DAY 317

Aktualizace: 22. pro 2020



Půlden bez města, jeho centra, shonu a hypermoderních serepetiček budoucnosti. Jo, stará dobrá příroda, co každej kvartál nepotřebuje update softwaru.

Nejdřív vyjedeme na sever, kde to zase vypadá jak na evropským předměstí a v trávě si dopřejeme čerstvou bagetu z benzínky. Tým indickejch třicátníků zrovna hraje kriket, což je tu mimořádně populární. Jsou naprosto příšerný. Půlka týmu stojí ve stínu a dloube se v nose, hlavní chytač žije ve světě zpomaleným tak asi o dvě vteřiny a ostatní hráči mají jedinou práci - hledat ztracený míček ve křoví. Jo, kdyby měli aspoň čtyři ruce jako Brahmna, tak by to na tu třetí ligu možná bylo.


McRitchie Natural Park nás svede do nepropustnejch koutů sekundárního deštného  pralesa. Přemýšlím, co sekundární deštný prales všechno znamená, zní to totiž děsně důležitě. Pr mě je to prostě les plnej obřích lopuchů, do vodotrysku rostlých palmových hlav a samozřejmě vlhkosti, že mám zase jednou pocit, jako by mě někdo od hlavy až k patě opatlal obřím lízátkem. Ne fakt, na podzim se těším jak nikdy!


No a taky je to les plnej vopičáků. Hned zkraje se nad náma prožene rodina makaků. Tyhle opice nejsou podobný těm od turistických míst, co na drzo loví smažený řízky z igelitky a za pamlsky se naučili trojitýho rittberga. Tyhle jsou spíš bázlivý a obezřetný, jak je to naučila příroda.


Pralesem si to nakráčíme ke kýženýmu cíli naší cesty, 300m úseku zvanýmu TreeTop Walk, co vede nad korunama stromů ve výšce asi 25m. Tady v Singaporu se na věci díváme zpravidla svrchu. Zdá se mi , že most jistí několik ocelovejch lan spíš fórově, ale poslušně uposlechnu výzvu na ceduli, ať se neotáčíme zpět a kráčím nad propast. Jako dobrý, lidi tu do sebe moc nestrkají, hada sem nepotkala a asi nás nebylo víc jak 30, protože se neurvala lana. Po dvou minutách střídavých závratí stojíme zase pěkně nohama na zemi. Dala bych to ještě tam a zpátky, ale nebudu dělat problémy.

Navíc, když nás následně předejde pán s igelitkou, co jde na nákup celkem zacházkou, je evidentní, že je čas se vrátit do města. A jíst.


Indickou čtvrť města si hodláme podat jen okrajově, protože s ní počítáme jako s hlavním chodem až zítra při hinduistických oslavách Deepavali. Proženeme se proto ulicí plnou sárí a nedaleko zlatý kopule Sultan Mosque se necháme usadit v muslimským halal podniku Zam Zam. Odvážně objednáme náhodným výběrem dvě jídla, z nichž z jednoho nám hoří huba ještě při přistání v Hong Kongu a druhý je typická kombinace biryany rýže s kostkama masa. Okurky politý kečupem vynechám, stejně jako si netroufám objednat mlíkový kafe kopi, protože... se ještě nechystáme zpátky do hotelu. A mimochodem, tihle halal bratři nás tak trochu obrali. No, necháme to bejt, však ona se o ně ta jejich karma postará.


Pokračujeme dál na Arab Street a k ní přiléhající Haji Lane, což je hipsterská čínsko-indická křižovatka, kde to hýří nočním životem. Kavárny s exteriéry divokých barev, klasickej trap na turisty a jejich požitkářský naladění. Tak jo, hoď nám sem jedno pivo a mně kafe se zmrzkou, ať vám do tý předražený kasičky taky něco přihodíme. 


Nějak se rozsedíme a po setmění to vypadá, že jsme kasičku vysypali úplně celou. Popít v tomhle městě vysaje jednomu kapsy i s celejma kalhotama. A než budeme muset propít i moje tílko, jdeme raději domů.




GALLERY











5 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 318

DAY 316

DAY 315