dívkou v bikinách a slogan "life´s better in board shorts", který světácky vykukuje mezi tyčkama od béžový až po sinale šedou. A protože se mi pro počet ani barevný kód pohřebních prken nepodaří najít žádný řád, googlím japonskou kulturu smrti.

Tak se třeba dozvím, že umře-li jeden z manželského páru, je jméno pozůstalého vyrytý do kamene společně se zesnulým, a po dobu jeho životního přesčasu je přetřený červenou barvou. Tedy asi něco ve smyslu, že čeká na červenou, než se může přejít na druhou stranu. Zadruhý tu Japonci dodržují tzv. matsugo no mizu neboli "vodu posledních chvil", což je tradice, kdy se těsně před/po zesnutí umrlci naposledy ovlhčí ústa. To první mě baví proto, že je to správně parťácký a druhý zmiňuju, protože se k pro-vodní povaze Japonců brzo dostanu.

Mrtvý duše ale nakonec necháme pod zemí, protože nedaleko oblasti Harajuku máme co dočinění s jinými přízraky. Můj zrak už nedostane jen další ránu, ale různá zjevení mi ho úplně vytřou. Než stačím pořádně zaostřit, cupitá kolem mě reinkarnace barokní hradní paní, něco mezi duchem z viktoriánských dob a pasačkou ovcí.

Lol, Lolita... a v tomhle tu fakt chodí. Boží!


Nedá mi to a přečtu si něco málo na téma Lolita komplex, protože představa, že ráno otevřu skříň, nandám si korzet s čepečkem a vyjdu ven... to chce rozhodnost. Tak buď prý mají tyhle panenky potřebu odosobnění (i policista se mezi službami rád převlékne za Maria), nebo se holky jednoduše rozhodly nedospět. Ať tak či onak - nebo možná ať tak i onak - je to podívaná, která mojí představě o kuriózní japonskosti sedí jak lolita na klíně muže středního věku.

Sladký nebo gotický lolity jsou pak jen jedněmi z mnoha druhů obecnější "úchylky", který se tu říká kawaii, neboli roztomilost. Při dalším setkání s takovou kawaii lolita se tak okamžitě rozpomenu na cestu letadlem vedle dvou Japoneček, které se víc jak půlku letu bavily tím, že si hrály s pacičkami plyšového přívěsku medvídka. Bez hlesu jsem pozorovala jejich nekonečnou představivost a napadlo mě, že pokud mají tyhle holky podle roku narození v arrival card již načase být zodpovědnými matkami.

Další kawaii potkávám v domečku pro panenky, kde nechybí obrázky holčiček s očima velikosti Jupiteru, ofina a culíčky. Nepochybuji, že nejoblíbenějším tématem je pro ně vyjmenovávání příchutí lízátek, a že se tyto slečny budí výhradně za zpěvu ptáčků.


Většinu holek zmíněého vzezření je možné pozorovat na dvou hlavních tazích - proslavený Harajuku a taky v ulici Takeshita, která se hemží zbožím pro lolitas, cosplay figures a taky guro kawaii, což je ještě něco trochu jinýho. Guro kawaii je "groteskní roztomilost", založená na prostým pravidle, že dohromady patří to, co dohromady nepatří. A že akorát je jedině to, co už je moc. To pak máme dva tucty sponek ve vlasech, duhový overaly, levný bižu, volánky, smývatelný tetování jednorožců, falešný náplasti...

No, tolik barev jsem naposledy viděla v krabici s plastelínou.


Pochopitelně chci z fenoménu kawaii vymáčknout co nejvíc, a tak v oblasti Akihabara vystopuju oblíbenou pobočku z podniků zvaných Maid Café. Z protilehlého billboardu mě do něj láká skupina děvčat v uniformách uklízeček, a tak jdu dovnitř - samožřejmě čistě pro pořádek.


Čtyřpatrová budova je plná portrétů mladých dívek, stačí si jen vybrat tu podle svého gusta a vyjít do správného patra. Dát si kafe s roztomilou uklízečkou ve francouzském kombiné, co se zahihňá pokaždé, když dokončí větu, to prostě musím vidět.


A protože jsem si ideální podobu své služky/uklízečky ještě nikdy nepředstavovala, volím jednoduše druhý patro a druhou partu děvčat. Jedna baclatá mě uvítá poklonkem a předá mi zalaminovaný list s pravidly provozu, kde se uvádí, že na děvčata nesmím za žádnou cenu sahat nebo je fotit. Už teď si připadám jak pervert, ale svůj kanón (foťák) beztak žhavím v kapse. Odkývnu souhlas, baculatá ofinka mě vezme ke stolečku, zacinká na zovneček a zatleská konečky prstů, že prý bude sranda. Hele, já se bavím už teď, a to ještě nevytáhla ani triky na odstraňování skrvn.


Moje osobní služka mě usadí do lavice v první řadě, s výhledem na malé podium vepředu. Za mnou jsou řady dalších lavic, plně obsazený zvláštním uskupením plešatících mužů s kufříky a děvčaty podobného věku jako mého. Nalevo ode mě sedí žena, od pohledu stálý host. Srká vanilkový shake a obratně si prohlíží foto book své služky, ze kterého ve výsledku znalecky skupuje několik fotografií. Po důsledném výběru si ji přivolá a obě nad výběrem svorně zatleskají palečky prstů, zazvoní na zvoneček a rozloží karty UNO, které jsou součástí ceny za kombo servis. Já si objednávám něco jako basic servis, takže moje Japonečka mi copánky rozhodně zaplítat nebude. To mě ale nevadí, narozdíl od asociálních Japonců nepotřebuji naplňovat společenskou interakci předplaceným hodinovým přítelem - já mám Honzu a ten je už předplacenej napořád.

Nicméně! Baculka přisune nápojové menu, ze kterého vybírám latté, neboť normální kávu tu nemají - do kafe bez běny se totiž nedají malovat hezké obrázky. Než moje káva dorazí, seznámíme se s baculkou jmény. Řeknu, že sem Kristýna z Prahy a ona mi za to zatleská a řekne, že sem princezna. O tom dost pochybuju, ale když mi předá plastovou kartičku, kam do kolonky vedle titulu princezny dopíše mý jméno v japonských znacích, přijímám novou hodnost a chci aby mi zazavonila zvonečkem.

Pěnový latté stojí na stole a baculka se ptá "picture?" Říkám, že se tu nesmí fotit, ale že jestli chce fotku, tak jí klíďo vyfotim. Nerozumí a pro pořádek to samý sdělení multiplikuje v četnosti. "Picture, picture, picture, picture". Nevím co po mě chce, takže jí podám svůj telefon, ať mě vyfotí, jestli jí to udělá radost. Ona ale ukáže na kafe přede mnou a mně to dojde. Aha, chce mi do pěny namalovat obrázek!

Hluboce se zamyslím a řeknu, že když sem princezna, ať mi tam vyšvihne zámek. Kouká na mě smutně a hlesne "panda". Nemám ve výsledku na výběr, a tak mi karamelem ve čtyřech klepavých tazích nakreslí pandí hlavu, vypne se pýchou a donutí mě, abych jí za ten výkon zatleskala. Tohle opravdu není místo, kde si uznání zasloužíš jen tvrdou prací.

Už už bych se napila, když vtom mě baculka razantně zastaví. V kyvadlových pohybech rukou se klinká zleva doprava. Řekne "muši-muši" a pak obě ruce spojí nad kávou a dodá "kuš". "Muši-muši-kuš", opakuji dezorientovaně a nemám jasno v tom, co sem právě provedla. Latté se v americano každopádně nepřeklelo a nevypadá to ani, že by baculka procházela náhlou mozkovou příhodou. Kuš s ní, chci se napít, ale nemám svolení. Z hrnku mi moje uklízečka nedovolí upít dřív, než veřejně zakřičím "muši-muši-kuš" a k tomu nezalomím rukama v náležitých gestech. A tak jak debil čaruju nad kafem muši-muši-kuš a přitom házím rukama, abych si vysloužila potlesk svý uklízečky a mohla usrknout pěnu s atypickou pandí hlavou.


NARUBY


Od zastydlé roztomilosti se rovnou vydám k tradičnější duši Japonska - chrámu Meiji - k němuž vede rovná cesta Omote-Sando (projektanti ostatní ulice záměrně klikatí, protože se nesluší, aby se šlo rovně někam jinam, než k chrámu). Chrám je zasvěcený shintoismu, což je něco docela jiného, než běžná náboženství s božstvy. Shintoisti se nemodlí k reprezentaci nejvyššího duchovního vůdce jako je otylý dobračisko Buddha, plavovlasej Ježíšek nebo Alláh, ale čistě k podstatě, neboli "duchu", který je všudepřítomnou abstrakcí v přírodě. A tak se už nepozastavuju nad tím, že se modlící klaní k prázdnému, nebo dokonce zavřenému oltáři, protože duch je všude a zavřeno nemá nikdy.

Shintoismus je taky založený na neokázalé prostotě a dřevěný minimál je prostě skvělý. Ostatně, kde líp zduchovníš, nežli uprostřed lesa? Cesta k hlavní svatyni vede přes několik bran z mohutného cypryše, přičemž tyto brány - tori- jsou dveře, skrze něž se vchází do obydlí "bohů". A konečně k té pro-vodní kultuře, kterou sice ze všeho nejvíc symbolizují vodní koupele onsen, ale která má své místo i v chrámových rituálech.


Očistná procedura předchází vchodu do hlavní svatyně. Naběračkou tak prvně pokropíš levačku, pak pravačku. Pak omytou levačkou pokropíš pusu, protože ta bývá nevymáchaná a pak, protože sis zase zašpinil tu levačku, si čistou pravačkou levačku znovu poleješ. A můžeš jít.


Máme velký štěstí, jsme totiž svědky tradiční shintoistický svatby, která čítá tradiční úbor a procesí napříč chrámem. Mladý pár jak z žurnálu doplňují ponožky v žabkách, který přispívají k argumenatční munici zastánců ponožek v sandálech.


Už se smráká, vrány řvou a my se konečně těšíme na saké. Oba předstíráme, že nás ani v nejmenším nevyvádí z míry nenaplněná představa, že by se saké mělo podávat horké, a nechápeme, proč ho opakovaně přelévají přes okraj sklenic. Po prvním srku z kalichů hiroshimský zkvašený rýže je nám to už ale jedno. K uctění skvělýho dne si řádně připijeme - zleva doprava muši-muši na japonskou duši a dopředu kuš, protože zítra vyřážím za anime, manga a pro geishu. A neočekávám nic míň, než dnes.


Tak do dna!






GALLERY


11 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 871

DAY 880

DAY 662