DAY 130

Aktualizace: 9. lis 2020


Stejně, jak se jeden typ zboží koncentruje do prostoru jedné ulice či čtvrti, tak se i jeden typ akcí koncentruje do jednoho období. A ano, konečně nastalo období druhé půlky března, která v Hong Kongu patří výhradně umění. A že je z čeho vybírat. Výčet uměleckých afér začíná zřejmě nejprestižnější událostí Art Basel, která pokračuje přes VIP kolektorskou záležitost na Asia Contemporary Art Show, která se pak přesouvá ke společenskému setkání během Art Gallery Night, dál na veletrh umění Art Central, následně k veřejnosti otevřeným galeriím během Artbrunch a nakonec k Artwalks. A pak je duben.

Od kamarádky Kanny dostávám pozvánku na jednu z těchto akcí, konkrétně VIP kolektorskou přehlídku Asia Contemporary Art Show. Nic podrobnýho si k akci nezjišťuju, prostě jen nadšeně vygooglím cestu a v pátek těsně před pátou si vystoupím u Admiralty. Ještě netuším, že první uměleckou dávku si šlehnu na záchodku v pěti hvězdičkovým hotelu Conrad.


Při cestě k hotelu míjím budovu LIPPO. Je to siamský mrakodrap, o němž advokáti feng shui tvrdí, že má vzhledem k C-čkovým lištám špatnou energii. Místní ale estetiku C-ček nepodceňují a připodobňují ji ke koalám lezoucích po stromech. Já na to názor nemám, mě jen zajímá, jak přejít ulici.


Řešení je přitom veskrze hongkongské - musím najít nadchod místo přechodu, tj. musím vniknout do nějakýho super luxusního nákupního centra, vyvézt se do třetího patra, projít celý podlaží s obchody až na opačnou stranu, u výlohy se zbožím bez cenovek najít průchod do jinýho vyblyštěnýho centra, sejít dvě patra dolů, najít koridor k budově, kterou potřebuješ, nebo nenápadný dveře exit, a dostat se na svobodu druhý strany. Brnkačka. Bohužel se může stát, že člověk omylem vyjde s nákupní taškou v jedný ruce, kafem v druhý a voní nejnovějším Chanelem.


Namířím si to tedy k nákupnímu centru Pacific Place, který mě doufejme, když ho projdu naskrz, porodí někde u hotelu. Tak trochu. Ocitnu se v lobby. Stoupnu si tedy mezi smetánku k výtahu do 61.patra, počkám až ho portýr přivolá a v neuvěřitelným 61.patře se opravdu dostanu k registraci. Ze svý kabelky za pětikilo vytáhnu ožužlanej kus pozvánky a na pultíku ho přežehlím rukou. Slečna poprosí o moji vizitku, ale jakmile pohledem sjede na moji deset let starou pletenou tvídovou kapsičku na penízky, už nic dalšího neříká. Shodnem se na zápisu na guest list. Dostanu VIP kartičku, prospekty a brožurku na free complimentary drink. Ježiš, to nesmím ztratit. Jak líp totiž kupovat umění, než když je člověk mírně nacamranej? Nebo ho kritizovat, což je zase moje slabost.


Z brožurky vyčtu, že výstava se odehrává v samotných prostorách hotelových pokojů a to ve třech podlažích, tj. dohromady v 80 pokojích. Kdo může říct, že jako host navštívil v jediným hotelu na 80 různejch pokojů, a to včetně suits? No, kurátosky je to nicméně hodně podivný počin. Obrazy se válej v posteli, na konferenčních stolcích, vedle umyvadla a dokonce i ve vaně.


Vejdu do prvního pokoje. Nevím, jak to tu funguje a nechci hned zkraje udělat scénu, takže se jen pro jistotu usměju na paní u vchodu a znalecky okouknu všechny obrazy v místnosti. Fuj, to je teda pěkně hnusný. Paní ke mně přistoupí a s profesionální nenuceností se mě zeptá, odkud jsem. Z Třebíče, byla jste tam? V domnění, že se jedná o přátelský pokec s kurátorkou, přiznávám, že se mi obrazy vůbec nelíbí. Je to celý docela infantilní, říkám. Už se moc neusmívá. A mně dochází, že díla z valný části reprezentují sami umělci. Ráda bych se studem zamkla v koupelně, ale bohužel, tam se taky vystavuje. A vůbec, žádný hotelový mýdlíčka? A kde si mám sakra umejt ruce, když se ve dřezu válí obraz za 5.000 HKD?


Myslím, že po úvodním trapásku si zasloužím skleničku šampaňského. Aniž bych přišla o jediný cancour ze svýho pětiprstýho nápojovýho certifikátu, čmajznu sklenku přímo z dalšího výstavního pokoje. Tady se mi to už líbí. Slečna ke mě zdvořile přistoupí a zeptá se mě, odkud jsem. Ehm... Pak se mě zeptá, jestli činžáky z obrazů poznávám. Napadne mě suše zažertovat, že mi připomínají sídliště na Čerňáku, ale aluzi na Black Bridge Estate by asi nezafungovala. Autor Du Haijun se tedy zaměřuje výhradně na tematiku bydlení a vizuálně to má docela zmáknutý. Cena jen na vyžádání.


Po dalších návštěvách na pokojích cizích lidí si udělám závěr, že celá akce je zaměřená na umění z Čínský perspektivy. Na každým podlaží pak probíhá aukční dražení. Přestože mě moje VIP kartička ke vstupu opravňuje, nemám na to ale koule. Možná ještě skleničku? Některý pokoje jsou pak tak přecpaný, že mám seriózní strach, abych tou svojí kabelkou za pětikilo neshodila sošku za 100.000 HKD. Možná skleničku už ne?


Kromě obrazů tu jsou vystavený i různý předměty, jako třeba tahle "emoční nádoba", fotky, keramika, atp.


Po hodině jsem přesvědčená, že se mi tu téměř nic nelíbí. Navíc se stává pravidlem, že čím víc si v jednotlivých pokojích chtějí umělci o svých dílech povídat (prodat je), tím míň to stojí za to. No a takhle jsem uvízla v pokoji s jednou Australankou. Bylo v něm úplně prázdno a přišlo mi nezdvořilý se prostě vypařit. S předstíraným zájmem jsem si tak začala prohlížet její kolážovaný díla přírody. Unaveně jsem se donutila konstatovat, že má asi ráda vodu. Přisvědčila. A kontrast přírody a města. Přisvědčíla. "Nice", dodala jsem z donucení, protože její pohled mi v zádech právě vypálil pětidolarovku. No nevím, ale mě to prostě připomíná takový ty přesýpací obrázky, co se prodávají turistům. Já vím, půjdu do pekla.


Mají tu taky impozantní, velkoformátový věci, jako třeba elegantního opeřence nebo porcelánovou tvář číňanky. Ale jinak...


Dopíjím předposlední skleničku a v šeru (mysli) mi přijde, že některý díla začínají o něco líp vynikat.


Je tu taky jeden pokoj, kam se po vracím už potřetí. Jedná se o berlínskýho umělce Peer Kriesela, jehož rádoby odfláklý a neuhlazený mikropříběhy mě baví. Že bych zkusila vytáhnout svoji kapsičku na penízky a smlouvat? No, radši ještě jeden drink.


Po čtyřech hodinách se můj čas chýlí ke konci. V lobby mám sraz se svým australským kamarádem, kterýmu z 60% času sice vůbec nerozumím, ale čert to vem. A navíc musím ještě vypátrat Kanny a poděkovat ji za tuhle příležitost. Klopím poslední sklenku a jdu za ní do pokoje s obrazy od autora Pang Yongjie. Postávajícího umělce bez skrupulí pozdravím a jen co chci učinit koment o ženskosti obrazů, zjistím, že neumí anglicky. Jo, to máš kliku.


A přesně tady se dostáváme k oněm dílům za 100.000HKD, který bych nerada nabrala svou kabelkou.


Můj večer pokračuje na stejně vysoký úrovni, konkrétně úrovni 49. patra. Na jedno pivo se vyvážím do Cafe Grey Bar s perfektním výhledem na Kowloon. Takže nejen, že svému australskému příteli vůbec nerozumím, ale teď už ho ani neposlouchám.





GALLERY



2 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 489

DAY 454

DAY 453