DAY 426

Aktualizace: 22. pro 2020


Honza má v neděli volno a to prostě vždycky smrdí výletem na kopec.

Zkouším ho samozřejmě utáhnout na kavárenskou nudli, jenže...


V -11° poslušně vysílám svý panelákový kejty do mrazu a drápu se na severní vrholek hory Inwangsan, co se tyčí nad stejnojmenou šamanskou vesnicí. Nad ní zase visí opar tajemství a prosby, aby návštěvníci nenarušovali průběh šamanských rituálů.

Vescnici z plechovejch domků tedy obcházíme a stoupáme k zenovým kamenům ve tvaru objímajících se mnichů, u kterých se odehrává neznámý, asi šamanský, rituál.


Modlitbička za početí syna je krutá proto, že si dámy musejí v kruté zimě zout boty. Já mám prsty už takhle jeden rampouch a představa, že mi zima ofukuje malíčky jenom v ponožkách.. no, to snad radši dceru. Jinak je to tady ráj holubů a v pánvi narážíme na další lidi, co praktikují šamanistický rituál s bubínky a zpíváním. Blázni, opět jen v ponožkách!


Nad párem kamenných mnichů se dá vedlejší cestou vyšplhat na výhlídku. Já jsem už spokojená a celý bych to odpískala někde v teple, Honza mě ale žene výš a slibuje, že zeshora určitě uvidím pahorky Severní Koreje. Jo, rodiště pukanů, to musím vidět! (bughan, jihokorejský označení pro severokorejce).


S úsilím zdolávám podmínky namrzlý štěrkový cesty a poprvý od začátku cesty cítím, jak se mi krev rozlívá do těch mejch kejt. Na vrcholu pak nemusím kvůli zimě neustále přešlapovat, ale sedám si a užívám pohledu na město (to nejsem já).


Jinak se taky šouráme podél zdi, kterou si budu pamatovat podle toho, že to bylo nejdýl sloužící městský ozdění na světě, fungující něco málo přes půl tisíc let. Já se pomalu cejtím jak fanšmejr přes zdi, ale u týhle je blbý, že přes ni nevidím na sever. To tedy zazdila!


A zimou už zase přešlapuju, takže stačí.






GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 433

DAY 428

DAY 251

FOLLOW