DAY 174

Aktualizace: 11. pro 2020


Na pieru n.5 chytáme loď směrem k trpasličímu ostrovu Cheung Chau, co má dohromady asi 2,5 km², a jemuž se díky jeho tvaru přezdívá činkovej ostrov. Po svižný půlhodinový plavbě na otevřený zádi se tak blížíme k středový úžině, kde jsou ve velkým ukotvený nebo právě vyplouvající rybářský lodě. Je tu rušno, ale to se dalo čekat, když je dneska ta knedlíková slavnost.


Cheung Chau byl prý obydlen ještě dávno předtím, než se vůbec dostalo na kultivaci prostoru uvnitř pevniny. I proto není přizpůsobený modernímu městskýmu životu a ulice tu nejsou dostatečně široký na to, aby jimi projelo standardní auto nebo sanitka. Mají tu proto speciální mini policejní, hasičský a ambulatní autíčka a pokud někdo potřebuje hospitalizaci, převážejí se pacienti na pevninu výhradně vrtulníky.


Nejdřív ostrov přecházíme směrem na jižní "kouli" činky, kde mají být pláže vhodný ke koupání. A taky little great wall, což je série turisticky vyznačených kamenů ve smyslu vidění jako. Prostě, když nemá určitý místo co speciálního nabídnout, proč nehledat kameny ve tvarech želv nebo koz.


Cestou k jižní kouli se musíme prodrat davy v těsných ulicích, kde to na každým metru smrdí jako jiná chcíplá ryba. Sušených mořských potvor by se tu jeden nedopočítal.


Ostrov se taky proslavil pod označením death island, protože na začátku milénia sem lidi přijížděli do pronajmutých přímořských domečků a ve velkým se trávili výpary z páleného černého uhlí. Dokonce prý vznikla iniciativa na výstavbu sebevražednýho tematickýho parku, ale vedení ostrova to vetovalo. Jako, to by bylo o dost lepší, než nějaký šutry...


Vyšlápneme pár výškových metrů a podél pobřeží se vydáváme hledat ty zpropadený kameny. Nahoře máme prima výhled na východní stranu ostrova, která je vyhrazená pro koupání v moři, plážovýmu hovění a windsurfingu. Konečně vidím činku na vlastní oči. Tady na ostrově je to samý vidění jako.


Po obvodu ostrova je množství krásnejch výhledů na širý moře a pro jednodenní výlet je ostrov prostě ideální. Člověk má šanci se během dvaceti minut přesunout z rušný ulice do krásný přírody. Trochu váháme, co tu ale celej den budeme dělat, pokud z našeho dosavadního tempa trochu neubereme. Už teďka máme v nohách tak minimálně šestinu celýho ostrova.


Protože mě Honza nařkl, že stárnu, vyhrnu sukni a neohroženě přeskočím zátarasu u obřího kamene ve tvaru kamene. Sesunu se po strmý skále na opuštěný plácek na přímým sluníčku, kde Honza vydrží přibližně minutu. Moc času jsme tím teda nespotřebovali.


Ze série kamenů jsme se obtěžovali rozeznat pouze dva, a to.... nechám vaší představivosti.


Když dokroužíme jižní obvod činky, vyloupneme se u výhledu na západní zátoku s loděma. Tohle místo je perfektní, protože se tu nedá ztratit... Cestou zpátky mezi lidi si pak zpříjemníme průchodem místního hřbitova, kde mi až teď dochází, že náhrobky nejsou natočený směrem k truchlícímu, ale směrem do světa. Takhle teda mrtvý nastavujou záda v Hong Kongu.


Když jsme oba dostatečně nabažení pobytem v přírodě, přichází na řadu původní záměr výletu, a tím je prozkoumat město během slavnýho Cheung Chau Bun Festival. Jedná se o speciální místní tradici, spočívající v tom, že se u hlavního chrámu vystaví čtyři několika metrový bambusový věže, který se ze všech stran ověsí domácky uválenými, jedlými knedlíky. V den závěru festivalových oslav jsou pak vypuštěni závodníci, aby na hlavní věž vyšplhali a v časovým limitu narvali vak na zádech tolika knedlíky, kolik jich jen sami zvládnou unést. Smysl? Tak to fakt nevím.


Jedna z legend nicméně říká, že je to všechno na počest boha Tin Hau, kterej vyhnal z města ničivou vlnu moru. I když si představuju, že boha k pomoci usmlouvali za pět tisíc plněnejch knedlíků, pravda je, že buns jsou prostě symbolem štěstí. No a knedlík je normálně z mouky, plněnej buď červenýma fazolema, sezamovou či lotosovou pastou. Jdu do tý lotosový, která k mýmu údivu chutná úplně stejně, jako burákový máslo. Po jednom soustu sem taky plná jak knedlík.


Na náměstí u chrámu Pak Tai se tyčí ony tři věže s jedlými knedlíky, co se na ně bude prášit minimálně ještě dva dny, než dojde ke zmíněnýmu olympijskýmu šplhu na hlavní věž. A všechny knedlíky se po skončení festivalu pak rozdají vesničanům, kteří se nadcházející dny a týdny živí výhradně jimi - začíná jim tím vegetariánský týden. Tak nevím, mně to zase jako takový štěstí nepřijde.


Bohužel dneska není den závěrečnýho šplhu, takže na vlastní oči nevidíme, jak se snaží dvanáct závodníků během tří minut z 20m věže o 9,000 knedlících urvat co nejvíc štěstí do vlastního vaku.


Tak třeba příští rok? Že bych si šplhla?



GALLERY


4 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW