DAY 391

Aktualizace: 22. pro 2020


Začneme z toho ostřejšího konce a zavedeme rodiče do víru Sham Shui Po, kde se člověk buď spálí (nesnáší to tu) nebo rozpálí (miluje to tu). Já tvrdím, že je to vlastně o kombinaci obojího, a jsem si docela dost jistá, že zafunguje spíš fascinace nad touhle poněkud směle neukázněnou oblastí. Taková hate love par excellance. A uhnětě!

Vyrážíme po hlavní třídě, strkanicí směrem k blešímu trhu na ulici Apliu. Kdyby se místo převedlo do B&W, mohlo by tvrdit, že se pořád pohybuje v padesátých letech minulýho století. Starý Toyota taxíky, zrezivělý neony, co měly poslední bezpečnostní prověrku ještě před vypuknutím opiovejch válek a mumraj, co trvá za každý hodiny, dne i počasí. Vyčerpávající i nabíjející zároveň.


Akce Kowloon má ale jiný, důležitější cíl - musíme najít obchod s IQUOS, protože jinak nebude s otcem žádná řeč. Honba za kuřivem začne bejt otravná v momentě, kdy zjistíme, že obchod otevírá až ve čtyři odpoledne, a že tak nemůžeme Kowloon opustit ještě několik nadcházejících hodin. A Silvestr na Sham Shui Po, to je trochu moc i pro otrlý.

Ne snad, že by člověka nebavilo sledovat stovky obchodů se všemi kabely světa a zbožím od lapačky švábů až po oldschool kazeťák. Nebo se ucpávat v úzkých uličkách mezi stánky a oceňovat neformální úpravu ulic... jen je tu problém najít normální, slušnou restauraci. A to nemluvím o látkových ubrusech, jako spíš o místě, kde si kuchař umyl ruce aspoň jednou od roku opice, a kde se kosti od kuřat nezakopávají pod vedlejší stůl. Nebo líp - kde v menu není každý druhý pokrm drůběží končetina ve vlastním vývaru.


Něco najdeme, ale je to bída. Podráždění vzroste, z love se stává víc hate a já to vidím na jediný záchranný řešení. Kafe (Honzo, odpusť). Jenže, deset minut stojím perplex na křižovatce a nechápu, jak z Dundas Street ukradli číslo 36. Ba, kam zmizela celá Hanway Building, co na tom místě měla stát. Zabočím do postranní ulice, v níž se mezi výpary, holubím trusem a lešením z bambusů nabízí nenápadný vchod do činžovního domu. Samozřejmě, do kavárny je to do pátýho patra a za dveřmi jak když jdeš na návštěvu k příbuzným.


Interiér příjemnej, kafe s příchutí růže trochu error a hudbu bychom všichni ztlumili na vypnuto. Jinak se už ale pomalu chýlíme do tý půlky dne, jíž diskuzně nedominuje téma kouření, a kvůli níž už budu navždycky ze spaní vykřikovat naučená souvislá hesla. Heet! Liguid! Vapor! Atomizér!

Ticho!


Obchod má otevřeno a dokonce má potřebné zboží. Kromě něho nabízí i sortiment sexuálních pomůcek, takže když otec vychází z obchodu s blaženým úsměvem od ucha k uchu, nehlásím se k němu. Ale jinak rozhodně thumbs up, konečně se můžeme obrátit k jinýmu tématu. Tentokrát bych s úlevou brala snad i suchou povídačku o počasí!


Je taky nejvyšší čas přesunout se na ostrov. Ulice se pomalu plní lidmi, co se v předstihu šesti hodin přemisťují na skyline. My ne, my se rozhodli pro plán bez plánu. Propleteme se davem, dáme si premiérovou projížďku metrem, lodí i tramvají, a nakonec vylezeme u přístavních mol ve městě, který se mezitím stihlo rozsvítit. A zase slyším sama sebe - samozvanýho průvodce hong kongskou galaxií a svý "hezký, co?"


V Korejským bistru Seoul Bros hodíme něco do žaludku a odtud směrem k SOHO už nevede žádná špatná cesta. Bez cíle tak ubočíme třeba do Peel Street, kde se to začíná proměňovat v živý místo se slavnostním dress code. Obdivuju ženský na podpadcích, protože cesta strmě z kopce a lahvinka červenýho smrdí sudem až k přístavišti. Tak kdo už má žížu?


Jeden z podniků se jmenuje Peel Fresco, uvnitř odzvonilo na happy hour a vypadá to na silvestrovskej jazzík. Vyprosíme si nejlepší místo u okna, s výhledem do ulice. To je výsledek, kterýho bychom nedosáhli, ani kdyby měl někdo z nás ambici tenhle večer skutečně naplánovat. Jedem vínečka, mojita a pivečka, zatímco mladík se saxofonem rozehřívá publikum. Jen ta klimatizace jede na 100%, takže máme za nedlouho už všichni sopel na sváteční košili.


Vlastně, improvizace celkem šlape, ale moc dlouho a bez potřebných přestávek. A tak se těsně před půlnocí ocitáme na ulici, v rukou držíme štamprle, na který nás pozval místní barman, a dáváme se do řeči se třemi čistokrevnými hongkongčankami.

Jedna seká angličtinu líp než druhá a dohromady vytváří osvěžující míchanici názorů. Ta drobná, kulatá a sedící miluje Singapore a na Hong Kong zanevřela se stejným zápalem, s jakým já ho vytrvale vychvaluju. Žaluje na něj, že je drahej a prostě "uneasy to live in". Ta drobná, proužkovaná a s hřívou pro čtyři hlavy, je větší záprdek než já a frčí si ve stromech a environmentální rekultivaci městskýho prostoru. Uznale kejvám, protože - ty bláho! - kulturní Hong Kongčani! Poslední, vysoká a vysmátá něčím víc než vínem, je umělecky zapálená a na všechny strany nás seznamuje s tím, že je umělkyní žijící v LA. Po půl hodině diskuze mě sice před celou ulicí vykřičí na tři doby s tím, ať sklapnu, že vím hovno, ale záhy mě objímá s tím, že budeme skvělý kámošky.

Silvestrovskou noc bych nenaplánovala líp. Teda až na to, že bych bývala vzala ještě jednu mikinu pro otce, protože jen co jsme se konečně zbavili řečí o vaporizéru, čeká nás týden řečí o nakřáplým zdraví! Ale teď už žádný hejt, jen love.






GALLERY


5 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 489

DAY 454

DAY 453

FOLLOW