DAY 542

Aktualizace: 22. pro 2020



Tady v Kanchanaburi nejde dělat nic jinýho, než si dát romantickou procházku podél železnice smrti Hellfire Pass, nebo vyrazit k vodopádům s alarmujícím výskytem komárů. Než ale umřít nudou podél prázdné trati, to snad radši riskantní štípance. Navíc, bydlíme-li podél hnědého toku řeky Khwai a já jsem zatím štípanec free, dávám si dobré šance i do pralesa.

Smrtonosnou trať každopádně míjíme i cestou k vodopádům. Poctivě na google maps kontroluju její vinutí a zjišťuju, že Thajsko s Burmou železnice ve výsledku nepropojila. To jen pro doplnění, že se tak umíralo s dvojnásobnou marností.


Směrem k národnímu parku a jeho vodopádům vede jen jediná cesta a i po ní uháníme jako jediní.


Zrakem zabořeným v mapě docházím k překvapivé obměně cestovního slovníku. Nově se začínám orientovat za pomoci termínů vodní taxonomie. Tedy, Kanchanaburi je místem, kde řeka Mae Klong dochází k bifurkaci, tj. se rozděluje na dva toky - řeku Khwai Yai a řeku Khwai Noi. Zatím pominu, že k ústí samotné řeky Mae Klong se dostaneme při návštěvě o pár dní později, ale zase si neodpustím, že tato říční zdrojnice postupně divočí (prosím pěkně termín pro větvení řeky). Pár takových zdivočení totiž míjíme, když řeku přejíždíme přes všechna její přemostění.

Prostě Index a I-met na samotě u Kanchanaburi, kde je to celý zelený a zavlažený.


U posledního rozcestí stačí odbočit k cílovým Erawan Waterfalls. Honza je touto cestou tak nadšený, že musím v jednom kuse poslouchat lamentace na to, že jsme tu měli přespat a nevracet se do Kanchanaburi, že je blbý, že sme oba blbý, že tahat batoh je blbý a vůbec, blbý je nakonec i první vodopád a všichni lidi okolo něj, obzvlášť pak ti v něm.


Podle mě je ale blbý jenom jeho zbytečný mrhání dechem a vlhko. A dobrý zase to, že se se mnou nechce oženit jediný komár.


Vodopády mají dohromady sedm stupňů a už u třetího máme problém s návaly horka. Lesknem se potem a hledáme místečko, kde by Honza molh přejít na Adama. Jedno takový nacházíme těsně pod vrcholem, u ignorovaného vodopádu č.6, který lidi zbrkle míjejí, protože jsou celý natěšení blízkostí sedmičky. Sundáváme tenisky a zalezeme do zatáčky, která odhalí místo stvořený pro in flagranti. Trenky letí dolů stejně rychle jako já na kluzkých vápencových kamenech. Cvičně se pokládám do vody, aniž bych se musela zdržovat rozhodováním, zda se chci koupat nebo ne.

Esmeraldí vodopády jsou tu jenom pro nás.


Honza volí skalní převis se soukromou jeskynní sprchou. Bláhově myslíme, že naše exkluzivní místečko je zastíněný ze všech stran, ale později na vlastní oči poznáme, že Honza špulil bílý zadek na všechny lidi, co se v půlce cesty k vodopádu č.7 zastavili k hlubokýmu nádechu. Blonďatý holotělo na šestce. Video ke zveřejnění mám bohužel zakázaný.


Cesta zpět není ze sta procent tatáž, takže i směrem domů můžem obdivovat ubíhající přírodu. A taky si užívat, jak ďábelsky rychle ujíždíme bouřce, která se nás snaží dohnat už od Bankoku. Na Hond(z)u je ale krátká.


Navečer již jen večeře plná klasických thajských pokrmů jako je papaya salad a modrá rýže obarvená roslinou Indigo.


A bohužel, jeden evergreen. Guilty pleasure letošního výletu jsou oslizlý párky z benzíky. Kdo nepoznal, nepochopí.






GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 545

DAY 543

DAY 541