DAY 1046

Aktualizace: 22. pro 2020



Význam oblasti Cu Chi leží pěkně pod povrchem. Na vzdálenost puťáku mezi Prahou a Prčicemi tu totiž jednotky Viet Congu vyhloubily pozoruhodnou síť podzemních tunelů. A že se do toho uměli obout, to nedokazuje jen jejich rozsah, nýbž i průvodce s prstem na vlastních sandálech. "Nemáš předek, nemáš zadek", hlásí vnuk jednoho z bojovníků za vlast a stopami v blátě dokazuje, že vietnamský sandál nezná dopředu ani dozadu. Nejde ho tudíž se stoprocentní jistotou pronásledovat, dodává pro nás pomalejší. Že na to šli Vietnamci mazaně, demonstruje i dál. Uprostřed pralesa se sandálový muž sehne, zpod spadaného listí zdvihne poklop a v obdobném duchu "nemáš zadek, nemáš předek" zajede do díry. Předtím si pohladí fiktivní pupek a pro nás pomalejší opět dodá, že do škvíry se macatí Američani nevešli. Nenápadně za sebou zaklopí víko a zmizí v podzemí. Zkontroluju, jestli se mladý pár Američanů cítí dotčen, ale Vietnamec se hned vydírá z jiného otvoru. Jeho výzva "zalezte" tu mívala význam přežití.

Postupně do díry skočí skoro celá turistická četa, a to včetně Honzi s fóbií ze sesuvu půdy. Uvnitř tunelu je přírodní ventilace a každý musí jít v předklonu starého člověka. První úroveň tunelů není příliš hluboko, takže kdyby se někdo rozhodl razantně napřímit, prorazí na svět.


Průvodce nás nepřestává zásobovat informacemi o tom, že úspěšný guerillový odboj měl v Cu Chi za hlavní cíl zpomalit postup nepřátelských vojsk. Oblíbeným způsobem takového zpomalení byla tvorba bambusových pastí, jejichž účel pochopíme i my pomalejší. Pod falešnou zemí číhá díra plná bambusových hrotů obalených ve vietnamských výkalech. Infikovaný bodný rány byly podle sandála "effective", protože pomoc zraněnému zaměstnala další dva až čtyři lidi, kteří nemohli bojovat.

V závěrečném úseku dostaneme poslední šanci projít tunelem na šířku sevřených paží. Z pohybu na kačátko dostávám v půlce cesty křeč. Přesto se snažím uklidnit dýchavičnýho Honzu za sebou, který se v tunelu pomalu loučí se životem. A vůbec, kluci z odboje si to uměli udělat hezký i pod zemí. Na různých rozcestích se totiž mohl člověk rozhodnout, jestli půjde doleva - zapadne do zatopené nádrže a pomalu utone, nebo doprava - zajde do improvizovaného obýváku.


Na úplný konec ochutnáme pokrm místních válečníků, tj. tapioku, která připomíná pocukrovanou bramboru. Rozloučíme se s německým inženýrem větrných elektráren, který nás doprovodí na parkoviště a za "nejpomalejšího" člena nakonec vyhlásím toho, kdo už podruhý nechal motorku s klíčem v zapalování.


Nad zemí je líp. Pokračujeme objížďkami k městu Táy Ninh a nijak nespěcháme. Postupně přejíždíme kopce, buvoly -ty ne doslova - a pole. Mladý Vietnamec, živnostník v oblasti airbnb, nám předává klíče k domu pro vícečlennou rodinu a na večeři doporučuje místní podnik, který má na google maps jen tři lokální ohodnocení. Odvážně se rozhodneme přijmout jeho radu.


Restaurace v zapadlé čtvrti má nápis vyvedený ve fontu, na který mají všechna vietnamská bistra jistě speciální patent. V průchodu stojí vitrína s vepřovými koleny a bůčkem. Za vitrínou vykukuje babča v kytičkovaným pyžamu, která jednou rukou seká kosti a druhou je nakládá do hlubokého talíře s listím. Stojíme už blízko vchodu, takže nám slušnost nedovolí cuknout. A jako obvykle, když ani jeden z nás nechce nést zodpovědnost , si přehazujeme bramboru. Honza: "Chceš jít dovnitř?" Já: "Nevím. Ty chceš jít dovnitř?" Honza: "No, můžeme to zkusit"." Já: "Tak jo." Honza: "Nebo ty nechceš jít dovnitř?" Já: "Nevím. Ty chceš jít dovnitř?" No, a na koho to teda nakonec bude, až jeden z nás dostane na motorce průjem?

Jakmile překročíme práh, celý Ut Thien ztichne. Jako by všichni do jednoho předpokládali, že lidi jako my si tu budou chtít objednat hranolky. Na znamení, že patříme do party, vybíráme poctivý porce od všeho, co má v menu lichotivý obrázek.


Takhle, to listí, co natrhali u chodníku, nemá chuť. Ale když si do závitku z rýžové placky člověk smotne plátek hovězího, pár klíčků, naloženou ředkev s mrkví a celý to na chvíli utopí v zálivce, dá se toho sníst alespoň půlka.

A k radosti nás obou nakonec nemusíme řešit ani to, kdo tuhle návštěvu rozhodl.


23.12


Dobrý důvod, proč zabloudit do města Tháy Ninh, je spatřit svatostánek synkretického náboženství Cao Dai. Pantheon jeho oficiálních svatých se dá totiž uvodit tím, že se sejde Johanka z Arku, čínský nacionalista Sun Yat-sen, třetí prezident USA T. Jefferson, vietnamský vzdělanec N.B. Khiem, Shakespeare, Lenin a romanopisec V. Hugo. A pokračuje tím, že: "Hugo, Sun Yat-sen a Nguyen sepíšou tzv. Třetí amnestii, tedy alianční smlouvu o doposud nevídaném spojení člověka a Boha, která sjednotí všechna náboženství světa."


A punch line: "Na hodině teologie sedí v první lavici křesťan, v druhé muslim, vedle sebe buddhista, hinduista i šintoista, někde vzadu sithista (ateista opět chybí), a společně se shodnou akorát na tom, že (přes výbušný námitky muslima), Bůh je svědek všeho a má mít oko. Anebo, jak při skloňování slovesa vidět říkávala naše ruská učitelka španělštiny:

"On ťa vidí!"


Při pohledu zvenku vypadá chrám křesťansky a západně. Od schodů ke vchodu se plazí barevné koberečky s třásněmi a po vstupu se člověk ocitá tváří v tvář obrazu s humanistickou trojicí Hugo, Sun, Nguyen. Uvnitř je to pak už jízda. Chrám se podobá porcelánovému domečku na hraní, který ovšem není na hraní. Sloupy má přezdobené jako perníčky po měsíci v karanténě, vzadu trůní oltář s disco koulí, po sloupech se vinou východní draci a nad oltářem visí kříže i svatí. Všude je růžová, modrá, žlutá, sem tam kytičky a abstraktní geometrická dlažba. Vitríny, balkon, divný spletence hadů na stropě, větráky. A do toho všeho překvapivě čistý yin&yang, černo-bílý cao-daisti.


Ani v otázce posmrtného života se cao-daisti rozhodli nezjednodušovat. Rozpracovali 36 úrovní nebe a 10 řádů pekel, tedy slušně diferenciovaný systém. Mě zajímá jediné. Jak se vyhodnotí to, když vám někdo daruje neforemný pytel sušených obilných placek, vy ho třicet minut vozíte pod paží, ale protože v motorce není místo, tak ho nakonec celý podrcený vnutíte cizí osobě?

Loučíme se s perníkovou chaloupkou i opicemi. Před sebou máme minimálně 4h jízdy po dálnici, a když to dobře dopadne, doprdíme to až na úplný jih. Když špatně, skončíme v nějakém městě po cestě. Po dvaceti minutách mazlivého výhledu s buvoly se musíme napojit na dálnici v oparu. Propadáme se přinejmenším na sedmou úroveň pekla, která trvá přibližně 3 hodiny a během nichž nepadne jediné slovo, natož naše oblíbená cestovní písnička. Na jednom z posledních odpočívadel se jako správný trenér pokusím Honzu naposledy povzbudit k tomu, ať protivníka dorazí. Je ale out. Přes ramena mu tak házím pomyslný ručníček a odbočujeme z ringu.


K resortu u hlavní silnice zabočíme tak, aby se dalo z motorky vpadnout přímo do restaurace. V prázdném lokále objednáváme dvě coca-coly s ledem a unaveně najedeme na standartní očistu rukou, obličeje a paží. Po pěti minutách mám před sebou věž černých ubrousků, po deseti minutách hromadu jídla a po patnácti jsme oba nacpaný až po špunt. Začíná být líp. A ještě štěstí, že má srub jak sprchu, tak vanu. Nemusím totiž hrát kámen-nůžky-papír, v nichž mě znevýhodňuje má obsedantní záliba v papíře.




GALLERY


11 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

FOLLOW