DAY 137

Aktualizace: 13. lis 2020


Nesnáším vstávání. Kdybych neměla tak málo vlasů, rvala bych si je s křikem pokaždý, když musím ráno vstávat dřív než o půl desátý. Ale dneska je artbrunch, resp. dopoledne otevřených galerií. Nechám vlasy na hlavě a prostě se přemůžu. V půl devátý už sedím v autobuse a mířím si to na Central.

Napůl rozmrzele rozložím seznam 30 galerií, abych naplánovala strategii útoku. Většinou jde o privátní a ziskový galeristy a jako první zastávku si určím v Pedder Building. Je to historická koloniální budova hned v centru, z níž odešla většina komerčních nájemníků. Jedině galerie si tu teď můžou dovolit vysoký nájem. Ehm.


Hanart TZ Gallery sídlí ve čtvrtým patře a vystavuje v ní umělec Luis Chan. Jeho obrazy jsou barevný a živý. Na nich se pohybují postavy žen (většinou), můžu a podivných psychadelických bytostí. Bystrým okem si všímám bílé tečky na všech nosech a specifický techniky obrazů. Luis maluje na zašpiněný papír. Vyobrazený situace jsou hravý, stejně jako jejich názvy - Dav ochromený motýlem nebo Davové pozorování ryb. Ačkoli je to ale celý veselý, nikdo se na obrazech nesměje. Já pomalu začínám, odlepilo se mi i druhé oko.


Další obrazy jsou z jeho psychadelickýho období, tj. obrazy jsou tvořený procesem free-form associacion, kdy si Chan na obraze udělal značky nebo barevný šmouhy a ty pak postupně spojoval a vytvářel formy a krajinu. Jo, týhle metodě náramně dobře rozumím. A pokud správně vidím, tak tady se na lidský hlavě pasou divní živočiši a hlava naráží do loďky s cestovatelem, kterou chce vypít. Sem úplně vzhůru.


Z Pedder building se přesouvám jen o pár kroků dál, na křižovatku s Entertainment Building. Že bych se šla trochu pobavit? Jasný, v 15. patře mají dvě experimentální galerie Pace GalleryAxel Vervoodrdt Gallery. Celá divá zvoním na zvonky, ale nic. Na Pace (ne peace) buším o stošest, ať mě okamžitě pustí dovnitř, že sem takhle brzo nevstávala pro nic za nic. Dveře se nepohnou, takže zaražená jak nudle sjíždím zpátky na ulici.


Otevřu si znovu seznam galerií a vyčtu z něj zajímavou informaci. V Pedder Building se nachází ještě dvě další galerie. Jak u blbečků na dvorečku se vracím zpátky a u vchodu s recepcí předstírám, že jsem tu v životě nebyla. Kuřáci, co sem je při odchodu míjela, a který nestačili dopálit ani jedno celý cígo, vědí svoje.


Tentokrát se vezu ke Gagosian Gallery, na niž si pamatuju z rozhovoru se švýcarským novinářem, který říkal, že jde o jednu z místních galerijních špiček. Tak já se teda přemůžu. Vyjíždím do 7.patra a na recepci si přisvojím plánek galerie i anotaci k výstavě umělce Urs Fisher, na níž stojí umělcův citát: "Umělec soupeří s realitou, jejíž řád je vždy zajímavější než řád, který může vytvořit. Ale protože tento řád tvoří, stává se informací."


Urs pracuje se zátiším a interiéry - vytváří velokoformátový fotky, do nichž montuje buď vlastní objekty nebo do nich zasahuje čmáráním a jiným "uměleckým vstupem". Tím v zásadě přetváří řád tý reality... asi. Jednotlivý digitální zásahy mění podobu domácího a pracovního prostředí, který tvoří základ jeho děl. Druhý obraz napravo na mě působí dost mastně a začíná mě stíhat ranní hladík.


Další obraz je pro výstavu stěžejní a v anotaci píšou, že není jasný, jestli jsou šmahy na obrazech skutečně na jejich povrchu. Tím umělec jakože podkopává konvence malby a fotografie a asi - nějak problém řádu.


V týhle galerii taky platí, že je tu víc hlídačů než samotných návštěvníků.


Ačkoli s Ursovým záměrem příliš vizuálně nesouladím, atmosféra některých zásahů mi přijde fajn. A taky se dočítám, že Urs pro výstavu vytvořil notový zápis, ale bez pátý linky a zřejmý tóniny, takže je zápis nevyjádřitelný. A k tomu se tedy nebudu vyjadřovat.


O pět pater výš je galerie PearlLam. Už zdálky se mi líbí její prostory. Je tam tlumený světlo a výstava od korejskýho umělce Kim Tschang Yeul se jmenuje Drops. Jeho uměleckou metaforou jsou vodní kapky, prostřednictvím kterých mluví o bolesti, lásce, chudobě a traumatických zážitcích z korejský války. Celý projekt je založený na jednoduchý myšlence, že nic by v našem světě neexistovalo bez vody. Kapky na jeho obrazech sedí, tečou, shlukujou se. Působí to meditativně a trochu smutně. A to galerijní osvětlení tomu extrémně nahrává.


Veskrze dojatá se vypotácím na ulici, abych zvolila další útok. Po cestě do Gallery du Monde k vlastnímu zděšení zjišťuju, že Pedder building obývají ještě další dvě galerie! To to nemůžou rovnou přejmenovat na Pedder Art Gallery Building?


V Duddell Street, která mě svým jménem prostě vždycky vyvolá mírné pobavení (nevím), je ona Galerie du Monde. Nelíbí se mi tam. Za zadkem mi visí pracovnice a usmívá se. Po pěti minutách, kdy mi doslova dýchá za krk, se neusmívám já a odcházím. Nahoře na ulici mají starý dudelový lampy, nejstarší v Hong Kongu.


Je 11:30 a za půl hodiny artwalk oficiálně končí. Mám před sebou už jenom poslední zastávku v galerii moderního umění, která se jmenuje Tang Contemporary Art. V 19.patře další komerční budovy se ocitám v místnosti, která nikam dál nevede. Slečna se mě přátelsky optá, jestli nechci kafe, což s překvapením odmítnu. Jasně, že chci kafe! Rozhodnutí zalituju o to silněji, když vidím, že s kávou by ke mně připutoval i jeden croissant. To jsem zase promluvila dřív než se zamyslela. Polknu slinu a na ládující návštěvníka zkusím pohled "já tu teda nejsem kvůli jídlu, ale umění".


Je tu jedno dílo od mladýho umělce Kunkuna, o kterým galerie v prospektu uvádí velmi nápomocnou interpretační poznámku - "Kukunovy práce jsou těžko definovatelné". Jo, mně to stačí. Zbytek děl mě neoslovuje - už jaksi postrádám nutné nadšení pro nadšení. Čemu se ale divit, když jsem ještě neměla kávu ani croissant.


V pravý čas se přepravuju na do Fringe Club, což je multifunkční budova, skýtající divadelní prostor, výstavní prostor, prostor pro bar a kavárnu. Kavárenský povaleč znovu na vzestupu, staré zvyky vrací úder! Abych ale zůstala ve správným kulturním módu, pročítám hongkongský kulturní měsíčník. Hrdě zjistím, že nepíší nic, o čem bych nevěděla.


Po dopití kávy si udělám ještě krátkou zacházku k Mid-Levels, podél a do kopce se vypínající Glenealy (prý jedna z mála ulic, co nemá v názvu přívlastek). Potkám bílo-modrý kostel St. Paul, který slouží jako školka. Kromě toho, že ho během japonský okupace obývali japonští pohlaváři, nezískávám žádnou další informaci. Možná jenom tu, že kostel je fakt hodně do kopce a nahoře je ZOO.


Pozdravím opice a jedu domů. Teda skoro, musím se totiž přece nějak odměnit za to, jak jsem dneska hezky vstala.






GALLERY


2 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 489

DAY 454

DAY 453