DAY 303

Aktualizace: 22. pro 2020



Nevím čím to je, ale k některým věcem se dostávám skoro po roce, co jsem tu doma. Jako kupříkladu včera, kdy jsem se úplně poprvý dozvěděla o existenci jakýhosi PMQ, což je skromnější obdoba art districtu, přesněji řečeno veřejně přístupnýho objektu pro umělce, jejich dílny a studia. Haleluja, fakt!

Objekt se nachází v prudkým kopci ulice Aberdeen a za nenápadnou vstupní bránou se rozevírá prostorný nádvoří. Kde je hudba? Kde jsou umělci, co tvoří improvizovaný happening? Kde je dostání mým stereotypům o uměleckým hnízdě? Ale aspoň něco.


Vcházím do objektu a živě si barvím představu o tom, jak se umělec ze dveří 301 ráno vzbudí, udělá si kafe a jde do dveří 302 prodiskutovat dvanáctej smysl svý práce.


Hejt nehejt, tohle s mou představou nemá vůbec nic společnýho. Tady jde zas o prašule, jak je to v Hong Kongu typický. Takže zatímco očekávám závan inspirace a rezidenci typu transformovaný Pragovky, nabízí tahle historická budova (dříve ubytovací zařízení pro policisty a jejich nově založené rodiny - PMQ, tj. Police Married Quarter), něco docela nezajímavýho. Obchody s designvým zbožím. Umělci sedí u kasy a čekaj na zákazníky.


V celým prostoru tak nakonec můžu vyzdvihnout jedinou výstavní anomálii. Je to decentní instalace od studia Okapi s názvem Over and Over. V hlavní roli tu účinkujou vonný chrámový tyčinky, který jsou zabudovaný do hlavní desky jako komíny. Tak aspoň je to pěkný.


Cestou pryč si říkám, jak zabitej potenciál to je a pro informaci si dohledám, co taková sranda vůbec stojí. Měsíční pronájem pokoje je za 18,000$ (teda x3 na koruny) a smlouva vyžaduje pronájem na celý dva roky. Tak to je škoda, říkám si, mohla sem tu na měsíc zkusit třebíčský tóčo.


Náladu si spravím ve Fringe Club a dobře dělám. Dočtu kapitolu o Maovi, kopnu do sebe kafe, vyběhnu do patra, nenasytně seberu všechny letáky o uměleckejch akcích a vůbec všechno, co je o umění a není přibitý ke zdi. A pak mě do zraku udeří instalace z drátků a stínohra.


Nesměle nakouknu do vyprázdněných prostor se dvěma lidma, co na mě upřou neuhýbavej pohled. Nezírejte na mě, já si sem du jenom nahrabat nějaký samolepky a zase pudu. Dáma mě ale vyzve dovnitř. Tak jo, lepítka až cestou ven.


Na velký bílý desce je několik měděných plátů s opakující se situací - cesta, lucerna, lavička, strom, člověk. Dáma ke mně přistoupí a začne tím, že práce jsou dílem umělce Joe Li, což je ten opodál stojící mužík. Na vizitkách, který jsem mezitím ukradla ze stolečku stojí, že se to jmenuje Path a dáma mě dál upozorní, že na cestě člověk není nikdy sám. "No...", zamumlám, ale pak si všimnu, že se tvrzení vztahuje k Joeovi práci. Všichni žertujeme, že Joe sám být ani neumí.


Na protější straně visí další koncept cesty, který se vztahuje k druhýmu názvu na vizitce, tedy Fate. Evoluce tématu je jasná. Nejdřív se začíná přimočarým osudem, kde se cesta nehloubí, ale line a větví, proto prý 2D.


Pak se to ale začne motat a osud přechází do formy 3D. Joe přistoupí ke krychli a otočí ji tak, aby mi ukázal smysl pod čarou. Totiž, osudový setkání, který proběhne vždy pouze tehdy, pokud se cesty správně nakloní. Stínohra dostává nový rozměr. Joe je jasnej fatalista a s vážností říká, že člověk je plnej, až když najde svoji druhou půlku. A já se směju napoled, protože prej se mi nikdy nebude hodit četba Platonovy hostiny, kdy Aristofanes říká, že každej je symbolon, půlka, co tíhne k jednotě.


Úplně nejkomplikovanější osud představuje krychle s žebříky a mnohonásobnými slepými cestami. Protože sem pintlich, projdu si každou krychli zvlášť, abych se utvrdila, že lidi v Joeově světě ke svýmu osudu fakt vždycky dojdou. Pak si všimnu, že u poslední vede osud jen po obvodu. To se nikde jinde neděje, a tak zajdu za dámou a chci svý odpovědi. Joe nic neříká. Že by osud out of the box, ať to znamená cokoli? Zamyšlená odcházím.


Bez svých nálepek.




GALLERY


1 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW