DAY 318

Aktualizace: 22. pro 2020



Čistě z úcty k městu se jdeme mrknout i na nákupní třídu Orchard Rd, kde za zmínku stojí snad jen budova ION, barevný sochy a jídelny v přízemí nákupních center. Tam se dá údajně nejlíp najíst a tak volíme vyhlášený wotton noodles, co se na ně stojí i hodinový fronty a dezert sago.


Dál si to švihneme k čínský části města, kterou jsme si nechali až na tenhle poslední den, protože... no, to je snad jasný. Projdeme nejstarší čtvrť a vymeteme to nejnutnější. Chrámy, který procházíme v modu automat a který tu stojí (stejně jako ve všech městech, co zažili ekonomickej a infrastrukturní růst) v opozici k modernímu městu. Třeba tady jde o odstup 70ti let, kdy bylo pozadí chrámu ještě úplně prázdný.


Směřujeme na trhoveckou "horu" zvanou Ann Siang Hill. Co horu... kopec, kopeček to je. Mají to tu celý placatý! Po půl minutě se seškrábeme dolů a náhle nás udeří únava. Upřímně, kdyby to tu mělo nějaký loci, asi bychom se neobtěžovali návštěvou Duxton Pinnacle (ostatně, jsou to přece "jenom" paneláky) a namířili si to přímo do vedlejší Indie. Jenže, město nás dostatečně neohromilo a s pocitem ošizení si to s ním jdeme vyřídit na sídlák!


Když si člověk odmyslí okolí, je Duxton Pinnacle další Singaporskou stavbou z dílny "stavby budoucnosti & vesmírný lodě". Stačilo by jen, aby ty spojnice mzi fungovaly jako suprer-rychlostní výtahy a okolo se ve vzduchu proháněla auta.


Vyvezeme se do 60 patra a musím říct, že takovým rozsáhlým prostorem jsem se v daný výšce ještě nepohybovala. Nakonec sebou hodím na židli u kamennýho stolu a nohy svěsím do prázdna. Ježiš, to tak příjemně fouká! Tady chybí už jen ubrat bezpečnostních kamer a trochu si přihnout. Ale to ne, v tomhle ohledu jsou Singaporci zábavný asi jako žvejkačka po čtyřech hodinách.

Užijeme si západu slunce ve velkým stylu a pak přijde čas zaútočit na kraba.


Jo, krabí maso. Bílý, měkký, nijak výrazný a tak jemný, že bych skoro řekla, že je rozvařený. Pro vybraný pokrm volíme restauraci Momma Kong´s, co ji údajně vedou Singaporští bratři a zatvrzelí krabožrouti. Prostředí super, jako hlavní chod vybíráme kraba v chilli omáčce, co by po něm už mělo všechno ostatní chutnat jako seno.


S kleštičkama jím poprvý a jeden z bratrů nám dává instruktáž. Říká, že vnitřnosti kraba jsou nahořklý, ale těch bychom se vzdali i bez tohoto vědomí. Klíčový maso je totiž zaražený v koncích klepet a k jeho dosažení je potřeba speciálního nástroje - vydlabávací lžičky, podobný trpasličí špachtličce. Honza krabovi suverénně urve jedno klepeto a křupne. Hračka. Vezmu si od něj kleště a křupnu stejně. Chilli mám ve vlasech, v telefonu, na průvodci, na obočí, na stěně. Elegantně vytáhnu navlhčený ubrousek a dvěmy tahy omyju celý tělo a všechen majetek.


Jinak se mi zdá, že krab moc masa nemá a když teda skončím se svým klepetem, hladovým pohledem se docpu Honzovou půlkou pečiva, co ji při pečení štědře vyváleli v oleji. Ne nadarmo se říká, že krab je "constant finger licking", protože člověk se zapřením vydloubává gramy vzácnýho masa a máčí ho v jezeru omáčky, bez níž by jinak nijak nechutnalo. Musím proto říct, že takhle zasraná od jídla jsem nebyla od doby, co jsem poznala příbor.


Cestou do Indie se mění atmosféra i prostředí. Davy s prominutím tmavnou a ulice jsou plný mužů s knírky, v košilích a s igelitkami. Před chrámem se prodává nepřeberný množství cetek do vlasů, nosů a uší. Ale nejlepší je tenhle second handovej obchod s dárky pro nechtěný děti.


V nedalekým chrámu se koná obřad. Resp. mnoho obřadů, jejichž chaotičnost Honza přisuzuje polyteismu. Každýmu božstvu nejspíš náleží vlastní rituál. Není to tu tedy jak v křesťanským chrámu, kdy se všechny zraky upírají k hromadný bohoslužbě. Tady se v jedný části čapne socha, v druhý se obchází svatyně, v třetí se pomazává popelem a jinde předávají banány. Koukám jako bych to viděla poprvý. Koukám, protože to vidím poprvý.




GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW