DAY 314

Aktualizace: 22. pro 2020



Není nad to, když člověk přeletí půlku zeměkoule, aby si hned první den sjednal rande s tajfunem. No, naši první hosté by mohli vyprávět. Nebo vlastně, já to řeknu za nás všechny. Začalo to větříkem, co vyvrátil zavřený kuchyňský okno a v jehož víru zmizela sklenička od vína. Sice nikdo mrtvej, ale zrovna včera jsem ji koupila a umyla!

Dáme ranní vajíčka, oblíkneme se, někdo zapomene deštník a můžeme vyrazit. Zvesela jen po dobu, než narazíme na uzavřenou recepci, zespoda zabarykádovanou pytlema s pískem. A než si všimneme, jak venkovní větřík málem láme ocel. Tak to vypadá, že výlet double deckrem přes most nebude neklidnej, ale nemožnej. Ale beztak thumbs up, vítejte v Hong Kongu, přátelé!


Volíme bezpečnou verzi výletu - metrem na východní stranu Tsim Sha Tsui. Kdy jindy totiž navštívit muzea a galerie, než když ti tajfun čechrá čupřinku? No, zjevně ne, když se jedná o Typhoon n.8.


Se skupinou dalších najivců stojíme před heritage museum a docházejí nám dobrý nápady. Zavřený jsou muzea, obchody, plechový chrámy a dokonce i parky. Palce nahoru jsou najednou nacpaný v kapsách. To je jak když se chceš předvést se svým novým boyfriendem, ale on je najednou tak trochu trapnej a ubohej. Jako dneska Hong Kong.


Tak teď už nám zbejvá jenom to jídlo a pak...


... omrkenem viktoriánský komplex z roku 1881. Jak dohledává Jaruška, je to vlastně z roku 1884, ale pověrčiví Číňani vyslovují čtyřku stejně jako smrt, takže no go. Chudáci ti, co se narodili čtvrtýho dubna, ty mají smrt na jazyku celej život. A chudáci my, co se ze všech sil snažíme i za tohohle počasí křižovat městem a přesvědčit naše hosty, že je to tady naprosto boží. Jde to ztuha. Totiž, tajfun možná ubral na větru, ale zato přidal celkem slušně na dešti. Tak díky, možná bychom se měli scházet i s jinejma...


Zvedáme kotvy a končíme v kavárně Pacific Coffee, což je další rána do týla. To je jako zajít do McCafé na výročí zlatý svatby. Naprosto žalostný, proklínám boha Tin Hau za seslanou prudu! V kavárně navíc není zrovn a teplo, takže člověk ani neoschne. A vůbec...


"Martine, prosím tě, můžeš se postavit tamhle na déšť?" A usměj se trochu, seš přece na dovolený!


Na všechny se nakonec usměje trocha toho štěstí, když otevřou typhoon friendly bar Ned´s Kelly Last Stand. Živý jazzový muzikanty sice nejspíš odnesl vítr, ale aspoň se tu můžeme rozvalit, popít, vyventilovat frustraci a pokecat o tý politice. A nejednou se tetelíme blahem.


V podvečerních hodinách navíc klesne výstraha na směšnou trojku, takže se zpřístupní i plavby star ferry. Kdo by to byl dopoledne řekl, že tenhle den nakonec nebude úplně ztracenej? Nakonec máme dvě odškrtnutý must see - kochání se svítícím skyline, doprovázený lítáním kšiltovek...


... a tříminutovou jízdou smrti přes moře směrem na ostrov. A vůbec, Martin s Jaruškou ještě zapláčou, až se budou ve vedru a dusnu lopotit po místních kopcovitých ulicích. S něhou budou vzpomínat, jak je tenkrát pleskal vítr do tváře a že nebyli obleptaný potem jak vrata od chlíva. Já vím o čem mluvím. "Martine..."?


Na ostrově to má pak už rychlej spád, protože únava napadla všechny přítomná. Navíc to naše neustálýho mudrování o tom, co bezvadnýho by bývali mohli vidět tady, támhle a až támhle, to je zaručenej recept, jak někoho otrávit k smrti. Shovívavost, máme premiéru. Projdeme liduprázdný ulice, který obyčejně plní davy lidí, mijíme výstavní bordel, co na ulicích zanechaly větruvzdrorný a tajfunovzpurný Filipínky o svým day off, a pomalu si to nasměrujeme zpátky domů.


Beztak bych ale řekla, že na okolnosti vlastně dobrý. Vlastně zatím nejlepší tajfunovej den, co sme tu za ten rok měli.


Jen doufám, že nám další pražská návštěva nepřiveze (teda kromě štangle uheráku, co se nám pomalu nevejde do ledničky), třeba zemětřesení.




GALLERY


6 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 489

DAY 454

DAY 453

FOLLOW