DAY 659

Aktualizace: 22. pro 2020



Když roku 1923 velký zemětřesení v Kanto zachvátilo i oblast Roppongi - v překladu šest stromů- její otřes skácel nejen ony stromy, ale k zemi poslal skoro celou oblast. Na scénu pak přišli kluci z Yakuzy a v bodě nula tu nechali vyrůst něco trochu jinýho - největší disco scénu Tokya. Hned po nich pak na místo dorazili i hoši od nigerijský řeky a k discu připojili drogy a násilí, o kterých Times roku 2011 v návaznosti na zkušenosti návštěvníků uvedl, že lidé mívali po návštěvě ropongských podniků "zvláštně tvrdou opici"...


Je přibližně deset dopoledne a na 100% líh s pěstí není vhodná doba. Vyrážím proto k té části Roppongi, kde namísto stromů nerostly bary, ale galerie. A kde trhači lístků lidem zároveň nelámou nohy.

Nejdřív se zastavím v designový oblasti Tokyo Midtown, kde mi řada výškových budov blokuje gps, takže se jako idiot točím kolem výstavy automobilů a tří billbordů s upoutávkou na výstavu Another kind of Art, kterou chci fakt vidět, ale nemůžu ji prostě najít. Když se po pátý objevím u točny s Mazda Vogue, spatřím ukazatele na další bod v mým hit listu, kterým je Suntory Museum of Art. Nechám animátory kolem vyleštěnýho auta ať se věnují skutečným zákazníkům a vyjedu do patra s muzeem, na který mě průvodce namlsal tím, že prý zakládá jakousi filosofii life-stylovýho muzea.


Výstava o esoterickým buddhismu v Kyotu mě ale nakonec zajímá míň, než vyhřívaný sedačky. A tak zůstanu věrná plánu s původní výstavou a cestou pryč z budovy nakukuju do obchodů, díky nimž mi dochází, že prvky life-style designu najdu dost dobře i v obchodě s noži a pinzetami. Nebo vlastně právě v obchodě s noži a pinzetami.

Japonci mají od devadesátých let pojem monodzukuri, což je něco jako "umění dělání". Důraz na spojení technický zdatnosti a uctivýho přístupu k věci nepochybně vysvětluje, proč se člověk cítí obřadně i při pohledu na nástroj, který trhá chlupy. A pomáhá tomu i to, že se pinzeta za 50k nabírá výhradně v bílých rukavičkách a že možná opravdu existuje něco jako praxe platónského materialismu. Než se mi tak ze stěny podaří srazit nůžky na ryby za 150k, s úctou odcouvám od pinzety zpět k točně...


... a posunu se na trávník, na jehož konci stojí budova 21_21 Design od Tadao Ando. Budova mě nazaujme a výstava Another Kind of Art začíná až za týden, takže se musím smířit s výstavou oděvní návrhářky Tsumori, která je ve výsledku taky jakýmsi jiným druhem umění. Tsumori z LCD hlásí, že je "opravdu Tsumori", což si v google translate překládám a zjišťuju, že o sobě tato dáma prohlašuje, že je "opravdu záměr, účel a plán". To je poměrně velkohubý a po druhým glaerijním zklamání začínám zvažovat nigerijský disco. Iku tsumori da nebo-li I intend to go... pryč.


Mé umělecké tažení má ale tuhý kořínek, vydávám se tak ještě k muzeum Mori Art, který si pamatuju díky záporákovi z Connana Doyla jménem Moriarty. Cestou to střihnu kolem uměleckýho Complex 665, kde ve třech patrech a tří galerií dostanu trojí odmítnutí. Výstava začíná zítra, galerie je zavřená, místnost se rekonstruuje. Začínám mít sama pořádnej complex a záporák Mori Art mě nakonec uvítá výroční výstavou Catastrophe - to zatím sedí - and power of art. Tak se teda ukaž, Tokyo!


Vypláznu dvojí vstupný, který mě opravňuje i na vyhlídku z 63. patra věže. O výstavě kurátor pouze lakonicky píše, že se uměním zachycují světové katastrofy. Když tak projdu kolem kartonovýho zemětřesení s netknutou lampičkou z kanceláře odnaproti...


... a nejvíc mě zaujme metafora katastrofy v podobě seskládaných puzzlí...


... rozhodnu se, že toho bylo pro dnešní odpoledne tak akorát. Naposledy se ještě porozhlídnu po horizontu, jestli na mě nevykoukne aspoň Fuji (jo, je možné, že je tohle blbá strana) a z dopolední umělecký frustrace přejdu do protiútoku. Na zbytek dne se nechám pohltit městem. Městem, který je pro mě zatím tak nějak neuchopitelný a hlavně strašně zvláštně ztichlý.

A ten přechod přitom vezmu plně doslovně...


Vydám se po hlavní třídě Omote Sando a poprvý se propojím s oblastí Shibuya. Netuším přitom, že sem se vydala také přístupovou cestou k chrámu Meiji, protože omote znamená čelní a sando přístupovou cestu. Přes deštníky a rozprchávající se déšť nevidím nic, než moderní budovy ze skla, který míjím jen s neznatelným povzdechem nadšení. Budovy typu Dior a Prada jsou sice naprojektovaný nejslavnějšími architektonickými jmény, ale vejít do atria ve svých okopaných teniskách - to si někdo, kdo nemá ani na japonskou pinzetu-, dovolit nemůže. Instamózní Tokyu Plaza blejsku pouze z povinnosti, a v odlesku ze skleněných tabulek nehledám jeden ze svých odrazů, nýbrž cestu k jedné z nejrušnějších křižovatek světa.


"Sejdeme se na Shibuji" je podobný jako sejdeme se u koně. Jediný rozdíl je v tom, že v Praze si to řekne maximálně pár desítek lidí co určitě přijeli z Brna, zatímco v Tokyu to bude něco kolem pár tisíců lidí za den. Shibuya crossing nebo taky Shibuya scramble je trochu na jiné úrovni. Co mi ale přijde skvělý a nečekaný, je to, že i přes několika směrný proud se nikdo nepohybuje v jakýmsi sebestředným chosu. Dav se vine ve smysluplných procesích od sochy psa Hachiko, který je tady v Japonsku snad slavnější než Lajka v Rusku.

Sama sem jak utržená ze řetězu a abych si to sem mohla napsat, přejdu přechody po všech pěti zebrách. Když se pak jako jeden mravence z mnoha dostatečně naběhám, vylezu do nadchodu metra a přes jemný mřížkování na skle si počkám na několik proměn červený. A zavolám babičce, ta bude mít radost.


Protože v podvečer několikrát zmoknu, čekám, že se za chvíli naskytne scéna s přechodem stovky barevných deštníků. Jsem dokonce ochotna obětovat i zvýšenou srdeční činnost a u nejrušnějšího Starbucks si objednávám třetí velký Americano s výhledem přechod. Koukám pod sebe, přestane pršet. Když to po dopití kafe s deštěm konečně vzdám,vyjdu ven a rozprší se. Přechodem k rozmrzelosti se ale nevydám!

Panenky jak tenisáky a žaludek scvrklej jako ořech. V hlavě si dělám velký plány na večeři podle podzimního stylu Toyka, a tak vplouváme do klasický izakaya, což je podnik na pomezí hospody a restaurace. Nad jejími dveřmi se houpou červený lucerny, zdi jsou oblepený menu, posezení se volí mezi barem s výhledem na kuchaře nebo u nízkých stolů na žíněnkách tatami, personál po vstupu přinese teplý ručník a misku s drobným pokrmem. Ve výhledu na kuchaře mi překáží několika litrový lahve saké a zleva na mě doléhá cigaretový kouř, ale výjimečně mi nic nevadí.

V Izakaya, teda i (stát), sakaya (v obchodě se saké), si dáváme sezónní makrelu a saké nezkušeně nahradíme místním pivem. Zkušeně se nicméně vrhneme na čerstvé maso a za zvuku dunění nadzemky se mi podaří přesvědčit Honzu, aby se se mnou zítra vydal do víru japonských kuriozit a bizáru.


Totiž, stejně jako nám na stole zůstalo ogrilovaný srdce ze špízu yakitori, ani moje srdce nebije pro Tokyo dnes tak živě, jako v následujících dnech!


P.S. Kdo chce vážně vidět umění, nechť se vydá na ostrov umění. Já bych jela, ale od Tokya je to 7h jízdy vlakem a jak se okřídleně říká, platí, že nemám čas ztrácet čas.






GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW