DAY 541

Aktualizace: 22. pro 2020



Ráno je moudřejší díky DEET28, antikomárovníku se silou odstraňovače barev. Nastříkaná od helmy až k patě opouštíme město a směrem na sever se zem začíná pomalu zvedat, asi jako hrudník pubescentního děvčete.

První zastávkou, první ranou, je neznámý wat, co se teprve připravuje k otevření. Muž s obchodním duchem nás vyzve k návštěvě a exkluzivně nám otevírá dveře do čerstvě natřené síně nástěnných maleb. Prstíčkem sice nenápadně naráží na prázdnou plastovou bedničku s příspěvky, ale protože jsme u rozbalování chrámu ještě nebyli, tak mu přihodíme pár zlatých na nový štětky.

Ostatní zástupci chrámový čety jsou taky zlatí. Nedokážou si sice přesně vybrat, jestli chrám stál 4, 40 nebo dokonce 400 milionů báthů, a tak nás pro jistotu protáhnou kolem všech prázdných bedniček s příspěvky. Zlatí jsou v obličeji a zlatem zlatí všechny zdi i sloupy. Tvrdím, že přezdívat Thajsku Land of smiles by se nemělo jen kvůli oněm, s prominutím, levným štětkám. Tady se zpravidla usmívá opravdu každý.


Druhá rána přichází od výraznějšího svatostánku Wat Tham Sua. Rozlehlý komplex s mnoha svatyněmi a hlavní sochou Buddhy v lastuře, se nejlíp vyjímá z terasy sousedního chrámu.


Z neustálého vyzouvání se před modlitebními koberci a vstupy do věží mám na ponožkách nezvykle mnoho cizího DNA, přilepených holubích per a zlatý papírky, co jimi lidi oblepují otylého Buddhu. Když se ale koukám na všechny ty okolní střechy s plamínkovými konci a vrcholy, tak to za soukromý vytření podlahy i stálo. Plamínky jsou přitom vizuální reprezentace ptáků, resp. ptačích zobáků – chofa – a prý vycházejí z hinduistickýho mýtu o ptáko-člověčím božstvu. Tyčící se chofy, to je prostě thajská klasika.


Podél řeky Mea Klong, jejíž profil vinutí budeme s většími a menšími zajížďkami opisovat celou naši cestu, vjíždíme do prvního velkýho buri, města Kanchanaburi, které má stejně jako předchozí Nakhon svou historickou důležitost. Blízkost burmských hranic z něj totiž učinilo místo železničního spoje mezi oběma zeměmi a v průběhu války zde na trest nastupovaly pracovní síly znepřátelených vojenských zajatců. Kolem náročné stavby kolejišť, který se říkávalo Death Reailway nebo taky Hellfire pass to Burma, se hojně umíralo na malárii, horko a vcelku tvrdou práci. Blááá…

Pardon, mě to zajímá hlavně kvůli literárnímu odkazu Pierra Boulle, Bridge over the river Khwai. Nesmrtelná vzpomínka na vzpurnou postavu zajatého britského generála Nicholsona, co se svými důstojníky nezlomnou disciplínou ponížil thajské věznitele, a navzdory pomoci nepřátelům most nakonec postavili a ochránili před britskou sabotáží... jó, to jsme všichni četli!

P.S. Jestli někdo narazil na zmínku, že to ve skutečnosti není onen most.. tak o tom nechci nic slyšet, nejela jsem do Kanchaburi kvůli malárii a falešnýmu mostu!





GALLERY


2 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW