DAY 658

Aktualizace: 22. pro 2020



Už od dob, co sem cizelovala jemnou motoriku ve hře Mikado a vychovala několik generací tamagochi, mi bylo nad slunce jasný, že potřebuju do Japonska. Když mi tak jednoho rána Honza u snídaně oznámil, že odlítá do Tokya, a já ne, bylo to drsný. Naštěstí mi ještě téhož odpoledne konzulát potvrdil platnost pasu a počas přespříštího rána jsem už leštila letadlový okýnko a odlítala do Tokya, zatímco, promiň, ty ne...

Po cestě metrem, co se po skrz město táhne s neuvěřitelným počtem 278 zastávek, jsem se ocitla na večerní ulici a najednou mi došlo, že nemám nejmenší tušení, jak by to tu vlastně mělo vypadat. S jistotou jsem věděla pouze to, že ulice jsou vyleštěný poctivěji než stříbro v královským příborníku a taky, že ohleduplná organizovanost tu dosahuje fašizující povahy. Když tak po měsíci v Pekingu stojím s pilinami v hlavě na špatný straně eskalátoru, nejeden Japonec by souhlasil, že sepukka je na místě. Na druhou stranu ve městě, kde je tak nebývale důležitá stravovací kultura, by byla smrt s prázdným žaludkem možná ještě hrdelnějším zločinem proti japonskosti.


Ohledně jídla - kterýmu se budu výjimečně hodně věnovat - se traduje, že ať už člověk stojí kdekoli na ulici, je přibližně 500m od michelinský restaurace. Na druhou stranu, díky všeobecnému standartu jídla si ale dobrou večeři může člověk dopřát vlastně kdekoli. Ať už si ji vymačká z automatu nebo si ji zvolí na základě zalíbení v plastový atrapě.

Vlevo nahoře je ebi tendon, tokijská klasika, kterou musím zkusit. Jedná se o kombinaci pohankových nudlí soba, který se s hřmotným srkem vycucávají z nálevu a prawn tempura s rýží. Sedám si s tím mezi místní pány v černých nebo tmavě modrých oblecích, kterým se tu vžilo označení salary-man suits, a naslouchám jedinýmu zvuku restaurace, všestrannýmu vycucávání nudlí. Je mi líto, ale srká-li Číňan, koleduje si o pohlavek, srká-li Japonec v saku, je to rošťák, co ho nechali dělal naschvály i v dospělosti. Jinak se ale urputně vysrkává prý proto, aby nudle nezměkly na kaši a nikoli snad proto, že jsou Japonci jak hltaví psi u misky s žrádlem.


Zpět k prvním bezprostředním dojmům z města, které na každý pád působí jaksi vysoce. Ze zvyku drahnou chvíli všechno fotím na šířku, takže na každý druhý fotce mi chybí horní půlka neonů. Až velmi záhy mi dojde, že vertikalita je asi daná psaním ve sloupcích a velmi postupně si zvykám na jiný formát města, který se táhne jak ty nudle tahaný z misky.


V oblasti Ginza na mě sedá hříšný pocit, že nebýt japonštiny na vývěsních štítech, mohlo by se město snadno zaměnit za kterýkoli jiný západní. Ale co by člověk chtěl od nákupní zóny, pomine-li podívanou, kterou mu poskytují teenageři v hyper-fashion outfitech s kožíšky a unisex cat walk podél výkladních skříní. Co do odvážně individualizovaný módy to tu jistě bude UNIQLO.


Na druhý den se mi z treasure hunt po Ginze do paměti vepíše vlastně jen toto: zaprvé, galerie ShiSheido je zavřená a vyrábí kondicionéry. Zadruhé, budova Capsule Tower už jenom rezne, ale pračkovitý kontejnery svýho času sloužili coby obyvatelný tuby, který se na sebe skládaly jako v Tetrisu, když nechceš vyhrát.


Kde však vůbec poprvé zakusím skutečné génius loci, to je pod mostem u Shimbashi. Podobně jako v Seoulu, i tady vidím štíhlé muže a ženy ve formálních kostýmcích, jak se v osm večer valí z práce, a to rovnou do naléváren pod viaduktem. Nad nimi vrže nadzemka a na čele krychlový budovy u křižovatky svítí barevný nápis Uno, kam se za světlem vydávají řady hravých lidí...


Rozrazím dveře herny Uno a oproti všem očekáváním se ocitám ve snu svýho bratrance Ondry. Než se stihnu plně zorientovat v nekonečných řadách s herními automaty, tak prvně ohluchnu. Řev mašin, kdy každá zvlášť vyluzuje doprovodný zvuky typu + odražený kuličky od packy v pinballu + svištění meče v souboji s drakem + hekání a údery od kopu v bojových zápasech… jsou doplněný zvukem zvonečku, kterým si muži s cigárkem mezi prsty přivolávají obsluhu, aby jim doplnila náboje do hracích beden. A oni mohli aspoň ještě na několik minut zůstat ve virtuálním tranzu. Nevím, co mě překvapuje víc. Jestli kouření uvnitř nebo eleganntí muži u herních automatů.

Mezi hráči jsou i tací, pro něž jsou tyto pachinko hrací doupata tzv. escape places. Jsou to zpravidla muži středního věku, kteří odložili své kufříky a s prázdným výrazem hodiny vymačkávají klidně jen jediný tlačítko. Svou hru by nepochybně dohráli i během nenadálýho zemětřesení, protože jejich mentální reset ještě neskončil.


A protože si Japonci umění hrát asi vůbec nejlíp ze všech, nevypadávají z automatů peníze, ale jen kuličky, které se směňují za čokoládový tyčinky nebo elektroniku. Svým hráčkým duchem pak Japonsko údajně převáží gambling v Las Vegas, Macau i Singaporu dohromady. A zatímco si všechny japonský "děti" mají kde hrát, já takhle zkraje chytám svýho prvního kuriózního Pokémona!





GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 871

DAY 880

DAY 662

FOLLOW