DAY 540

Aktualizace: 22. pro 2020



Napůl otrávená plynem a napůl ohlušená vrčením motorů odpočítávám společně se semaforem nekonečných 120s. V první linii se postupně srocují desítky motorek, co sem na přesnost okousanýho nehtu vykličkovali škvírami mezi auty. Když se o totéž pokouší i Honza, skřípu zubama a v duchu počítám bathy za uražený zrcátka. Na Rama to vůbec nejede jak po másle a s každou zelenou je to jak šťouchnutí klackem do vosího hnízda. Rej motorek se rozburácí a entropie silničního provozu dostává úplně nový rozměr. Moto Thai indeed!

Neznalost silničních pravidel nás neomlouvá, ale ze situace naštěstí správně vyčteme, že motorka nesmí! na královský most, tj. vysvobozující výpadovku z Bangkoku. Při otočce zpět do městského provozu mě tak přepadne znatelná úzkost, protože co je to za dovolenou, když půlku dne strávím na červený ve městě? Ostatní motorkáři nás navíc nekontrolovatelně lízaj zleva i zprava a nikdo, teda nikdo mimo vyděšenýho Honzi, tu netroubí! Za takové situace nakonec zatracuju tématický oběd v restauraci Condoms and Cabbages, co stojí na okraji vykřičený čtvrti a je celý obalený v latexu, a měním ho za jinak laciný oběd v nákupáku. Prostě hlavně co nejdřív zmizet z Bangkoku, kterýmu sem bláhově chtěla věnovat čtvrtku naší dovolený, a který podle mě někdo úplně zapomněl naprojektovat na dýchání. Takže zatajit a po žvanci rychlý exodus...


… resp. odstartování road tripu po centrálním Thajsku, který sice stejně jako ve Vietnamu hrozí přívalovými dešťi nadcházejícího monzunovýho období, ale který alespoň začínáme s relevancí cestovatelskýho znalce. Začínáme totiž ve městě, kde to všechno začalo. Nakhon Pathom, který není ani městem (-buri), a o němž se tvrdí, že byl prvním osídleným místem thajskýho království. Já a my fair lady se pomalu blížíme k jejímu nejvýznamnějšímu landmarku, buddhistické stupě.


Stupa Wat Phra Pathom Chedi je víceméně to jediné, co Nakhon nabízí. Silně ale oceňujeme, že v této nepříliš oblíbené oblasti + čase tzv. mimosezónní shoulder season, jsou všechna místa tichá a dřímající. Do prostoru stupy, kterou obhání kruhový pás římských oblouků, vstupuje déšť, mnich a my. Z tlampačů vyhrává ambientní ohmová melodie, že bych si pomalu sundala sandál a začala meditovat.


Nemá smysl to protahovat, den končíme ve srubu na okraji malého Nakhonu a jsem dojatá, že i v takové díře mají designové bistro, jako by místní tušili, co západ potřebuje. Tak doplňuju jídlo z nákupáku talířem thajských špaget a zjišťuju, že v otázce koriandru se k mé smůle thajci povětnamštili.

Mimo to dostávám před dobrou nocí výstražné zprávy, že oblast Kanchanaburi, kam na zítřek plánujeme klíčový přejezd, je nebezpečnou oblastí výskytu malárie. Fakt, že si pro mě komáři chodí jak pro nejsladší pamlsek, že mě jeden nakažený zítra zaručeně štípne, umřu a nakonec se nevdám, tak to se mně teda trochu dotýká.

Ale ráno snad moudřejší večera, zatím mám jen ten černej kašel z Bangkoku...





GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW