DAY 248

Aktualizace: 21. lis 2020


Když říkám north, mívám zpravidla na mysli south, což je nepřeučitelný error, který se mi většinou nevyplácí. Obzvlášť provokativní je tahle záměna v situaci, kdy bez zdráhání tvrdím, že "North Korea is a really cool place you should visit". Do Seoulu je to totiž zcela určitě na jih.


První seznámení s městem proběhně na náměstí Gwangwhamun, kde jsem se včera večer bezbolestně vyloupla z metra. Nudlovitýmu pásu dominuje jedna trůnící a jedna heroická socha starých korejských pánů. Ta sedící je věnovaná králi Sejong, za jehož vlády vznikla (a do dneška trvá) hangulská abeceda. No, prostě král Sejong a před ním jím navržený nebeský globus.


A vůbec, začnu zítřkem...


Nový den jsme zahájili u City Hall. Poctivě jsme obkroužili radniční budovu ve tvaru vlny tsunami a na náměstí ubočili k chrámu Deoksugung (gung znamená palác, takže si stačí vždycky pamatovat to, co gungu předchází). Dovnitř se nám ale nechce, chrámy se nám zajídaj a svoji povinnost si hodláme odkroutit v největším paláci Gyeongbokgung. Ok, myslím, že se spokjím jen s tím gung. Cvaknu kluky s falešnou bradkou a s banánovou koblihou v ruce si nechám palác bez výčitek zajíst.


Na příjemně široký třídě se znovu sladíme s Gwangwhamun, kde se tyčí i druhá heroická socha admirála Sun Shin, místního válečnýho patriota, co pro změnu vymyslel válečnou strategii k odrazu japonských nájezdníků. Protože mám pod štítkem korejský historie v hlavě velkou černou díru, hodí se mi nedaleký Museum of Korean Contemporary history. Nedělám si ambice na průpravu detailní historií (se sem přece jedu bavit né), a tak si celkem vystačím se základním orientačním přehledem. Jako třeba, že od roku 1910 do 1945 byla Korea pod Japonskou okupací, že založení Korejský republiky bylo záhy po druhý světový r.1948  (pod vládou sestavenou v Jižní Koreji, která byla uznaná Spojenými národy), že roku 1950 vypukla krutá tříletá Korejská válka, v níž se jasně demonstrovaly rozdílný politický ambice dvojaký Koreje a ustavilo spojenectví mezi Čína-Severní Korea a United Nations-Jižní Korea, a že až dlouho po roce 1960 a sesazení prezidenta Rhee se tady na jihu může mluvit o něčem jako demokracii. Vše si pečlivě zopakuju, ale po očku stejně hledám vchod na střechu.


Ze střechy muzea je totiž "tajný" výhled na celou Gwanhgwanskou třídu a náš Gyeongbokgung palace, kterýmu na zátylek funí modrý prezidentský palác. Jak říkám, od návštěvy gungu si nic zvláštního neslibuju, a to se mi taky plní. Teda, prostory jsou vesměs standardní (ačkoli v halách se k mýmu překvapení nenachází žádný sochy božstev), ale po dvoře se prohání vyfešákovaný páry. Jsem trochu pomalejší a nějakou dobu si myslím, že to s tím formálním oblečením Korejci trochu přeháněj.


Ve skutečnosti je palác oblíbeným místem pro pořizování rádoby dobových fotek, přičemž nejmíň polovina všech návštěvníků je tu narvaná v tradičních jihokorejských oděvech hanbok. A to nejen holky, holky. Z paláce mám tak ve výsledku velký kulový, protože se neustále oháním za cizíma sukněma.


Dneska je to druhý den, co meteorologové slibují silnou průtrž mračen. V dusnu před bouří tak s vějířkem lapám po dechu a představuju si, kolik stupňů mají slečny pod sukní. Čistě proto, abych byla zase jednou vděčná za svý přilepený džíny.


A vůbec, kdyby palác nebyl jednou z prvních zastávek, údiv nad róbou lidí by mi zřejmě trval o něco dýl, protože v kostýmu hanbok se tu lidi prohánějí doslova všude, od autobusových zastávek až po stánky s plackama.


Cestou do další oblasti se prodíráme davem umírněných demonstrantů. Zarazí mě množství nasazenýho policejního arsenálu, ale jak říkají zkušení + ministerstvo zahraničí, Seoul je kromě města hanboků taky městem obrovskýho počtu demonstrací, kdy na každou jednu hlavu demonstranta připadá jedna hlava policajta.


Co se pak týče samotný podoby města, jsem ráda za čistý a široký ulice se silným zastoupením kaváren (v ulici vždycky aspoň tři takový podniky). Lidi jsou tu upravený a nikdo tu trhoveckým způsobem nevříská a nefluše. To, co je tak v atmosféře Soulu cítit nejen mezi řádky, je celková pohoda a kultivovanost, navíc obohacená tím, že Korejci nejsou ani trochu podobní zakulaceným čínským Chanům, jak už si pomalu zvykám, ale daleko víc se samozřejmě podobají Japoncům. A co si budeme povídat, to je prostě často radost pohledět.


Po pár hodinách je banánová kobliha fuč. Přišel tak čas ochutnat něco z pravý korejský kuchyně, pro niž je nejtypičtější nakyselo zkvašený, v chilli naložený zelí kimchi. Pro stolování tu pak bývá zvykem, že jako výkrm mezi hlavními chody se tu na malých mističkách servíruje na studeno naložená zelenina. Tomu se říká banchan a je to fakt dobrý. My si ve výsledku naporoučíme malý kuřátko a placku s mořskými plody, doplněnou právě sérií banchan mističek. Kuře se často podává tak, jak jsem zvyklá s Číny, tedy do obří mísy polívkovýho vývaru se vhodí celý kuře a nechá se to bejt. Já trochu "chickened out", takže končím u verze pečenýho kuřete, která v ničem neplove.


Ta placka, který se říká pajeon, mívá pochopitelně taky několik různejch podob, ale v základu vždycky stojí jarní cibulka, vajíčko a mouka, která se pak pak prošpikuje vším možným. My to měli s chobotnicema a krevetama, což nám šmakovalo jako blázen a proto sorry, hltavost mi nedovolila jídlo vyfotit ve výstavní podobě.


Před smráknutím se přesouváme k řece, abychom zhodnotili Seoulský skyline, ale oproti Hong Kongu a Šanghaji je to slabý odvar. Na nápisu I Seoul U je O s ocáskem, kterým Korejci označují dveřní kliku, takže volný překlad je prý něco jako "klepni a společně vkroč do Seoulu". By mě zajímalo, kolik lidí to umí přečíst.


Máme kliku (...), že je tu jediná volná lavička, kterou okamžitě obsadíme. Koukáme po lidech, kteří jsou rozesetí na trávě v parku, stejně jako na průměrnou shadow show, co po setmění sehrála parta performerů. Po úplným západu se pak rozhodneme zakončit den u vodního břehu podél Cheong-Gye-Cheon. To je uměle svedenej pramen řeky Han, který během večerů ožívá. Voda v něm příjemně chladí a podél náplavky to správně tepe.


Dáváme si místní pálenku a kolem půlnoci se cestou domů setkáme s posledním z typických rysů korejskýho naturelu. Hard core chlastání. Ulice se tu po setmění plní muži v oblecích, co v zombie stavu padaj ulicema. Tak buďto neuměj pít, nebo to uměj příliš dobře. Ať tak či onak, z hlavy už těžko dostanu melodii popěvku místního opilce, kterej nám co obden k půlnoci vřískal pod okny. Asi opravdovej soul..



GALLERY



4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 433

DAY 428

DAY 426