DAY 160

Aktualizace: 11. lis 2020


Náš strategicky umístěný hotel je jen co by kamenem dohodil od tradičního jádra města, kterýmu se dřív univerzálně říkalo Chinese City. A přestože je hotel docela špinavá, prťavá a zasmrádlá díra, zase se to dá brát jako vhodná příprava na pochod starou, špinavou a smradlavou částí města.

Pohybujeme se na západ od Huangpu River a hned jak vhlídneme do postranní bezejmenný uličky, je nám jasný, že přesně pro tohle jsme si sem přišli. Je neděle, den velkýho prádla a navíc ještě před obědem, takže tu všichni na dlouhých tyčích visí na dráty vysokýho napětí vypraný prádlo a v pyžamech před domem omývají zeleninu. Samozřejmě za všudypřítomnýho projíždění mopedů a kol s vozíky, ve kterých se vozí všelicos. Dost často se pak v otevřených přepravkách převáží syrový maso, což jenom utvrzuje moji nedůvěru v kuchyni ulice. Zpocený kuřecí nohy na prachu já prostě nerada.


Kilometrový dráty vysokýho napětí se v provazových chuchvalcích proplítají ulicemi. Když už není jak drát u domu efektivně obmotat, dráty se prostě stočí na čtyři kotouče, zavěsí na lampu nebo se přehodí přes jiný drátový lián. No, dokud se někde neudělá malá dírečka a hospodyňka si vodivou tyčí na prádlo nešlehne nedělních tisíc voltů, tak asi žádnej problém.


K obědu mají místní nastříhanou želvu se zeleninou, samozřejmě za bezvýhradnýho hygienickýho ošetření. Proti gustu...


Ulice je dlouhá, zábavná a typická. Je to v ní samý kuřák, sandál a kolo. Všude se samozřejmě povaluje milion starých a zaprášených věcí a pod nohama je minový pole z hlenů. Jako, jarní chrchle v Šanghaji mi přijdou snad ještě o něco odpornější než zimní chrchle v Pekingu. Ale co naplat, kamkoli se tady člověk nachomýtne, tam se opravuje nebo nově staví, takže v nose a puse se permanentně drží násosy prachu. A ty chtějí ven.


Tak, první zastávka je v Confucius Temple ze 14. století. Chrám, vystavený původně za účelem uctívání Konfucia, se stal v průběhu času spíš přístavištěm vzdělávání. Lidi z celý Šanghaje se sem sjížděli a studovali, hlavně proto, že tu byly klasický Konfuciovy spisy. Z respektu k tradici se tu teď každou neděli koná knižní market. Dnes je neděle, den prádla... a komiksových knížek.


Nejvíc mě baví malý propagandistický knížečky, kterých se tu prodává po stovkách. Je to vlastně takovej menší knižní bazar socialistickýho kýče. Komiksy vysmátých dělnic na plantážích, ženských u strojů, kolektivních stoupenců Rudý armády, atp. Komunistický rodokapsy pro řadovýho čtenáře. Honza hned jednu knížku, co má na sobě nápadně moc červených hvězd, za deset juanů kupuje. Prodavač nám jich cpe rovnou šest, jakože celou rudošskou sérii. Asi nechápe, že my brak ve skutečnosti nečteme.


Tyhle knihy jsou zvaný lian huan hua. Jejich původním obsahem byly klasický čínský příběhy, folklórní pohádky a mýty. Ale vychytralý komunista si všiml masovýho potenciálu, takže z nich udělal v 60.letech propagandistický nástroj. Nutno dodat, že dost úspěšný.


Za nádvořím, sochou vousatýho Konfucia, halou s bubny a klasicky ozdobenými wishing trees, je čínská zahrada. A když říkám čínská zahrada, myslím tím klasickou čínskou zahradu, teda idealizovanou miniaturu přírody. V té nesmí chybět jezírko, stromy, květiny a kamenný skalky. Zahrady jsou projektovaný vždycky tak, aby se zahrada nemohla shlídnout jedním pohledem, ale aby člověk vždy z určitého úhlu dostal perfektní orámovaný obraz. Pro zahrady mají číňani pojem yuan, což je pojem i pro jejich platidlo. Dalo by se teda říct, že za rudošskou knížku jsme utratili přesně deset zahrad. Tak se mi zdá, že to bylo trochu nadsazené.


Tahle čínská zahrada má i jiashan, umělou skalní "horu", která je pro konfuciánský chrámy typická a vyjadřuje ctnost a stabilitu. Z galerie nalevo je oproti slunci krásně vidět vzduchem poletuje chmýří z okolních rozkvetlých stromů. Hotová čínská romance, vyzenovaná nedělní harmonie za doprovodu hudby bambusový flétničky. To jsem si nemohla odpustit.


Úplně vyklidněný vyrážíme zpět do ulic, kde se setkávám se streetovou módou. To máš pyžamo, když jdeš nakoupit do obchodu, když přecházíš na červenou, nebo si jedeš provětrat kosti na mopedu.


Návštěva Náměstí lidu, neboli People´s Square, je vedená s jasným cílem - na vlastní oči vidět, že se i v týhle době děje něco tak bizarního a částečně potupnýho jako marriage market, páchaný příbuzenstem nezadaného člena rodiny. Každou neděli se tu od samýho poledne shromáždí nešťastní rodiče a prarodiče, aby prodali svoje přestárlý single potomky. To si takhle matka od Chena v neděli (po velkým prádle) vyjede na náměstí, v zatáčce na deštník přišpendlí stručnou analýzu charakterových předností nezadanýho potomka a matka od Ling, co zrovna prochází, zhodnotí patřičnost takové partie pro svoji milou, ikdyž asi ne dost hezkou dceru.


Většina rodičů je nervózních a jejich úzkost stoupá úměrně s tím, s jakou fascinací si fotím každý deštník. Kromě několika nabídek k sňatku čelím řvoucím rodičům, kteří mě pronásledují nadávkami a hrozí pěstmi. Když sem tam z deštníku srazím info o osamělým čtyřicátníkovi, co ho matka už dál odmítá krmit, uvědomím si, že tohle není prostředí pro člověka, co se vlastně nechce zaplést.

Kromě zalaminovanýho výcucu "zboží" mají rodiče taky info plácačky nebo jim informace visí na kartičce kolem krku. Nikdo tu přitom neprodává tvář samu. Sem tam se k nutný biografii s rokem narození, výškou, váhou a zálibami přidává i info o měsíčním příjmu kandidáta na sňatek. Když se zadaří, rodiny si vymění číslo. V hlavě jim už určitě práskají šampáňa a na telefonu mají zámečníka s urgentní prosbou.


V parku vedle se bezostyšně karbaní. Čínská kultura hráčství je vážně skvělá - lidi u hraní ječí, smějou se, strkaj, házej kartama, plivou, hulí a prohrávaj. Okolo hráčskýho jádra se přitom vždycky shlukne několik pozorovatelů, kteří hráče jednoho po druhým obezřetně obejdou, vyhodnotí situaci a minimálně dva tahy si počkají, jak se hra vyvine. Tady se nespěchá, tady není nic privátního.


Ráno se mě Honza zeptal, jestli nejsem blázen, že si chci vzít na celodenní procházku baleríny. Odseknu mu, že jsou naprosto perfektně pohodlný a ať to laskavě nechá na mě. Jo, baleríny byly pohodlný na fázový procházky, ale teď je to co krok, to vzlyk. Když znasne, vydáme se tak pomalu směrem k Yu Yuan Garden a domů.


Kolem zahrady se vine ono zděný městský jádro Chinese City. Na ulici je neuvěřitelnej klid a prostor. Máme jedinečnou příležitost se svobodně projít ulicemi starýho města, aniž by do nás strkal jiný hnusný turista nebo nám stánkaři cpali svoje kabelky. Na poslední chvíli se dostáváme dovnitř komplexu, který se už chystá ke spánku. Jsou tu hezký střechy. O tom ale víc až zítra, teď chceme brouzdat nezvykle prázdný město a spát. A navíc musím ještě promyslet, jestli si zítra vezmu baleríny. Prej, že nejde dvakrát vstoupit do stejný řeky. No, to záleží na tom, kterou botou.




GALLERY



6 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 162

DAY 161