DAY 315

Aktualizace: 22. pro 2020



Říkají, že je to nejzelenější město Asie, že je bohatý na futuristický stavby, že je tam silnej průnik kultur a zároveň extrémně bezpečno. National Geographic do kotle superlativ navíc přihazuje ještě studii, že v Singaporu jsou údajně jedni z nejšťastnějších lidí na planetě. Je jistý, že za to může oficiální zákaz žvýkání na veřejnosti, protože kdo někdy prožil hodinu s mlaskajícím Číňanem, ten ví, že takhle není možný bejt šťastnej. Na letišti si pak všímám upozornění, že za přepravu drog je tu trest smrti, že se smradlavým durianem nesmíš do veřejný dopravy a že místní Singlish je hybridní děcko dialektu, kterým kdekdo žvatlá, ale nikdo cizí mu nerozumí. A taky, že když město leží na rovníku, znamená to, že sbalit si do kufru dlouhý kalhoty a dva svetříky byl vyloženě výstřel do prázdna.

Náš hotel se nachází ve vykřičený čtvrti Geylang. Člověk si nemá na co stěžovat, když si bydlení v pelechu neřesti sám vybral, ale víc než jindy určitě docením, že sem si vzala špunty do uší. Vlastně, tenhle Hotel 81 by měl dostat do standartní výbavy spolu s ručníky i svěrací kazajku, protože kobka nabízí maximálně na tři kroky každým směrem. Když k tomu všemu ještě stáhneš rolety, stačí už jenom plato prášků na spaní. Není proto divu, že můj vůbec nejoblíbenější tříkrokovej směr je ten ven z pokoje.


První dojmy necháváme dozrát během procházky po týhle východní části města, přesněji kdesi kolem Katong a Joo Chiat. Průvodce říká, že tahle oblast je skutečně autentická, čímž míní, že tady žádný lepší hotely ani nejsou a pokud chceš vidět něco hodně zelenýho, moderního a šťatnýho, jdeš na opačnou stranu města. Vlastně, kromě kurev a inďáků tu není co k vidění.

Nezbejvá, než se zaměřit na podobu ulice. Ostatně od tý doby, co sem s kuframa opustila Malešický park, mě posedlo nutkání porovnávat všechno se vším a vystačím si fakt s málem. Třeba s místní zástavbou. To máme klasický jihoasijský shophauses, kdy dole prodáváš zboží a nahoře žiješ, a který jsou oproti hongkngským věžákům bohatě malovaný pastelovýma barvama. Dole je arkádovej průchod, co chrání před slunkem a deštěm a v druhým patře jsou dřevěný francouzský okna. Ha, typickej singapurskej bejvák ve starý čtvrti!

Přijeli jsme odpoledne a když se zanedlouho setmí, lehký holky vyrazí do fachy. My se dál posouváme po otravně dlouhý třídě Geylang, který naskakujou čísla lorong (lane) jedna až padesát. Cestou potkáváme hlavně ty Indy a na hranici mezi oblastí Katong / Joo Chiat už vůbec nevíme, že jsme v nějaký Asii. Přichází umerika hadr! Baráky s upravenými trávníčky, Audiny, Jaguáři, milionáři.


A o kilometr dál zas indický Sri Senpaga Vinaygar Temple (to se díky octu dobře pamatuje). Chrám je zaraženej mezi baráky, vykukuje jenom jeho střecha. Když se blížíme, říkám si, že sem nikdy v hinduistickým chrámu vlastně nebyla. A taky splítám teorii o vztahu mezi bujarou barevností chrámů, shophousů a pouličních jídelen, co mají všude jednou zelenou, žlutou a jindy červenu židličku. Jak říkám, mně fakt stačí málo. A jak říká Honza, dej si kari a buď dobrej.


Tenhle chrám zasvětili bohu Ganesha s hlavou slona. Na hlavní věži samozřejmě nechybí několikaruká božstva a uvnitř se modlí ženy a muži v oddělených uličkách. No a jednou za čas sebou jeden z těch Indů plácne o zem a čelíčkem vytře podlahu. Nemůžu si pomoct, ale v hlavě mi nepřestává znít "děkujeme, přiďte zas" Apua Nahasapeemapetilona.


Jdeme domů, holky na rohu už to taky balej.




GALLERY


3 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 318

DAY 317

DAY 316