DAY 126

Aktualizace: 18. lis 2020


Lan Kwai Fong, pro mazáky jednoduše LKF a South of Hollywood Road a.k.a SoHo, jsou dvě oblasti v centrální části ostrova. Není mi úplně jasný, kam až obě zóny sahají, který ulice do nich patří a který už ne, ale jako správná šprtka si na papírek vypisuju alespoň ty nesporný. Dneska to totiž vidím asi takhle - v nějaký hyper moderní minimalistický kavárně, který se říká už jedině "koncept coffe shop" (a obsluze s vážností barista), si dám šálek silný jihovýchodní Robusty. Pak zajdu na drink do vymazlenýho baru, kde se rovnou po práci schází na Mai-tai dámy v kostýmcích a páni ve smart casual, a za tmy si vycvaknu proslavený graffity na Graham Street. Mezitím se budu kochat životem týhle oblasti, koupím si knížku a po celou dobu budu slintat nad sladkým životem.


Takže LKF, pojmenovaná po stejnojmenný ulici, zažila svůj boom v osmdesátkách. To se z ní stala vyhlášená oblast pro noční život a každý -fakt každý- kdo chtěl zapařit v Hong Kongu, skončil zpravidla v některým z místních klubů a barů. Life-style týhle nightlife tu vyhnal původní streetlife. Ehm, z LKF prostě zmizeli uřvaní stánkový prodavači, aby je nahradila řvoucí Lady Gaga.


Původní hawkers mám přitom dost ráda. Většina z nich sice nemá na prodej hygienickou licenci, ale platí tu nepsaný pravidlo, že se křikem hawkeři varují pokaždý, když zmerčí městský kontrolory. Mají pro ně dokonec speciální pojmenování jau gwei, což znamená "utíkej pryč od ducha".


Z LKF pomalu pokračuju na Wellington Street, což je z kopce a do kopce se svažující dlouhá třída, plná neonových cedulí a jednosměrnýho provozu. Někde podél ní odbočuji, vystoupám do kopce, libovolně zahnu a hle - jsme zpátky v LKF. Sakra, během deseti minut výletu mám půlku věcí z lístečku za sebou. Jenže je 1h odoledne a jestli teď skončím v baru, budou mý fotky nejen špatně zakomponovaný, ale ještě k tomu i rozmazaný. Tak druhý kolečko?


Vrátím se na Wellinghton Street, a vyšlápnu ji do kopce a dokonce i do konce. Je to tu samej schod a lidí jak much. Zase zahnu a skončím u malýho plechovýho chrámu s odpočinkovou zónou v amfiteátrovým stylu. Škrtám si ho z nebezpečně hubnoucího seznamu. Jenže, jak je brzo na drink, tak je pochopitelně brzo i na odpočinek. A vůbec, podle mých informací tu lidi hrávají šarády, tak kde to máme? Proč nikdo v pondělí kolem půl druhý nehraje v parku šarády?


Vracím se na Wellington Street. Jdu pro změnu jinudy a končím na rozcestí Lyndhurs Terace a Pottinger Street. Otáčím papírek. Sakra, z LKF jsem už skoro v SoHo a je 1h 45min. Šance, že budu opilá do dvou odpoledne se výrazně zvýšila.


Jinak, Pottinger je ulice dlážděná nerovnými kamennými deskami a pouze v některých úsecích by se tomu říkat schody. Je poměrně dlouhá a od moře vede v podstatě neustále jenom do kopce. Celou ji neprojdu (nechci do baru přijít splavená), ale historickou relevanci samozřejmě ocením.


Aniž si toho všimnu, stoupám k samýmu hraničním pásmu NoHo, tj. ještě pár metrů a budu v SoHo. Hoho? Přijde mi to trochu málo, tudíž než překročím demarkační linii mezi south/north, učiním ještě jeden dobrovolný sesuv. Navíc, říkám si, proč se vlastně do SoHo nevyvézt pomocí Mid Level Escalators, tedy jedněmi z nejdelších venkovních eskalátorů na světě?

V zápalu blahořečení eskalátorů si málem neuvědomím, že jsem se právě ocitla na graffity pomalovaný Peel Street. Neuvědomuju si ale ani fakt, že eskalátory jsou vlastně úplně opačným směrem, takže si zvykám brát, co mi život prostě dává.


Kuriozitou této ulice je bezpochyby Mr. Ho, který tu míval stánek s prodejem a opravou deštníků (v 50.letech mimochodem extrémně luxusní artik) a který byl nakonec uveden do síně slávy Guinesových rekordů jako prodejce nejdražšího deštníku. Uf, ještě štěstí, že hongkongští aktivisté nežili v devadesátkách, to by si pak horko těžko mohli deštníkovou revoluci dovolit. Nicméně, krámek je už minulostí, protože pan Ho to před dvěma lety zabalil (bohužel v obou smyslech).


Když už mám konečně dost severu, rozhodnu se pro jih. Nevím sice, kde jsou ty zpropadený eskalátory, takže jdu jednoduše pořád do kopce. Asi ve třetině cesty mi dojde, že ty budky podél cesty, rovnoběžně se schody, po kterých se plahočím, tvoří systém eskalátorů. Aha, a já čekala, že to bude v jednom štrúdlu. Nenaskočím, protože tahle rozcvička bude dobrým argumentem pro zastávku na kafe. Pojízdný schody si navíc můžu vzít cestou dolů.


Po 30 minutách jsem nahoře, v oblasti Mid-Levels a zjišťuji, že schody fungují podle specifickýho jízdního řádu, tj. od 6-10 ráno jezdí schody jenom dolů a od 10 do půlnoci jenom nahoru. Že bych 10h počkala? Už fakt nemůžu.


Bohužel mi přijde zvrhlý si na cestu dolů zavolat uber, takže si dávám cestu i v druhým gardu a na konci se dostanu k finální Graham Street. Tady mě čeká jenom jedna povinnost - vyfotit dvě stěny grafitů, co jsou pro město naprosto ikonický. A já? Já si du dát to hořký kafe. Do dna!


Protože se začíná smrákat, lidi se začínají houfovat u barů, restaurací a klubů. Všude je to teď samý podpatek, prso, parfém a kantonština. Unikám do Elgin Street, kde se dá pořád ještě v klidu najíst a pak zalezu do svýho oblíbenýho Club 71.


Nechci Mai-tai, ale jednoho chlazenýho tupláka a klid na čtení.


Naprosto spokojená nakonec jedu domů, kde na mě už čeká film Lan Kwai Fong. Jediný popisek na ČSFD říká: Film o čínských zlatokopkách vs. týpci s plnými konty, ale ono je to celkem příjemné drama, které ukazuje, jak si smetánka v Hongkongu dokáže pěkně zapařit na soukromých párty a to my samozřejmě máme rádi xD.(3.3.2015)

To je jasný, to já mám úplně nejvíc ráda.





GALLERY


2 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

DAY 489

DAY 454

DAY 453

FOLLOW