DAY 389

Aktualizace: 22. pro 2020


Nastavuju budík na čas tvrdý dělnický vstávačky a ještě za tmy se s termoskou čaje vydávám na letiště, abych překvapila letem zubožený rodiče. Ti byli totiž předem striktně ujištěni, že já se takhle ráno rozhodně nikam lopotit nebudu, a to ani za jejich nejvděčnější úsměv. Jenže, kdy jindy bejt pro změnu za obětvavou dceru?

Ledabyle ťuknu bezduchý matce na rameno. "Čau, ne. Co ty tady?" No to je najednou slávy a úsměvů! Ha, pro dnešek nejlepší dcéra pod sluncem!


Čekáme na vyhlídkovou jízdu autobusem a oni dva poprvý nasávají místní vzduch, který otec světácky srovnává s podnebím na italským pobřeží někdy zjara. Já sem na jakýkoli hodnocení Hong Kongu děsně přecitlivělá, ale tenhle příměr pokojně přijímám. Mezitím se nám pěkně rozjitří, takže s tou vyhlídkovou jízdou vůbec nelžu. Jen pořád slyším sama sebe a svý "Hezký co? Hele, koukej, to je paráda, líbí? A jak moc?" Očekávám přitom, že nepřeberný množství názvů pro ostrovy, mosty a oblasti mi pak doma přeříkají ob jedno a pozpátku. Jinak je posílám zpět, dcera nedcera.

Dvacet hodin na cestách je vždycky a bez výjimky bolestný, takže našim dopřávám pár hodin zaslouženýho spánku. S Honzou zatím vyrážíme do slunečnýho odpoledne a kujeme plán, jak pojmout krásný den. Když se pak rozhodnu, že už měli naši zaslouženýho spánku dostatek, narvu kabel do přenosnýho přehráváče, dám ho na maximum a od Rage against the machine spustím uřvanu baladu Wake Up, následovanou neméně tematickou skladbou Killing in the name of. Jak si mě vychovali...

Ale kafe je samozřejmě přichystaný a čas grilu čeká jenom na nás.


Když po dvaceti můžeme pořád ještě držet pevnou ruku nad plamenem, uvolí se Honza přijmout rozžhavené uhlíky milé indické dámy. Ta si vylepší karmu a my se konečně můžeme pustit do jídla. No, popijem, pojíme, užijeme západu slunce a s Honzou zvolíme daleko ďábelštější plán pro zítřek.


ZÍTŘEK

Krutá dcera je nic proti kombinaci s krutějším přítelem, což se projevují hned zrána. Totiž... NE, rozhodně nebudete mít jet leg, budete lozit po nejvyšších horách Hong Kongu a budete to milovat. Jak říká Honza, od autobusu je to přece jen směšná půlhodinka do kopce. Jenže...


a) i do místa pod kopcem se člověk musí od autobusu dostat cestou do kopce. Nemalá námaha!


b) informační tabule trvdí, že na Sunset Peak je to spíš 5x oněch avizovaných 30min. A protože ne všichni jsou na výstup vybaveni obdobným nadšením, plícema a zapálenými lýtky, zdá se takový výkon poněkud vyhrocený.


Cesta se jako naschvál brzo vypne do obnaženýho kopce, co svou rozlehlostí překvapí i mě. Všichni bojujeme s vedrem a vodou na příděl, jen Honza, co byl v minulým životě srnka, pořád uniká na dva kiláky před nás, jako by tam někde za zatáčkou čepovali chlazenou dvanáctku.


Jak říkám, ne všichni oceňují třicet stupňů bez stínu a volný výběh. Dojít na kopec je nakonec nesrovnatelně těžší než virtuální cestování po vesmíru, jak si na vlastní kůži potvrzuje otec. A tak po dvaceti minutách už skoro nikdo nemluví. Po třiceti minutách pak zase mluví úplně všichni, ale jen o tom, jak půjdeme hezky zpátky dolů...

Ano, došly cukry. Počítačový povaleč se hroutí na kameny a já se raději neptám, jestli jsou rádi, že přijeli.


Výlet na Sunset Peak odpískáváme s tím, že to prostě bude výlet bez sunsetu a taky bez peaku. Náhradní strategie je jasná - jít jíst, jít pít, jít sedět, jít spát! Honza má z takovýho výsledku navždycky zlomený srdce, ale jak říká otec - jíst se má do polosyta, pít do polopita, lézt do...

A vůbec, kdo má chuť na hong kongskou kachnu? Už peláší.


V Yue Kee to dobře známe. Objednáváme vyhlášenou, šťavnatou sham tseng-skou husu a nějaký to čínský hovězí na rejži. I tentokrát nás provází nedůvěra v sedminásobné držitelství Michelinské hvězdy. Servírka nám totiž namísto rozestavění servisu na ubrus vysype neokapaný misky a beze slova zmizí. Za námi se sklízí stůl jedním pořádným trhnutím ubrusu, ze kterého veškeré nádobí s rachotem spadá do připravený kádě. Minimálně bych tak zpochybnila hvězdičku v kategorii stolování, ale nechme to stranou. My v těch šusťácích do lesa a maminkou, co zatvrzle odmítá hůlky, a tak ojídá kachnu hlubokou lžící na sladko kyselou polívku, nemáme co mluvit.

Od našeho stolu se ale ozývá samý pomlaskávání, takže sžití s místní kulturou na určitý úrovni rozhodně funguje.


Aby tý diverzity nebylo na první den málo, jdeme ještě omrknout bezvýznamnou modlitebnu uvnitř nedalekýho a nebezpečnýho slumu, kde máma vykoná krátký projev díků za nás za všechny. Tak je hodná!

I když se teda divím, že nepoprosila, ať zejtra nemusí na žádnej další hong kongskej kopec. Muhehe!!






GALLERY


7 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 489

DAY 454

DAY 453

FOLLOW