DAY 365

Aktualizace: 22. pro 2020


Čas nám to k dnešku pěkně spočítal. Je to totiž přesně na rok, co jsme zamířili na rudou stranu světa a tohle malý-velký výročí oslavíme malým-velkým výletem na Velkou Čínskou zeď. Světe div se, k divu světa.


Zatímco před rokem jsme tak tohoto času přistávali v Londýně, teď uháníme na šedesát kiláků za Peking. První půlku cesty je autobus přecpaný k prasknutí, takže rukou žoviálně objímám řidičovo sedadlo. Projíždíme po prázdný a široký silnici, která se za Pekingem začíná konečně pomalu zvedat. A vůbec, v tomhle autobuse jsme omylem, stejně jako jedeme omylem na tu část zdi, na kterou jsme sice původně chtěli, ale mysleli, že nejedeme. Za tenhle pozitivní zvrat může osudové setkání se dvěma turiskami.


Když nakonec vystupujeme v sekci Zhuángdáokou, na poslední chvíli načítám heslovitý popis zdi. Wild wall section, unrestored wall section a taky off-track wall section. Doprdele, proč mám zase kabelku?


Jdeme cestou necestou. Vyprahlou, kamenitou, zarostlou křovinama a bez jedinýho ukazatele. Co víme bezpečně, to je směr - prudce nahoru. Horský slunko pálí tak, že svlíkám kabát a rvu ho chudákovi Honzovi do batohu. Ale jde to dobře, protože všechny cesty nevedou do Říma, vedou rovnou ke zdi. A pak na nás vykoukne. Jako, ještě nikdy sem neměla takovou radost, že čumím do zdi...


Vyšlápneme k první rozbořený strážnici a dobrejch deset minut urputně cvakáme všechny možný kompozice. Máme dvě možnosti - jít směrem k jezeru a nebo od něj. Chceme pochopitelně k jezeru, jenže cesta tím směrem se mi nezdá. Přesněji řečeno, do okna strážnice se dá pouze vyskočit, protože spojovací část se dávno oddrolila. A koukám, že dolů by to po hlavě bolelo. Sednu si tak na velký čínský kámen a čekám, až se Honza pobaví.

Jenže, odnikud se přiženou naše dvě turistky, kterým vděčíme za plán cesty. Musejí být notně zmatený, a to nejen proto, že si kapesníčkem otírám zaprášený boty, ale hlavně proto, že jsme jim tvrdili, že v týhle části zdi hodláme skončit. Takže buď jsou ty moje boty sedmimílový nebo jsme jim nezdůvodně lhali. Tak či onak, mladá slečna vyskočí do strážnice, mamča o ní prohlásí, že je tough a skončí tamtéž. Já ti dám tough, počkej nahoře! Dnes nejsem z cukru, dnes jsem z kamene.


Cestou dlouho nepotkáváme žádný další lidi a zeď tak patří výhradně nám. Je tu božský ticho a kopce na severu vypadají, jako kdyby byly pokrytý chmýřím nebo tenkou vrstvou pavučiny. Navíc cesta po zdi není nudná, protože některý hřebeny se vypínají vysoko a některý se zase strmě svažují z kopců. Honza s nepochopením hledí na ty zuřivě vyhlížející výběžky a nechápe, jakej blázen by odtud útočil. "I think you underestimate Mongolian people", tvrdí každý Číňan. Ok, odteď už nepoužívám hlášku "seš Mongol" jako urážku, ale jako označení silný houževnatosti. Protože, fakt, kdo příčetnej by tady slídil?


Některý svahy jsou extrémně prudký a prašná cesta podklouzává pod nohama. Jediný, čeho se tu člověk může zachytit, jsou pak ostnaný keříky, což je fakt děsná podpásovka. Buďto teda smykem taháš cihly ze zdi nebo máš dole ruku jako jehelníček. Já brala ten jehelníček, protože přece nebudu tahat cihly v kabelce... Ikdyž, byla by to poměrně stylová zarážka do knihovny.


Když se dosmýknem k poslední strážnici, laskavě si dovolíme chvilku zalelkovat. V dálce konečně spatříme jezero, od něhož nás čeká už pouze sestup dolů. Hrdlo mám vyschlý a dost silně bych si teď samozřejmě dopřála svařák s hot dogem, který je na tý turistický straně zdi, co jsme se jí vysmívali.


Poslední část cesty je pro změnu samý nepropustný houští, kterým se člověk musí prosekat. Ze závěrečný strážnice, která je mimochodem druhá z celkovejch 25 000, je výhled nejen na ono jezero, ale hlavně na konec cesty. Honza říká, že cesta nazpět bude asi mírně strmá, ale podle trajektorie to tipuju spíš na volnej pád kolmicí.


Naše dvě turistky, které po celou dobu zřejmě pronásledujeme, nám udělají poslední službu. Poslouží jako turistický vzory a my jdeme v jejich stopách až dolů, kde naplno doceníme výjimečnou povahu výletu, neboť:


1) míjíme poraženou tabuli s informací o zákazu vstupu na tuto nebezpečnou část zdi

2) uvidíme parkovišti plný aut turistů

3) vysmějeme se ceně za vstupný

4) máme štěstí na autobus, do kterého na poslední chvíli nasedáme, zatímco za okny vidíme naše dvě turistky, jak zmateně hledají tento spoj. A pak, že náhoda je blbec.


Tak na to naše roční zúčtování!





GALLERY


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 616

DAY 464

DAY 461

FOLLOW