DAY 377

Aktualizace: 22. pro 2020


A je to v prdeli. Od dnešního rána to bude na dalších devět dnů víceméně tentýž oblíkací drill. Natáhnout šusťáky, ponožky pod kolena, dlouhý triko do šusťáků, mikinu s kapucí přes hlavu, bundu s kapucí přes hlavu, pláštěnku s kapucí přes hlavu, helmu přes kapuce, sedmikilovej batoh na záda, igelitový návleky do deště a ... tradá na cestu.

Já si ale nestěžuju, mě totiž v závěsu moknou maximálně holeně. Oproti tomu Honzova tvář je čirý silniční zrcadlo - odráží najetý kilometry, absorbuje výfukový plyny a bahno od blatníků. Nedbáme totiž předpovědi o 70% srážlivosti a vyrážíme na cestu. Rozumně však ne do severních hor jako v původním plánu, ale víc na jih, do městečka, o kterým kdekdo tvrdí, že je to jasný "easy to fall in love with". Hoi An by měl být tak druhý kousek do vietnamský skládanky, přičemž se jedná o díl s čampským (oblast byla původně součástí starobylýho Champa kingdom), portugalským (žlutej náter a křesťanstká podoba Hoi Anu), francouzsko-čínsko-japonským pozadím... Ono taky Hoi An v překladu znamená peaceful meeting place, takže skutečně prostor hodný pro národnostní míchanici.

Cesta probíhala příjemně, přesně podle očekávání...


Naštěstí nám k naší radosti umožňují brzký check-in, takže vřele děkujeme a já z neznámý příčiny vyleju půlku welcome drinku na pult a podlahu. Asi sem pořád rozkodrcaná. Tak se omluvím, obejdeme kaluž pomerančovýho džusu a v pokoji vyfénuju promočený boty a pověsíme deštěm navlhlý prádlo. Pro dnešek už naštěstí volíme pouze primitivní druh dopravy - pěkně po staru, po svých a s deštníky...

Hoi An, to je jedna velká krejčovská dílna. Dokonce i motorkáři, co s nimi společně čekáte na zelenou, se vám v tom čase snaží udat oblek na míru. Ale pozornost věnovaná zelený střídá pěkně rychle zájem o žlutou. Hoi An mi svou žlutou fasádou silně připomíná Macao, resp. portugalskou stopu v asijský kultuře. To sedí, moji bystrou domněnku mi potvrzuje průvodce. Zatímco teda hledíme na portugalsky žlutý dvoupatrový domy s velkými, do široka rozevřenými francouzskými okny, nehybnost figurín ruší jen neustávající pohyb oplášťěnkovaných motoristů. Na to, že prší jak z milionu konví, je ve městě dost živo.


Hoi An je taky působivě zachovanej a přestože barva na domech bledne, stojí tu celý řady původních staveb. Na jednom z hrstky náměstí narážíme na další porci žlutý, přesněji na prodavače všemožně žlutých květin. Symboliku jsem nedohledala, ale tyráci si žlutý kytky zaráží za přední nárazník, takže v tom čuju nějakou pověru.


Hlavní a prťavý historický centrum je prošpikovaný turisty, ale k našemu obrovskýmu překvapení to není vůbec otravný. Hladem zapadnem do jednoho podniku, co má do ulice oteřená okna. Jo, za okny déšť a před sebou kafe, to je kombinace snad úplně pro každýho. Objednávám místní cibetkovou kávu, teda jejich speciální cá phê z lasiččích bobků. Onen moment, kdy se zastřeným pohledem nasávám a na jazyku válím chuť kávy, mi trochu kazí vědomí, že ve skutečnosti srkám usušený a rozdrcený lasiččí hovna. Ale co dodat, v hlavě chaos, v puse harmonie.

Ke kávě objednáváme talíř předkrmů, z nichž je pro Hoi An nejtypičtější banh vac (white rose), jednoduše přeložitelný jako krevetový knedlík. Taky dost příjemný překvapení, protože během většiny našich výletů na jídlo většinou štěstí nemíváme. Ale hlavně, odtud z kavárny všechno vypadá líp, a to včetně neodbytnýho deště.


Ulicemi projíždí nekonečná šňůra obřích kočárků, z nichž si návštěvníci líně prohlíží město. A my? My si to šlapeme k zastřešenýmu Japanese Bridge, v němž je největší nápor fotícího davu. Procházíme jej ledabyle, až se nakonec ocitneme u galerie místního malíře....


Uvnitř je plno obrazů, který ladí s mým vkusem. S Honzou se nakonec skloníme k sérii menším čtvercových pláten a rozhodneme, že jeden obraz bude náš. Pán říká, že klidně, že náš může být za milion-tři-sta-tisíc. Vsadím se, že naše nová hláška "koupili jsem obraz za 1 300 000" bude odteď otevíracím monologem na každým večírku. Na výběru se ale nakonec nedokážeme shodnout, a to do tý míry, že oběma se líbí zrovna ten, co druhému ne. Odcházíme tak se slibem, že se pro obraz vrátíme. Malíř je sice skeptik, ale to netuší, že o privilegium výběru si dneska s Honzou zakarbaníme. A já zas netuším, že prohraju v drtivým poměru 10:4.


Hoi An a jeho skromný centrum kopíruje linii řeky, nebo možná linii kanálu, na jejímž břehu čekají nedočkaví gondolisté. Před smráknutím tak dostává město ještě o něco romantičtější nádech, protože žlutý fasády doplňují rozvícený červeno-žlutý lampiony. Já mám sice už několik hodin promočený špičky tenisek, ale horkou lázeň odkládám až na potom. Prvně ještě vybereme jeden z mnoha pobřežních podniků, co mají směrem k řece otevřená okna a ve druhém patře pozorujeme setmění. Honza má ale úplně jiný zatmění, protože místní pivo tu podle všeho stojí 15Kč.


A já mám pak později naopak posvícení, když mi konečně dojde, komu že je to ten Honza podobnej. Jo, to mi nikdo nevezme, s tímhle já budu muset jít dneska usínat.





GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 1048

DAY 1046

DAY 1044